Pouštní škorpion

Ukázka z povídky

Zajel jsem si trochu dál do pustiny, protože jsem se chtěl vyhnout vojákům. Crambijský císař a hrabě z Duamu mezi sebou bojovali o kontrolu nad tímto žhavým peklem. Ne že by na chudých farmách a železných dolech tolik záleželo, ale kdo ovládá Cunnin z jedné a brežský lněný pás z druhé strany, kontroluje jedinou cestu přes Gutawskou poušť.

Dvakrát jsem minul údolíčko, ve kterém ležely spousty mumifikovaných mrtvých v uniformách crambijských vojáků. Zabilo je horko. Slyšel jsem o duamském kapitánovi, který sám s hrstkou mužů zlikvidoval stonásobnou crambijskou přesilu. V noci císařovy vojáky poprášili černými sazemi smíchanými s popílkem. Prach ulpěl na výstroji, na zvířatech a ze všeho nejlépe na kůži, kde se působením potu dokonale přilepil. Bez velkého množství vody ho nebylo možno odstranit. Crambijci se do slova a do písmene na slunci uvařili ve vlastní šťávě.

Odhadoval jsem to na dlouhou a krvavou partyzánskou válku, která v žádném případě nepřinese místním usedlíkům, snažícím se z vyprahlé půdy a železných dolů získat živobytí, nic dobrého. A protože jsem se podobným kratochvílím chtěl vyhnout, přejížděl jsem údolí hluboko v poušti.

Konečně jsem na horizontu v tetelícím se vzduchu zahlédl zelenou skvrnu. Byl jsem opravdu rád. Houževnatá a nehostinnému prostředí dokonale přizpůsobená příroda byla fascinující a nádher- ná, ale já už jsem měl jazyk na vestě a dal bych všechny poklady světa za několik loků dobrého vína. Vlastně by stačila i voda.

Farma, na kterou jsem narazil, byla ve skutečnosti malou oázou s jezírkem a vydatnou artézskou studní uprostřed. Hospodář se ve své práci dobře vyznal, úrodnou půdu využil do posledního zbytku, políčka rozdělil zavlažovacími kanály, které teď byly suché. Pravděpodobně zavlažoval jen ráno a večer. Projel jsem po úzké cestě a zastavil před domy obehnanými dva metry vysokou kamennou zdí. Brána byla otevřená. Vjel jsem dovnitř. Z domu postaveného z bílých kamenných kvádrů vyšla žena a zůstala stát ve stínu přístřešku nad dveřmi. Měla dlouhé plavé vlasy a pěknou postavu.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem.

„Ať chcete cokoliv, nedostanete to. Zmizte.“

V sedle sice vypadám jako Kostěj Nesmrtelný, metr šestadevadesát vysoký vyzáblý chlap, kosti a šlachy potažené kůží, ale v poušti se pohostinství neodmítá, pokud k tomu nemáte skutečně pádný důvod.

„Potřebuji jen vodu, paní. Hned pojedu dál.“

Kývla na někoho ukrytého za rohem stodoly a rukou mávla na chlapíka pozorujícího mě ze stáje. „Táhněte k čertu! Nechci vás tady!“

„Potřebuji vodu.“

Z domu, který sloužil současně jako dílna a obydlí pro čeledíny, vyšel muž, za obojky držel dva přerostlé vlkodavy. Každý vážil nejméně šedesát kilo a slintal touhou pustit se do mne. Krásná zvířata, byla by škoda zabít je.

„Vypadněte, nebo na vás pustím psy!“ pokračovala ve stejném tónu. Hlas měla mladý, ale mluvila vztekle jako stoletá čarodějnice. Možná měla právě své dny. Popleskal jsem koně po šíji a lehce cukl uzdou. Valach zafrkal a začal pomalu couvat. Za tohle číslo jsem handlíři připlatil dvacet zlatých, a teď se ukázalo, že to byla dobře investovaná dvacítka. Než abych se k hospodyni a jejím pohůnkům otočil zády, raději bych je zabil.

Koniáš: Muž na stezce
Žamboch, Miroslav
Nakladatel: Triton
Obálka: Lubomír Kupčík
Redakce: Jolana Čermáková
Rok vydání: 2008
Počet stran: 544
Rozměr: 140 x 200
Provedení: paperback
Cena: 349 Kč