Ukázka z rukopisu
   
   Mef se řítil úzkými ulicemi mezi ohradami a zchátralými domy na samém kraji města - a na kraji společnosti, která uznává jenom spotřebu, to taky - a vyhýbal se hlubokým kalužím a výmolům. Neodvážil se jet po hlavních silnicích, kde ho mohla zastavit dopravní policie.
   Myslel na Liethu a Gabrielu. Krásné dítě. Proč si to v životě vždycky tak divně zavařím? Vybavil si vůni Liethiných vlasů, potom vůni malé Liely. Možná to bylo naposled. Lietha je krásná a hodná, nezaslouží si žít sama, muži se o ni zaručeně rvou...
   Najednou si uvědomil, že se v zasnění octl poblíž městských garáží zelené stáje. Tady neměli tříkolky, ale normální auta, jednak k běžným přesunům, a snad také aby závodníci nezapomněli, že mimo dráhu se jezdí po čtyřech kolech. Někdo právě couval ven z úzkého průjezdu a moc se kolem sebe nekoukal, bylo to opuštěné místo, kdo by tudy jezdil! Mef prudce strhl volant, nezabrzdil ani nezpomalil, a protáhl se mezerou mezi zadkem couvajícího vozu a vysokou betonovou zdí, s rezervou snad dvou milimetrů, z každé strany jednoho. V zrcátku zahlédl vyjevený výraz řidiče, který se najednou změnil v pozorný a potom zuřivý. A vyrazil za Mefem.
   Musel mít ve voze vysílačku, protože o pár ulic dál už číhali policajti. Jeden z jejich vozů Mef mírně nabral, prokličkoval mezi ostatními a uchechtl se, protože překáželi i jeho pronásledovateli. Co je to za chlapa? A z čeho mě zase obviňují? Vzpomínal, kde ten jeho škaredý obličej už viděl. Na závodech, bezpečně, ale mezi závodníky nepatřil!
   Policejní auta houkala kdesi daleko, octli se na výpadovce. Mef nečekaně, zase aniž by zpomalil, sjel ostrou zatáčkou z hlavní silnice a hnal se teď po úzkých, klikatých a hrbolatých cestách zhruba směrem ke Zlomu. Pronásledovatel se ho pořád držel.
   Je zatraceně dobrej, přemítal Mef. Možná býval u jiné stáje? Probíral v duchu obličeje závodníků, ale tenhle mezi nimi nebyl. Mechanik? A vtom mu to došlo. No jasně, to je ono! Chlap toužil po závodní dráze. Tak se dal upravit.
   Po zádech mu přeběhl mráz. To znamená, že může být lepší než já. Možná jsem mu někdy vynadal. Možná i ukřivdil, to se stává. A třeba ani neukřivdil, třeba je to prostě solidarita upravených. Zavinil jsem smrt jednoho z nich, to stačí...
   Vyhnul se vesnici, kousek jel po louce a doufal, že nepřejede ty pitomé štěkající psy. Nepřítel stále v těsném závěsu za ním. Z vísky vyrazilo policejní auto. Škrtl o něj blatníkem právě tak, aby se roztočilo a dostalo se do cesty pronásledovateli. Bum, srážka. Podařilo se. Teď se trochu zdrží. Vyjel na slušnou silnici a došlápl na pedál plynu plnou vahou. Vyděsil řidiče protijedoucího auta tak, že chudák sjel do příkopu. A takových vyděšených dneska ještě bude!
   Honička pokračovala. Je to k ničemu, přemítal Mef. Je prostě lepší a má i silnější auto. Blbá kombinace. Jediná šance je... havarovat. A nezabít se. Ještě zkusil několik triků, starých, profláknutých, které by ale mladý jezdec ještě znát nemusel, i novějších. Ten mizera znal všechny. Do háje s pitomou solidaritou! Tak dobře, jdeme na věc.
   Vybral si les, připadalo mu příjemnější vrazit do něčeho zeleného a dřevo přece jen není tak tvrdé jako beton. V plné rychlosti vjel mezi mohutné kmeny. Skutečně se snažil projet, ale věděl, že to nedokáže. Nikdo by to nedokázal.
   A pak přišel náraz. Bylo to hnusné, něco si zlomil a bolelo to celou dobu, co byl v bezvědomí, asi koleno, a levý loket je odřený na kost, taky žebra bolí, nedá se dýchat... Do očí mu kapala krev. Čas neubíhal, ale stál, dokud se neobjevil ten odporný upravenec. To už se Mef stačil dokonale připravit. V pravé ruce držel nůž a seděl si na ní, takže nepřítel předem nic nepostřehne.
   Muž po kolenou vylezl na kapotu, odlámal zbytky předního skla a naklonil se nad oběť. Na tváři se mu objevil výraz uspokojení, chladný a nelidský. Jo, pomyslel si Mef, je upravený, mizera. Předvedl zachvění víček.
   „Kdo...“ zachrčel.
   „My jsme všichni bratři,“ řekl ten tvor a rozpřáhl se pěstí.
   Patrně by dokázal zabít jednou ranou, svaly jim upravovali také. Ale Mef byl mnohem rychlejší, než vrah předpokládal. Bodl ho do krku, trhl nožem do strany. Schytal spršku krve a těžké tělo kleslo přímo na něj. Odstrčil ho a zapřel nohu do vzpříčených dvířek. Křuplo to v nich, otevřela se. Vyhrabal se ven, otřel si krev z obličeje a prohlédl se, jestli mu někde netrčí zlomená kost. Neměl chuť za chvíli si ji zase lámat, aby nezůstala nakřivo. Ne, bylo to v pořádku.
   Než došel k autu zabitého nepřítele, skoro přestal kulhat. Pokračoval v cestě ukořistěným autem a ne o mnoho pomaleji.
   U osamělé stařičké studny v polích vyděsil rodinku výletníků. Utekli všichni kromě patnáctileté dcerušky, která asi hodně chodila do kina a psanci jí připadali romantičtí, tudíž se jich nebála. Líbila se mu, hubená a odvážná jako poslední plamínek v popelu táboráku, a skoro si o ni začal dělat starosti. To ty zbrusu nové otcovské pudy, pomyslel si, mírně znechucen sám sebou. Ale stejně si neodpustil důrazné poučení.
   „Měla byste si dávat větší pozor na lidi,“ prohlásil.
   „Nevypadáte na vraha,“ odsekla. „Ani násilníka. Jo, jmenuju se Dina, a vy?“
   „Každej občas zabíjí,“ řekl jí a rázně zatočil rumpálem. „A na jméně přitom nezáleží. Můžete si vylézt na to roubení a polejt mě?“
   „Koho jste zabil tentokrát?“ zajímala se, zatímco zápolila s těžkým okovem.
   „Autonehoda. Nebyla to moje vina.“ Vytáhl druhou dávku a podal jí nádobu.
   „A čí je ta krev?“ Snažila se polévat ho pomalu, aby se stačil rukama trochu očistit.
   „Moje,“ zalhal, ale stejně mu asi nevěřila. „Prostě příště buďte opatrnější, jo? Hele, vaše maminka tam u lesa už omdlívá...“
   „Nemluvte se mnou jako s malou,“ naštvala se. „Máti je plnoletá, ne?“
   „Nejste malá,“ řekl překvapeně. „To mě vůbec nenapadlo.“
   „Jasně,“ zabrblala. „Náhodou, jednou budu důležitá. Třeba zachráním svět před válkou nebo tak něco.“
   „Dobrej nápad,“ pravil uznale. „Ale jestli chcete takhle riskovat s pobudama, naučte se trochu telepatii, Dino. Nebo nějakej druh bojového umění. Aby o vás svět nepřišel.“
   „Copak taková věc se někde naučí?“
   „Na jihu. Za mořem.“ Nasedl a odjel a nechal ji tam s otevřenou pusou. Dělám nám reklamu. Na nic jiného nemyslím, vážení cizinci. Ti první.
   Byla to divoká jízda a způsobil ještě několik drobných dopravních nehod, ale co, neměli tak vyděšeně zírat a radši něco dělat... U benzínové pumpy o něm věděli, i když si vybral tu nejopuštěnější, musel se porvat se dvěma chlapy a uzemnit je.
   Čekali na něj u Zlomu. Zastavil na kopečku a hleděl směrem k točité rampě. Prorazím? Možná. Bude to chtít nabrat pořádnou rychlost. Až prorazím, začne to být napínavé. Vyberu tu první zatáčku? Je to nepřerušená spirála, žádný oddechový plácek, žádná rovinka za zatáčkou... A asi budou střílet. No, když už bych měl vyletět přes zábradlí, tak do moře. Ne do skály, ta je fakt tvrdá.
   Rozjel se z kopce a zrychloval. Policisté pochopili, že nemíní přibrzdit, a hnali se od svých vozů pryč. Vrazil do nich v plné rychlosti, ale v přesně odhadnutém úhlu - ne že by to počítal, tyhle věci prostě věděl a nemusel na ně myslet. Odhodil je, tak jak si to přál, a přesně tam, kam chtěl, a řítil se dolů a doprava, točil volantem jako šílenec, jel po dvou kolech, tohle fakt nepůjde, to je proti fyzice, ale chvíli se mu dařilo prát se i s fyzikou, jako by měl vedle sebe Chederika a on mu pomáhal svým čarováním. Potom už to vážně nešlo.
   Vyletěl ze spirály nepatrně dřív, než musel, letěl jako neohrabaný pták a snášel se na hladinu. Stačil si odepnout pásy a otevřít dvířka. Dopad mu vyrazil dech, šíleně ho zabolelo někde v kostrči, bolest vyšlehla až do týla. Neztratit vědomí! Nadechl se, vzepřel se rukama a vylezl ven, do vody. Ochrnuté nohy mu dost překážely, ale ruce byly naštěstí v pořádku a vzduch v plicích ho držel nad vodou, nechal se vlnami dostrkat ke břehu a tam zůstal ležet, napůl utopený, a doufal, že ta bolest brzo přejde. Pak mu došlo, že by si měl srovnat páteř, jestli je zlomená. Znovu zabral rukama a plazil se pískem, až se dostal na skálu, tam si lehl na záda a snažil se rovnat. Začalo ho hrozně brnět v nohou. To bude v pořádku, pomyslel si, a řekl to i rybářům, kteří ho přiběhli zachraňovat.
   „Tamhle kotví moje loď, Vánek,“ ukázal jim. „A tamhle se za mnou ženou policajti. Půjčíte mi nějakou lodičku, nebo mě necháte jim?“
   Srdečně se zasmáli. Představa, že by snad mohli pomáhat policii, je pobavila. Hbitě přitáhli jakýsi rybářský člun a naložili ho do něj, dva si sedli k veslům. Než dopluli k Vánku, mohl Mef zase hýbat nohama, i když to ještě pořádně bolelo.
   “Prozraď mi jednu věc,“ řekl Chederik vážně, když ho vytáhli na palubu a odměnili rybáře. „Kolikrát by byl normální člověk na tvém místě po smrti?“

Loď vrahů - vyjde 13.10.
Autor: Jana Rečková
Ilustrátor: Marek Hlavatý
ISBN: 978-80-7387-162-8
Vazba: V2 (lepená) brožovaná
Počet stran: 368
Formát: B6 110x165
Cena pro členy Trifid klubu: 279,00 Kč