16.11.2018 | Svátek má Otmar


TURECKO: Prezident autokrat

30.6.2018

V Turecké republice proběhly v neděli volby. Vlastně to byly dvoje volby, „jedním vrzem“: do parlamentu a do čela celé osmdesátimilionové entity. Regionální velmoc disponující moderními vojsky s bojovými zkušenostmi se jejich vyzněním o hezkých pár koňských délek přiblížila diktatuře jednoho muže, Recepa Tayyipa Erdogana. Obratného demagoga v čele dominantní strany, který se těší respektu milionů jakožto dominantní osobnost. Vůdce obratně mísící nacionalismus, ne-li šovinismus, s prvky konzervativního islámu a sociálními programy. Dle všeho od úsvitu svojí politické kariéry směřuje k nové architektuře státu, k čemuž má již roky optimální podmínky. Včetně tichého souhlasu „vyspělého světa“, jenž snad s rozpaky či znechucením, nicméně přesto přivírá oči nad promyšlenou demontáží demokratických pravidel a procesů.

V Turecku se o plnohodnotné lidovládě nedalo mluvit nikdy, jenže místní poměry se jí – třeba po oslabení politického vlivu armády – počaly „povážlivě“ blížit. Jak to však bylo dvojsečné! Uvolnění veřejného života, kde ozbrojené složky opakovaně likvidovaly nábožensky laděné vlády a strážily okcidentální orientaci Ankary, probudilo některé duchy minulosti. Z vývoje vysvitlo, že unikátní vnitrostátní role vojáka, „hlídacího psa sekularismu“, zmizela podstatně dřív, než na to byla turecká společnost vnitřně připravena. Hlavně tradicionalisticky zaměřené regiony vítají příchod nového „sultána“ s jeho velkohubým, agresivním „osmanismem“. S povídačkami o minaretech, které prý v Americe Prorokovi stoupenci vztyčovali dřív, než se Kryštof Kolumbus vůbec odhodlal k objevným plavbám.

Po nadobyčej podivném pokusu o puč roku 2016, jehož zneužili erdoganovci podobně, jako tomu bylo namátkou v Německu po požáru Říšského sněmu, začalo hromadné zatýkání všech možných nepohodlných. Desítky tisíc jich sedí v žalářích, přes sto tisíc lidí ztratilo práci. Nekompromisní „duch výjimečného stavu“ tudíž přetrvává posud a byl by to div divoucí, kdyby minimálně podprahově neovlivňoval voličovu mysl. Kemalismus pomalounku mizí v propadlu dějin, přičemž nepřehlédnutelný člen NATO drží ostatní členy paktu v hrsti. Provokuje sousední Řecko, blokuje spolupráci s nečlenským Rakouskem, nakupuje vyspělé zbraňové systémy ve znovu spřízněné Ruské federaci anebo nemá zábrany napadat (syrské) Kurdy. Spojence USA v zápase s Islámským státem. Všechno mu to ale prochází.

Nadutost maloasijského vůdce Erdogana teď, po triumfu v poněkud neférových dvojvolbách, v nichž neexistovaly rovné šance, sotva ubude. Loňské referendum o změnách ústavy mu schystalo skutečný „trůn na Bosporu“! V jediné osobě prezidenta jsou fakticky sjednoceny pravomoci hlavy země i premiéra, kterážto pozice zaniká. Samojediný prezident jmenuje ministry, náčelníka generálního štábu, vysoké úředníky, částečně soudce, dále rozpouští parlament, vydává dekrety – a protiváhu takřka nemá.

Kdybychom zase hledali „pohlednou“ historickou paralelu k turecké situaci, opětovně můžeme zůstat ve střední Evropě. U zakladatele nacionálního socialismu, jenž stejně jako (v prvním kole zvolený) Erdogan nezlomně věřil ve vlastní předurčenost vést národ. Pospolitost s milionovými menšinami v zahraničí. Svéráznou autoritu taktéž stavěl na osobním charizmatu, ekonomické konjunktuře, představě superiority svého lidu nebo hledání vnitřního etnicko-ideového nepřítele. Na odhodlání nasazovat bojovné pouliční příznivce či proskripční seznamy opozice. Případně na schopnosti vydírat západní demokracie nebezpečím přílivu „barbarských hord“, jimž on jediný dokáže postavit hráz…

Takhle hrozné to snad s Tureckou republikou není, paralela s Třetí říší je pochopitelně volná. Leč stojí za pozornost, že poslankyně opoziční Republikánské lidové strany čerstvě podotkla, že „zažíváme fašistický režim“. Národoveckou agitací staronového prezidenta zmámení evropští Turci hlasovali pro „sultánovu“ autokratickou koncepci jak o závod. Překonali dokonce sympatie krajanů v Malé Asii. Slavnostní výkop zápasu provedli němečtí fotbalisté tureckého původu, když před dvojvolbami vzdali tomuto bývalému profifotbalistovi mediálně vděčnou poctu. Rozehrávku od nich zpracovala široká agitace v Sarajevu, metropoli nábožensky i národnostně rozdělené Bosny. A tah na bránu dokončili přistěhovalci v západní Evropě, kam majorita z nich přišla z tradicionalistického vnitrozemí Malé Asie.

„Vsítění“ už v prvním kole, kde Erdogan obdržel přes 52 procent hlasů, neodpovídalo sice předvolebním výzkumům, ovšem každopádně mu přišlo náramně vhod. Nemusel čelit sjednoceným odpůrcům, což je ve dvoukolovém volebním systému často ošidné. Mezi prvními přispěchalo gratulovat Orbánovo Maďarsko, kde je popřáváno sluchu konceptu tzv. neliberální demokracie, a odpor vůči centralizačním snahám Bruselu by mohli exportovat po tunách. Obě státnosti usilují o svébytnou cestu, k níž hledají příhodné vzory. Recep Tayyip Erdogan má velikášsky za to, že ve volbách 24. června šlo o příští století Turecka. Jestliže snad ano, dopad bude daleký. Na to vemte jed. Anebo škrtící osmanskou šálu.

Analýza vychází z textu psaného pro MF Dnes



Diskuse


S. Rehulka
9:43
1.7.2018

V. Kotas
10:41
1.7.2018

L. David
22:42
30.6.2018

V. Kotas
6:04
1.7.2018

J. Vintr
9:55
30.6.2018

P. Lenc
9:09
30.6.2018

V. Kotas
5:13
30.6.2018

počet příspěvků: 7, poslední 1.7.2018 10:41









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.