3.12.2016 | Svátek má Svatoslav






UDÁLOSTI: Nebudujme virtuální havlovské památníky!

16.1.2016

Pan Michael Žantovský reagoval v Echu 24 („Havel? Nejzodpovědnější praktický politik za půlstoletí“, 4. 1. t.r.) na můj kritický článek o Havlovi a Tváři. Vycházel jsem v něm z toho, co o problému Havel a Tvář napsal pan Žantovský ve své nové havlovské monografii.

Ve své reakci pan Žantovský píše, že prý „v zásadě“ potvrzuji vše, co on jinými slovy napsal. To vůbec není pravda, poukázal jsem na řadu nepřesností a nesmyslů v tom, co ve své knize o Tváři a Havlovi říká. Považuju tu věc za svou, ve Tváři jsem totiž nechal kus života, a proto mne to „jako posledního žijícího čelného protagonistu neodolatelně vzrušuje i po padesáti letech“. Všechny mé výhrady pan Žantovský ve své odpovědi velkoryse přešel a zabývá se jen závěrem mého textu (a vlastně taky článkem, který jsem o Václavu Havlovi zveřejnil předtím na Svobodném fóru).

Je pozoruhodné, že všichni dnešní Havlovi vyznavači mají jednu společnou vlastnost: tvrdí, že Havel vlastně vůbec neudělal a nenapsal to, co udělal a napsal, nýbrž že místo toho udělal a napsal něco úplně, ale úplně jiného. Chtěl bych se zastavit aspoň u jedné zásadní věci.

Když pan Žantovský říká, že v Havlově koncepci „existenciální revoluce“ (nejde o žádné „myšlenky z roku 1975“, ale o slavný esej Moc bezmocných, který spatřil světlo světa v roce 1978 a byl jakýmsi pokusem o ideový program Charty77) je řeč o „potřebě existenciální revoluce a uplatnění mravních zásad a a osobní odpovědnosti v politice“, mlží. (Představte si, že někdo vystoupí s názorem, že v politice žádná morálka neplatí a že politik není osobně zodpovědný za to, co dělá!) Havel tam mluví o tom, že krizi přetechnizovaného světa, propadlého konzumu, nelze překonat formální, tradiční („buržoazní“) demokracií, postavou na zkostnatělých politických stranách s byrokratickým aparátem, nýbrž jen něčím úplně novým (například součinností malých uskupení, zakládaných ad hoc ke konkrétním úkolům a potřebám, v jejichž čele stojí osobnosti nadané přirozenou autoritou. Této kritiky „tradiční“ demokracie se nikdy výslovně a úplně nevzdal a jeho nedůvěra k politickým stranám významně ovlivnila (a ne, že ne) společenský a politický vývoj v naší zemi nejen po listopadu 1989, ale vlastně už předtím. Konceptu „rychlé transformace všeobjímajícího Občanského fóra v diferencovaný systém tradičních politických stran“ totiž předcházelo jeho ustavení. Těsně předtím (ještě před listopadem 1989) Havel a jeho blízcí rozhodně odmítli koncept, podle nějž se měly v zárodky politických stran proměnit stávající více či méně politicky orientované nezávislé skupiny (HOS, Obroda, Demokratická iniciativa, Nezávislé mírové sdružení). V důsledku toho pak nově vzniklé politické strany (Demokratická iniciativa, KDS, ODA a další) po převratu existovaly v rámci OF jako jeho bezvýznamný přívěsek: heslo znělo: Strany jsou pro straníky, OF je pro všechny. A „transformace“ OF pak proběhla cestou jeho neřízeného rozkladu, během něhož se z trosek OF vylíhla mohutná ODS, v mnoha ohledech faktická konkurence havlovského disentu. Dědici Havlova vkladu, Občanské hnutí, ve volbách 1992 neslavně vybouchli a z celé předlistopadové slávy tak v parlamentu zbyla jen maličká ODA. Parlamentní tým doplnily předlistopadové strany (lidovci, komunisté a vlastně i socialisté), sociální demokracie a moravisté. Havlův podíl na rozkladu a na tom, že se „disent“ ocitl na vedlejší koleji, je zjevný.

Když pan Žantovský mluví o Havlově úsilí o prosazení „v principu většinového volebního systému“, měl by to trochu specifikovat. Havel měl taky usilovat o to, „jak předejít rozpadu Československa v roce 1992“, podle mne nešlo o rozpad, ale o rozdělení ústavně konformním způsobem (ústavním zákonem) na základě konsensu hlavních politických sil v obou částech dfosud společného státu. Podstatná je ale jiná věc: jak ve věci „v principu většinového volebního zákona“, tak ve věci „rozpadu/rozdělení federace jsem tehdy měl a dodnes mám úplně opačné názory než pan Žantovský. To je v demokratickém systému obvyklé, v demokracii může platit jak většinový, tak poměrný volební systém a státy se mohou rozdělovat a sjednocovat. Nejde o spor Pravdy a Lásky se lží a nenávistí, jen o obvyklou pluralitu v demokratickém prostředí. Pan Žantovský s tím má ovšem dodnes potíže.

Podle psna Žantovského Havlovo ryze morální úsilí narazilo na „parciální zájmy politických stran“. Jenže v demokratickém prostředí je normální, že strany mají parciální zájmy, „celospolečenský zájem“ se teprve rodí ze spolupráce a soupeření parciálních stran. Parciální velmi výrazně nebyla např. KSČ před listopadem 1989 – protože byla totalitní.

Mimořádně komické je, když pan Žantovský tvrdí, že Havel ne pomáhal rozvracet strany, která sám zakládal, protože žádnou nezaložil. Prezident může rozvracet i strany, které sám nezakládal. Pokud by o případné účasti Václava Havla na něčem podobném vznikl spor např. mezi panem Žantovským a zástupci ODS, se zájmem bych ho sledoval.

Politický odkaz Václava Havla dává spoustu příležitostí k diskusi o politické situaci, která i z jeho působení do dnešních dní vyrostla. Je samozřejmé, že českou politiku ovlivnil v dobrém i ve zlém, za zásadní přitom považuji jen jedno: Václav Havel není lékem na naše nynější problémy, je součástí našeho problému. Je třeba o něm mluvit střízlivě, věcně a kriticky. Místo toho dnes zjevně vzniká jakési kultovní místo, virtuální „národní památník Václava Havla“, jehož základem je Knihovna Václava Havla, jíž pan Žantovský momentálně řediteluje. I ve své polemice se mnou se docela činí: „Havel opakovaně apeloval na morální kořeny politického snažení“, „kritizoval jevy, které způsobily obrovské ekonomické i morální ztráty“, „tak jako u Masaryka měl i u Havla politický realismus silné morální kořeny“, byl to „nejzodpovědnější praktický politik, jakého nám poslední půlstoletí přineslo“. A protože do této obdoby Maroldova panoramatu patří kromě obrazu světce i třídní nepřítel, mocnosti pekelné, mluví pan Žantovský taky o těch, kteří považují Havlův morální základ „za charakterovou vadu“ a „mohou mu za to spílat“. Tak například „Doležal... zde i v jiných svých vyjádřeních společně s dalšími kritiky Václava Havla vede frontální útok proti Havlovi jako utopickému mysliteli, jehož nezřízeně ambiciózní představa ve skutečnosti podkopávala budování „normálního“ politického a společenského uspořádání...“

13. ledna 2016; psáno pro Echo24

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.



Diskuse


J. Hejmala
5:56
17.1.2016

M. Prokop
16:50
17.1.2016

K. Kovář
2:29
17.1.2016

M. Čihák
0:06
17.1.2016

M. Hoblík
15:35
16.1.2016

J. Hejmala
16:04
16.1.2016

F. Vokurka
3:25
17.1.2016

Š. Hašek
14:21
16.1.2016

J. Hejmala
16:08
16.1.2016

Š. Hašek
16:43
16.1.2016

J. Hejmala
6:09
17.1.2016

M. Prokop
16:52
17.1.2016

F. Vokurka
3:24
17.1.2016

F. Vokurka
3:35
17.1.2016

M. Prokop
16:51
17.1.2016

J. Hanzlík
13:52
16.1.2016

P. Rajman
8:12
16.1.2016

O. Zuckerová
11:16
16.1.2016

J. Kanioková
19:01
16.1.2016

J. Kovaříček
0:38
16.1.2016

V. Němec
8:00
16.1.2016

počet příspěvků: 30, poslední 19.1.2016 06:51









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.