28.9.2016 | Den české státnosti






UKÁZKA: Gabrielle Lord, Spiknutí 365 dní - Březen

15.3.2010 12:05

Spiknutí 365 Březen Gabrielle LordTOPlist1. BŘEZNA

Zbývá 306 dní...

Podzemní dráha

Náměstí Svobody

20:22

Všechno kolem se třáslo a burácelo. Viděl jsem, jak se na mě řítí rozmazaný obrys lokomotivy. Nemohl jsem se pohnout. Někde mě něco bolelo.Vlak se neúprosně blížil a chystal se mě zabít. Rozdrtí mě a rozmázne po kolejích. Každou vteřinou...

Je to pravda, nebo se mi to jenom zdá?

Připadalo mi, že mám celé tělo sevřené v kleštích, ale kam se poděl vlak? Proč do mě ještě nenarazil? Nebo už jsem mrtvý? Slyšel jsem o lidech, kteří se shora dívali na svá mrtvá nebo umírající těla na operačním stole nebo na místě nehody. Mně se ale zdálo, že mě něco stáhlo dolů, pod to všechno.

20:28

Muselo se mi to zdát... Vší silou jsem sebou trhl, ale moje pohyby byly hrozně pomalé. Jako v nějakém zlém snu.

Co se děje?

20:30

Otevřel jsem oči. Ležel jsem natažený na zádech.

Žádný vlak tu nebyl. Žádná podzemní dráha! Vlak, který se mě chystal svou ohromnou vahou rozdrtit, úplně zmizel. Stejně tak koleje a temný, modře osvětlený tunel. Jak dlouho jsem byl bez sebe?

Byl jsem v malé tmavé místnosti plné podivných tvarů a stínů. Snažil jsem se posadit a přemoci strach, ale cítil jsem, jak mě něco těžkého tlačí k zemi. Zkusil jsem tu věc odkopnout, ale každý pohyb mě bolel jako čert.

Moje noha! Měl jsem ji přece poraněnou. Musel jsem ztratit spoustu krve.

Zatřásl jsem hlavou a snažil se probrat. Znovu jsem se rozhlédl kolem. Slabá žárovka u betonového stropu odhalila několik šachet, které se ode mě rozbíhaly na všechny strany. Naproti jsem uviděl obrovské kovové kolo, jakým se uzavírá plyn a vodovodní potrubí. Nad ním byly čtyři dlouhé trubky, které vedly podél stěny a potom se ztrácely v tmavé šachtě. Nejspíš jsem se ocitl v nějaké podzemní čerpací stanici.

Ležel jsem na podlaze, celý pevně zabalený do staré šedivé vojenské deky. Jak jsem se sem dostal? Nebyl jsem schopný se probrat a vzpomenout si, co se stalo, jak jsem se vyhnul srážce s vlakem a proč mě odvlekli na tohle vlhké, příšerné místo.

Hlava mi klesla na zem. Nejspíš mě zase chytili a zavřeli mě sem. Dostali mě, Vulkan Sligo a ta jeho malá prolhaná slídilka Winter. Nějakým záhadným způsobem jsem se vyhnul vlaku, ale místo toho jsem skončil tady v tomhle vězení.

Znovu se mi vybavilo, jak mi noha, uvězněná v těžké gumové holínce, uvízla v kolejišti. Zůstal jsem tam chycený jako v pasti a díval se, jak se blíží vlak…

Pokud si dobře pamatuji, poslední věc, která mi proběhla hlavou, byla, že vlak nemůže zastavit včas. Ozvalo se hlasité skřípění... a pak, těsně před nárazem, se celý svět otevřel a já padal někam do tmy, do prázdna.

Najednou mě napadlo něco příšerného. Třeba jsem před vlakem neutekl. Ujel mi obě nohy a v bezvědomí mě převezli do přeplněné vězeňské nemocnice. Bez sebe hrůzou jsem se konečně vzchopil a odhodil šedivou deku, která mi bránila v pohybu.

Úlevou jsem málem omdlel. Obě nohy byly na místě!

Pohnul jsem prsty a překvapila mě bolest, kterou ten jednoduchý pohyb způsobil. Sedl jsem si a podíval se z větší blízkosti. Ránu na noze mi někdo vyčistil a převázal tenkým obvazem. Pod ním jsem viděl sedm čistých stehů.

Někdo mi zašil ránu a zabalil mě do deky. Ale kdo? Nechápal jsem to.

Pulzující bolest mě vrátila do reality. Přinutil jsem se zhluboka dýchat. Byl jsem naživu, a to byla dobrá zpráva. Jak jsem se ale dostal z pasti v kolejišti, to jsem vůbec netušil.

Vzpomněl jsem si, na co jsem myslel, když se blížil vlak. Že nikdy neuvidím svoji rodinu. Umřu a nikdy nerozluštím tajemství rodiny Ormondů. A potom ten příšerný pád do černé díry. Jako kdyby se otevřela země a pohltila mě.

V hlavě se mi trošku rozjasnilo. Vzpomněl jsem si na hrozný rámus vlaku, když jel přímo nade mnou. Vůbec se mě nedotkl!

Země pode mnou a kovová past, která mi přimáčkla nohu, se uvolnily. Cítil jsem, jak padám, ale potom mě někdo chytil.

21:01

Někde blízko mě něco zašramotilo. „Kdo je tam?“ zeptal jsem se, ale ozvalo se jen ochraptělé zaskřehotání. Znovu jsem se pokusil posadit, abych se rozhlédl.

Moji pozornost upoutal pohyb u protější stěny. „Kdo je tam?!“ zeptal jsem se znovu nejistě. Měl jsem strach jen pomyslet na to, kdo by to mohl být.

Ve slabém světle jsem nerozeznal jeho tvář, ale ať už ta vyzáblá postava patřila komukoliv, měla na sobě příliš velký oblek a kravatu.

Vyčouhlá postava se pomalu blížila a já se připravil na nejhorší. Byl to muž, celý nahrbený, se světlými rozcuchanými vlasy a vypoulenýma očima.

„To je vaše práce?“ zeptal jsem se a ukázal na zašitou nohu.

„Jasně, že jo,“ odpověděl, rozmotal kousek látky a ukázal mi pečlivě srovnané, nablýskané lékařské nástroje. „Nepotřebuješ ještě něco, když už je mám venku? Nějakou drobnou operaci? Mám tu všechno. Nemáš ani ponětí, co lidé ve vlaku zapomenou. Ani ponětí. Doma mám celou knihovnu o mikrochirurgii, kdybys potřeboval něco uříznout nebo přišít.“

„Ne,“ řekl jsem rychle a opatrně od něj odtáhl poraněnou nohu. „Díky. Úplně stačí to, co už jste pro mě udělal. Pomohl jste mi.“

Prohrábl jsem si vlasy a vydechl úlevou. Možná to zní šíleně, ale já věřil, že ten podivný chlápek je na mojí straně. „Já si jen pamatuju,“ řekl jsem, „jak jsem těsně před nárazem vlaku spadnul pod koleje…. a jak mě někdo chytil.“

Vyzáblý mužík se tlumeně zasmál. „Jako když padáš do rozžhavený pekelný jámy?“ Zlehka smetl prach a špínu, které mu spadly na sbírku lékařských nástrojů, a potom je opatrně zabalil do hadříku. „Viděl jsem, že jsi v maléru.“ Muž schovaný ve stínu ukázal očima nahoru a pokračoval: „Měl jsi štěstí, že se ti noha zachytila v odtokovým otvoru. Pár metrů vlevo nebo vpravo, a nejspíš bych ti nepomohl...“

„V odtokovém otvoru?“ opakoval jsem a mlhavě si připomenul kovové pletivo pod mojí uvězněnou nohou. Rázně přikývl a pramen vlasů se mu postavil jako hřebínek papouška kakadu.

„Všechny podzemní železnice mají pod sebou obrovský odvodňovací zařízení,“ vysvětloval, „ohromný nádrže – jinak by všechna deš_ová voda, kterou nezachytí kanalizace, natekla dolů a zaplavila tra_. Proto jsou po celý trase pod kolejemi odtokové otvory. Přívalový déš_ se soustředí do nádrží, a když jsou plný, vypumpují je do městský kanalizace.“

Odmlčel se a díval se na mě, jako by se chtěl přesvědčit, jestli ho poslouchám.

„Slyšel jsem, jak běžíš podél trati,“ pokračoval. „Když jsi táhnul toho tlus_ocha z kolejí, zakopnul jsi a já viděl, že jsi v pasti. Nebylo moc času, ale stačil jsem pod tebou vytrhnout poklop... a potom jsi spadnul dolů. Já tě chytil, a tak jsi tady.“

Zašklebil se a zdálo se, že je sám se sebou spokojený. „Právě teď jsme v jednom ze spojovacích tunelů, který propojujou všechny nádrže. Kontrolujou je jen jednou za pár měsíců. Jinak se tu celou dobu nikdo neukáže, proto nic nebrání provozu – to znamená mně.“

„Neviděl nás někdo?“ zeptal jsem se nervózně. Chlapík znovu rázně zavrtěl hlavou. Ve slabém světle bylo vidět, jak ze sebe setřásl malý obláček prachu. „Vděčím vám za život, děkuju, děkuju,“ opakoval jsem pořád dokola. Roztřásl jsem se úlevou. Tomu, co se stalo, jsem nemohl uvěřit. „Kdybyste mě nedostal dolů, dopadl bych jako moje bota – rozkrájený na kusy.“

„Teď trochu přeháníš. Prostě jsem nechtěl, aby tě to rozmázlo po kolejišti. Chtěl jsem se vyhnout všemu tomu povyku a problémům, blikání majáků a kvílení sirén, znáš to,“ řekl. „Nemohl jsem připustit, aby se k týhle konkrétní nádrži, a k tunelům, který do ní ústí, dostali modrokabátníci,“ dodal. „Vedou přímo ke mně domů. O to jsem fakt nestál.“

„Modrokabátníci?“ nechápal jsem.

„Modrý kabáty. Železniční policie,“ vysvětloval. „Nosí modrý uniformy, stejně jako normální poldové. Byli všude a hledali tě.“

Takže asi ví, kdo jsem, došlo mi. Určitě.

„Jeden z těch tunelů vede ke mně domů,“ pokračoval a ukázal do tmy. „Vlastně dva, jestli počítáš i ten zablokovanej kusem skály. Normálně bych tě tam vzal touhle cestou.“

„Promiňte, vzal kam?“ Nebyl jsem si jistý, jestli chci s tímhle chlápkem někam jít.

Moji otázku ignoroval. „Momentálně je dost nebezpečný tunely používat. Nejspíš se tam ještě poflakujou modrokabátníci.“

Tomu jsem rozuměl.

„Bylo to těsný. Hemžili se všude a hledali tě. Mysleli, že tě budou seškrabovat z kolejí.“

Že tě budou seškrabovat z kolejí.

Jeho slova mě fakticky ranila. Byl jsem v šoku. Srdce mi bušilo a začal jsem lapat po dechu. Opřel jsem se o stěnu. Vyvázl jsem opravdu na poslední chvíli a díky tomuhle podivnému skrčkovi v obleku jsem naživu.

„Jak jsem tu dlouho?“ vyzvídal jsem.

„Už nějakou chvíli,“ odpověděl. „Prospal jsi celej den.“

Ulevilo se mi. Uvědomil jsem si, že jsem se zbavil Červeného nátělníku. Trápila mě ale vzpomínka na Winter Freyovou. Má na mě spadeno, říkal jsem si. Vymyslela si, že jsem v nebezpečí, ale byla to past, aby zjistila, kde jsem. Nevěděl jsem určitě, jestli jsem na zadním sedadle černého subaru viděl pasažéra. Soustředil jsem se na chlapa, který vyskočil z auta a hnal se ke mně. Červený nátělník se objevil jen pár vteřin potom, co mi zavolala, a málem dostal jak mě, tak i obsah mého batohu.

Můj batoh! Okamžitě jsem se zvedl. Byl pryč.

„To je v pořádku,“ řekl můj nový přítel. „Jestli hledáš svůj bágl, tak je tamhle, opřenej o stěnu.“

Podíval jsem se směrem, kterým ukazoval. U otvoru do jedné z šachet jsem rozeznal tmavou hromadu. S úlevou jsem se sesunul zpátky na zem.

„Co znamenají všechny ty kresby?“ zeptal se. „Doufám, že ti nevadí, že jsem si je prohlídnul.“

„Ne, pokud jsou zase na svým místě,“ odpověděl jsem. „Jsou pro mě důležitý. Nakreslil je můj otec, než umřel.“

„A co sis myslel, že děláš,“ vyjel na mě, „takhle se prohánět po kolejích? Taky ses chtěl zabít?“ Přimhouřil oči. „Nebo jsi hledal ztracený věci?“

„Ztracený věci? Chtěl jsem si zachránit život. Jdou po mně nějaký lidi.“

„Jo, jo,“ přikývl. „Viděl jsem, jak se za tebou žene obrovskej chlap. To nebylo fér. Já to dobře znám.“

Srdce se začalo vracet k normálu. Pokud jsem nepočítal Winter, mohl jsem se cítit jako vítěz. Nandal jsem to Sligovu gangsterovi a všechny kresby byly pořád v bezpečí mého batohu. Znovu jsem mu utekl a mohl dál pátrat po Nebezpečné Záhadě Ormondů. NZO.

„Nesmí mě chytit, ani nikdo jiný,“ řekl jsem. „Ani poldové. Musím odtud pryč. Jestli mě najdou, je se vším konec.“

„To jsme dva,“ zasmál se přidušeně chlapík. „Ani já si nemůžu dovolit, aby mě chytili. Proto se tu oba schováváme!“

Trochu mě zklamalo, že mi pomohl jen proto, aby se neprozradilo jeho tajemství. Pořád mi ale zachránil život. Jenže k čemu mi to bude, až mě obviní?

„Co když začnou prohledávat tenhle tunel?“ zeptal jsem se.

„Proto musíme zmizet,“ odpověděl. „Celý den pročesávali zbytek podzemí. Nesmí nás najít.“

„Kam půjdeme?“ chtěl jsem vědět.

„Myslíš, že můžeš chodit?“ vyzvídal.

„Musím to rozchodit,“ řekl jsem, opatrně se postavil a zkusil přenést váhu na zraněnou nohu. Byl jsem trochu nejistý, ale šlo to.

„Chlapík. Seber si svoje věci a vydáme se na cestu.“

23:07

Muž mě odstrčil. „Já jdu první. Ty až za mnou,“ přikázal. „V šachtě jsou do zdi zatlučený železný kolíky. Některý jsou dost rezavý a uvolněný, takže dávej pozor, co dělám já. Doufám, že si pamatuju, který to jsou.“

I já v to doufal. Sledoval jsem, jak šplhá nahoru a zkouší každý kolík dřív, než na něj přenesl váhu. Trošku mi připomínal pavouka, štíhlého a křehkého, jak na svých dlouhých nohách zdolává stěnu.

„Kam jdeme?“ zeptal jsem se znovu.

„Ke mně domů,“ odpověděl. „Nahoru šachtou.“ Ukázal na tmavý otvor nad čerpadlem.

Možná není špatný nápad, abych zůstal pár dní s tímhle chlápkem, pomyslel jsem si. I když vůbec nevím, kam mě vede. Rychle jsem se za ním vydal do šachty. Dával jsem dobrý pozor, abych šlapal na bezpečné kolíky, které už vyzkoušel. Překážel mi batoh, který se pořád zachytával za stupátka a ztěžoval mi výstup. Ze všech sil jsem se snažil ignorovat bolest v zašité noze. Jak jsme tak šplhali pořád výš, přibývalo světla. Trochu mi to pomohlo, ale přesto jsem zůstával pozadu a hrozilo mi, že toho podivného chlapíka před sebou ztratím.

Byl už skoro na konci šachty a mně nezbývalo než doufat, že na mě počká. Vůbec jsem netušil, kde vylezeme. Bylo mi jasné, že nahoře můžou čekat poldové nebo lidi od železnice. Pokračoval jsem ve výstupu a batoh táhl za sebou. Do bosé nohy mě tlačily kolíky a při každém kroku jsem cítil bolest.

23:38

Rozjasnilo se. Vysoko nad sebou jsem uviděl bledou noční oblohu.

Opatrně jsem vystrčil hlavu a rozhlédl se. Šachta končila v ohradě plné špíny a zarostlé plevelem. Asi dvacet metrů ode mě byl otvor do dalšího obrovského tunelu, který byl uzavřený železnými vraty. Připomněl mi otvor do velkého rezervoáru, kam mě úplně nedávno málem spláchl proud vody z přívalového deště.

Noha mě příšerně bolela, ale já se snažil bolest ignorovat. Zkoumal jsem okolí a snažil se zorientovat. Nedaleko, přímo naproti kamenitému srázu, jsem uviděl několik zchátralých budov, pár vyřazených vagonů a staré, rezavé části lokomotiv, kol od vlaků a náprav.

Chlápek v obleku zmizel.

Když jsem zjistil, že jsem zase sám, pocítil jsem na chvíli zklamání. Nejspíš měl nějaké plány a opustil mě dřív, než mi stačil prozradit svoje jméno. Nemohl jsem mu to mít za zlé. Tolik toho pro mě udělal; teď záleželo jen na mně.

Touhle dobou bych už měl být na samotu zvyklý. Musím se nějak vymotat z tohohle vrakoviště a najít si místo, kde budu v bezpečí.

23:40

Byla skoro půlnoc a ulice kolem ohrady zely prázdnotou.

Pořád napůl v šachtě jsem se znovu rozhlédl po svém parťákovi. Chtěl jsem mu ještě jednou poděkovat, rozloučit se a pak se vydat vlastní cestou.

Zkoumal jsem kamenitý sráz kousek od největší budovy. Moji pozornost upoutaly tři staré registračky. Všechny byly vysoké skoro jako člověk a stály tam jako prázdné, opuštěné šatní skříně.

Potom jsem zaslechl jeho hlas.

„Dělej, chlapče! Tady jsem!“

Chlapík v obleku na mě mával z prostřední registračky. Stál vmáčknutý dovnitř, hlavu sehnutou, aby se do ní vůbec vešel, a oči v hubené tváři mu zářily nadšením.

„Dělej!“

Ten chlap se zbláznil!

Ve slabém osvětlení ohrady jsem viděl, že jeho oblek je hodně ošuntělý. Kravata vypadala jako vyřazený kousek z Gábiny krabice s hadříky, sako měl obnošené, oblýskané a bylo mu velké. Viselo mu z ramen, zatímco ohrnuté rukávy byly příliš krátké. Jestli je stejně šílený, jak vypadá, bude po mně chtít, abych se do skříně nacpal i já.

Vyškrábal jsem se ven. Oteklý kotník bolel jako čert a stehy na roztržené noze mě bolestivě tahaly za kůži. Hodil jsem si batoh na ramena a pokusil se postavit na nohy.

Nedaleko začala houkat siréna a já sebou praštil na zem. Málem jsem při tom spadl zpátky do šachty. Zůstal jsem přikrčený při zemi, dokud policejní auto nezmizelo. Byl čas odejít. Nemůžu se tu potloukat s nějakým chlápkem, co zalezl do registrační skříně. Vůbec tady nemám co postávat! Blížili se poldové a já musel zmizet. Nohy se mi třásly a bolely, ale srdce mi pumpovalo vzrušením. Nemohl jsem se dočkat, až budu pryč.

Potřebuju odsud zmizet a dostat se na ulici dřív, než mě někdo uvidí. Znovu jsem sebou praštil na zem, protože podél plotu profi čelo další policejní auto.

„Co to děláš?“ volal na mě můj parťák. „Dělej! Pojď sem! Tady se můžeš schovat!“

To určitě, pomyslel jsem si. Stát na ráně ve skříni – bezvadná schovávačka. Ten chlápek to nemohl mít v hlavě v pořádku.

„Díky za všechno, ale já už musím jít,“ zavolal jsem na něj. Chystal jsem se vyrazit ke starým budovám, ale po tom, co jsem uviděl, jsem začal pochybovat o vlastním zdravém rozumu.

Nedůvěřivě jsem zamrkal.

Chlápek v obleku zmizel v registračce, a to doslova! Mohl bych přísahat, že v jednu chvíli v ní byl nacpaný, a za moment byl pryč!

Nevěřícně jsem zůstal zírat a snažil se zjistit, kam se tak najednou ztratil. Rozhoukala se siréna dalšího policejního auta, zablikala světla a auto profrčelo kolem rezavého drátěného plotu. Ihned za ním uhánělo další a potom další. Byly jako obrněná kavalerie a já věděl, koho hledají.

Pokud měl někdy někdo potřebu schovat se do registračky, byl jsem to právě teď já.

Ve vzduchu kvílely sirény a já se přikrčil a rozběhl se k místu, kde zmizel můj parťák.

„Hej!“ zavolal jsem. „Kde jste? Kam jste se ztratil?“

Ani jsem to nestihl doříct, a už se zase objevil, znovu zarámovaný okraji skříně. Bylo to jako mávnutím kouzelného proutku! Než jsem stačil zjistit, jak to dělá, vylekal mě hluk, který se ozval nedaleko nás. Asi sto metrů ode mě se objevilo pár týpků od železniční policie. Svítili si baterkami, prohledávali budovy a bylo jen otázkou několika minut, než dojdou až k nám.

Musel jsem se schovat, a rychle. V panice jsem se rozhlížel kolem.

„Sleduj!“ nařídil mi hubeňour. Zatlačil na zadní stěnu registračky, a ta se otevřela jako dveře. Potom se ztratil v otvoru a stěna zapadla do původní pozice.

Přede mnou byla zase jen prázdná skříň.

Pak se zadní stěna otevřela a chlápek se znovu objevil. Jenom jsem nevěřícně zíral. Vypadalo to přesně jako tajné dveře z nějakého filmu!

„Nestůj tady! Pojď dovnitř!“

Postavil jsem se a udělal přesně to, co on. Zatlačil jsem na zadní desku. Opřel jsem se o ni zády, protáhl se otvorem a falešná stěna registračky se zase zavřela.

Ocitl jsem se v úplně jiném světě. Za skříní byl kamenný sklípek. Překvapeně jsem se rozhlížel a snažil se pochopit, jak to mohl ten chlápek v obleku zvládnout. Původní zadní stěnu musel nahradit podobnou na péru. Ta se nejdřív otevřela dozadu a pak zaklapla zpátky. Potom přistrčil upravenou skříň před otvor dveří tak, aby zakryla vchod do sklípku, ve kterém jsem se právě ocitl.

Zvenku vypadala jako jeden ze tří vyřazených kousků kancelářského nábytku, který tady tiše rezavěl.

Muž natáhl hubenou paži v krátkém rukávu od saka. „Vítej,“ řekl a temperamentně mi potřásl rukou, „v Zatracencově světě!“

Spiknutí 365: Březen /Conspiracy 365: March/ (ukázka z knihy, ukázka z 2. pokr. Únor, o autorce, recenze Pechyho, Zuzčina recenze Lednu, Pechyho recenze Únoru)
Lord, Gabrielle

Nakladatel: Fragment
Překladatel: Milena Hordinová
Obálka: -
Redakce: Helena Klečková, Daruše Singerová
Rok vydání: 2010
Počet stran: 176
Rozměr: 130 x 195
Provedení: paperback
Cena: 149 Kč

Další informace hledejte na stránkách projektu: www.spiknuti-365.cz/.

Gabrielle Lord


Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...