24.4.2017 | Svátek má Jiří






SVĚT: Pravda, láska a válka

8.8.2015

Pojem asymetrický konflikt popisuje střetnutí aktérů, kteří si z hlediska výzbroje, organizace nebo strategie nejsou rovni. Jakou roli může v takových konfliktech hrát morálka?

Šlechetný kníže Siang...

Čínský kníže Siang bojoval v roce 638 př.n.l. se silnějším státem Šu. Jeho vojska již byla sešikována, zatímco se protivník teprve plavil přes řeku. Poradci mu domlouvali, aby zautočil. „Ne, protože šlechtic nenapadne člověka v potížích,“ odpověděl kníže. Vojska státu Šu se začala vyloďovat a poradci ho opět nutili k útoku. On však odpověděl stejně, dal povel k útoku až poté, co byly jednotky nepřítele sešikovány a on byl poražen.

Kníže Siang doplatil na to, že chtěl za každou cenu bojovat rytířsky a střetnout s nepřítelem za srovnatelných podmínek. Tenkrát i dnes patří poměr sil soupeřů k oněm několika málo silným proměnným, které rozhodují o tom, jak konflikty dopadnou. Pojem asymetrická válka popisuje střetnutí aktérů, kteří si z hlediska výzbroje, organizace nebo strategie nejsou rovni. Nerovnost aktérů je typická i pro tzv. „hybridní válku“, což je pouze módní označení pro asymetrická střetnutí, v nichž soupeřící strany používají nestejné metody.

Cílem vojenské strategie a taktiky je od pradávna dosáhnout převahy ještě před bojem. Kníže Siang tuto výhodu měl, ale zřekl se jí. V historii vojenství nebyl první ani poslední, kdo tuto taktickou chybu udělal. On a ti, kteří jdou dnes v jeho stopách, však dělají ještě další a podstatnější, totiž strategickou chybu. Odmítají vzít na vědomí skutečnost, že nerovnost je normální stav a typická vlastnost každé situace.

My lidé bychom rádi věřili, že se jevy okolo nás vyskytují rovnoměrně, že převládá přímá úměrnost mezi příčinou a důsledkem a že vývoj je přímočarý. To je bohužel omyl. Příroda a společnost podléhají tendenci k rozpadu pořádku a k nesouměrnosti. Rozpad pořádku popisuje zákon entropie a tendenci k nesouměrnosti tzv. Paretovo pravidlo. Jednoduše řečeno znamená obojí, že věci nejsou ze své podstaty trvalé a vyvážené, nýbrž asymetrické. Těmto skutečnostem se sice můžeme vzepřít, ale je to spojeno s náklady a úspěšné pouze dočasně.

A proto kníže Siang prohrál hned ve dvojím slova smyslu. Nevyužil šanci k vítězství a byl poražen v bitvě. Vojenskou prohru ale vědomě riskoval, protože mu šlo o něco vyššího. Siang chtěl svým nezištným chováním přispět k souměrnosti a rovnosti, ke zlepšení stavu podle svých morálních představ a prohrál i to. Protivník jeho rytířské způsoby neocenil, nýbrž využil ve svůj prospěch. Nejspíše Siangův ušlechtilý záměr ani nepochopil a považoval jeho postup prostě za hrubou taktickou chybu.

... a jeho dědicové

Je-li nerovnost normální stav a typická vlastnost všech situací, pak je radno se podle toho chovat. Když kníže Siang nevyužil nerovnost ve vlastní prospěch, doplatil na to. Nikdy se již nedozvíme, jestli byl zaslepený svou hloupostí, pýchou nebo naivitou; na výsledku bitvy by to stejně nic nezměnilo. Ale jeho chování je neobvyklé a je třeba ptát se po vysvětlení tím spíše, že čínský kníže doby před našim letopočtem má své následovníky. Ty dnes najdeme zejména na straně západních politiků.

Stejně jako Siangův protivník, který využil jeho morální sklony, operují i dnešní nepřátelé západních demokracii. Ani pro ně nejsou morální ohledy Západu důvodem k nápodobě, k sebezpytování nebo alespoň k výčitkám svědomí, nybrž pouze velmi vítaná slabina soupeře. Bojují asymetrický boj, protože jsou proti západním státům vojensko-technologicky nepochybně slabší. Vítají proto každé dobrovolné oslabení svého protivníka, a to tím spíše, že nejde o jeho jednorázovou taktickou, nýbrž o trvalou strategickou chybu. S morálním sklonem západních zemí mohou totiž počítat vždycky.

Kolik stojí morálka?

Morální chování se neptá po zisku. Svou hodnotu odvozuje právě od nezištnosti. Siangovi hrozící prohra nevadila právě proto, že mu šlo o vyšší princip. Jeho vojáci, jak ti padlí, tak ti poražení, by jeho chování hodnotili jistě zcela jinak. Kníže se jich na to neptal, a prohrál tak nejenom bitvu, ale ani nezměnil svět. Z jeho šlechetnosti zůstal pouze fakt prohry a odstrašující příklad v čínských učebnicích strategie.

Také dnes je na místě ptát se, jak vysoké jsou náklady morální rigoróznosti. Na straně těch, kterým jsou principy důležitější než vojenské vítězství, jsou to i dnes mrtví a zranění vojáci, peníze, mezinárodní prestiž, ale zejména přitažlivost a přesvědčivost právě těch principů, kvůli kterým vlastně do pole táhnou.

Ztráty na straně morálně jednajícího aktéra jsou tedy vysoké, a je proto na místě se ptát, jestli se demokraciím vyplatí své principy deklarovat, převážně dodržovat a právě kvůli tomu nevyhrávat.

Pro absolutisticky vládnoucího čínského knížete nebyla otázka nákladů formulována nijak zvlášť na tělo. On sám byl jediný soudce správnosti svého jednání. V demokratických společnostech však stojí otázka ceny, kterou celá společnost platí za politická rozhodnutí své elity, přímo uprostřed arény. Na pozadí neobyčejné nákladnosti a nepřehlédnutelné neúspěšnosti morálně osvětových intervencí je nutné ji formulovat velmi vyostřeně: Plní politici vůbec svou povinnost?

Jisté totiž je, že nebyli zvolení proto, aby udělali svět morálnějším. Občané jim propůjčili moc v první řadě proto, aby je chránili před nebezpečím. To je také základní článek „společenské smlouvy“ a nejdůležitější měřítko, podle kterého se hodnotí, zda-li se elity chovají jak mají.

Jediné nezpochybnitelné zdůvodnění vojenského zásahu je ochrana vlastního národa. Všechny ostatní bezpečnostněpolitické aktivity překračují tento mandát a je třeba je tak dlouho považovat za občany nelegitimizovanou vojenskou agresi, dokud vláda nepochybně neprokáže, že její chování bezprostředně slouží vitálnímu zájmu bezpečnosti vlastní země. Příkladů svévolné expanzivnosti elit, která nesloužila skutečně vitálním zájmům obrany země, je celá řada. Jen namátkou lze jmenovat Irák, Lýbii a Sýrii.

Twittering classes

Morální zdůvodněné vojenské expedice Západu probíhají podle zaběhaného schématu. Na začátku stojí rozhořčení artikulované mediálními a akademickými kruhy a týkající se nějakého bezpráví kdekoliv ve světě. Pro tento chór hlučných našeptavačů razil britský žurnalista Frank Johnson pojmenování Chattering classes, žvanící třídy; dnes by se již mohlo říci Twittering classes. Tato nepřetržitě štěbetající vrstva se považuje za jediného oprávněného sudího „správnosti“ politických rozhodnutí. Soudí s lehkostí, protože za své názory nenese žádnou zodpovědnost. V případě prokázaných omylů se Twittering classes utečou za hradbu dobrého úmyslu a morální povinnosti. „Raději se mýlit s pokrokovými, než mít pravdu se zpátečníky,“ napsal kdysi jeden publicista v německém Die Zeit.

Jejich definice „správnosti“ se jen výjimečně opírá o pojmy jako účelnost, riziko a krátkodobé nebo dlouhodobé důsledky. Jejich soudy jsou vyztužené dobrem, spravedlností, právem, tolerancí a humanismem.

Politici se chovají tak, jako by věřili tomu, že patetická kanonáda Twittering classes vyjadřuje veřejné mínění, a nechávají se vtlačit do choulostivých situací. Roli přitom samozřejmě hrají i některé další motivy. Někdy slouží vojenská akce hospodářskému zájmu státu nebo nadnárodní společnosti, často i k odvedení pozornosti od vnitropolitického selhání vlády nebo prostě ke zvýšení vlastní popularity. Vždycky je však zdůvodňována vyššími hodnotami a tím se vystavuje soudu ze strany švitořící „mravnostní policie“.

Pár samozřejmostí

Uznávám, že je pro většinu z nás téměř nemožné cítit a myslet zároveň, ale měli bychom si uvědomit pár samozřejmostí. Války jsou vždycky asymetrické nejenom vojensky, ale i hodnotově. Proč bychom je jinak vedli? Nepřátelé jsou ti, kteří radikálně odmítají naše představy o smyslu, oprávnění a způsobech dosahování cílů.

Když jsou morální hodnoty součastí nebo dokonce hlavním důvodem vojenské akce, nemohou být zároveň měřítkem pro správnost způsobu jejího provedení. I za „dobro“, „spravedlnost“, „právo“ a „humanismus“ se musí bojovat tvrdě. A chceme-li dosáhnout úspěchu, tak musíme být dokonce připraveni na to, že v boji proti bezpráví utrpí někdy škodu i ti, kterým chceme k právu pomoci. Způsob boje určuje ten, který má nižší morální standardy. Když to odmítneme respektovat, tak jsme předem prohráli.

Vojáci to všechno vědí a snaží se přistupovat ke konfliktům profesionálně, to znamená účelně. Politici jim však spolehlivě přitáhnou uzdu, protože se obávají morálního harašení ze strany mediální a akademické třídy. To vede k nedotaženým vojenským a politickým akcím, na jejichž koncích jsou špatné výsledky a dále zhoršená pověst použití vojenské moci. „Násilí? Jak odporné a ještě k tomu neúčinné.“ Málokoho z morálně rozhorlených pozorovatelů zajímá, že není morální vůči vojákům, kteří nasazují život v boji, abychom jim znemožňovali operovat efektivně.

Musíme se také smířit s tím, že po vojenském zákroku nepadne opona a je po představení. Po každé akci následuje celá řada většinou očekávatelných reakcí, které mají opět další následky. Když chceme vytlačit od moci Assada nebo Káddáfího, tak musíme přesně zvážit, co přijde po nich. Svrhnutí diktátora totiž nevede automaticky ke „kulatému stolu“ demokratických sil a k vládě umírněných. Pravděpodobnější je, že o osiřelou moc začnou bojovat právě ti bad guys, které odpudivý krutovládce dosud držel v šachu. Na demokracii přitom ani ve snu nepomyslí, i když to často tvrdí. Většina chce prostě moc nebo pomstu.

Egypťané svrhli Mubaraka a dostali Mursího a toho svrhli generálové. Po Káddáfím přišly kmenové války a IS a totéž vidíme v Sýrii. Západní morální pomoc „arabskému jaru“ odstranila Káddáfího, oslabila Assada a posílila IS. Statisíce na smrt „vděčných“ Syřanů prchají o život na Západ, aby za to osobně poděkovaly jeho prozíravým státníkům. Přepravují je rybáři, kteří jsou ve vedlejším povolání pašeráci lidí, anebo pašeráci lidí, kteří jsou ve vedlejším povolání teroristé a v minulém povolání možná rybáři. Ať jsou již kdokoliv, jejich lodě se potopit nesmějí, zvedají prst západní moralizátoři. Nemohli by již lovit ryby a hlavně by to nebylo podle mezinárodního práva; nehledě na to, co by tomu teprve řekl tajemník OSN, který každý den alespoň jednou protestuje, je znepokojen nebo svět k něčemu nabádá.

Realista však připomene: Neviděli jsme v posledních letech dost příkladů toho, že mezinárodní právo a chartu OSN dodržují pouze ti, kteří ho stejně nechtějí porušit? Pro „zlé hochy“ přece nepředstavuje vůbec žádnou překážku. J. V. Stalin zformuloval počátkem 50. let důvod jejich převahy: „Tak jako Západ, ani my nechceme válku, ale síla našeho postoje je v tom, že nám méně záleží na míru než Západu.“

Globální morálka neexistuje

Siang, absolutistický vládce v dávné Číně, a část dnešních politických a mediálních elit smýšlí podobně. Trvají na absolutní platnosti svých hodnot, ale odmítají respektovat protiklad mezi nesouměrným a velmi labilním uspořádáním reálného světa a strnulostí morálních představ. Tato dětinská tvrdohlavost něčím připomíná spiritistickou seanci. Ať šoupají kavárenským stolkem jakkoliv, duch pravdy a lásky k nim promluví vždy stejně.

Ale když se nám použití násilí oškliví, tak bychom měli hledat uplatnění v nějaké dobročinné organizaci a přestat plést spoluobčanům hlavy blouzněním o tom, že nárok na zacházení podle našich morálních zásad má i ten, kdo je nejenom odmítá, ale jde jejich zastáncům doslova po krku.

Ti, kteří považují uskutečňování západních představ za nedílnou součást demokratické politiky, by už měli konečně pochopit, že naše pojetí morálky není univerzálně platné. A to, jak Twittering classes tvrdošíjně trvají na univerzální platnosti západních hodnot, přivádí člověka na myšlenku, že je to extrémní intelektuální nadutost, velmi nepatřičná u těch, kteří tak často a zapáleně hovoří o toleranci k čemukoliv. A trochu zlomyslně by se dokonce dala konstatovat jakási koloniální reminiscence vůči „divochům, kteří nic nechápou a mezi nimiž už je zase třeba dělat pořádek“.

Co z toho plyne?

Německý filozof Jürgen Harbermas kdysi suše poznamenal: „To, co je rozumné, není proveditelné.“ Bohužel platí i opak. To co je nerozumné, proveditelné je. A přesto bychom se toho měli vyvarovat.

Je sice možné prosazovat západní hodnoty po celém světě i za pomoci násilí, ale je to spojené s velkými náklady a úspěšné pouze dočasně. Hlavní je tedy otázka přiměřenosti cíle a účelnosti jednání. A když demokratické společnosti nemají dost síly a odhodlání k tomu, aby nesly náklady na utváření světa podle svých představ, tak by měly mít alespoň dost pragmatismu k tomu vyvodit z toho důsledky. Které to jsou?

- Za daných podmínek jsou demokratičtí politici legitimizováni chovat se podle západních morálních standardů jen tehdy, když to jejich kontrahent ocení a oplatí stejnou mincí. Jinak neslouží, nýbrž ohrožují vitální bezpečnostní zájmy svých obyvatel.

- Když Západ není schopen vynutit si dodržování svých pravidel, neměl by je dodržovat ani on sám, protože ho to oslabuje. Platí totiž zcela jednoduchá trojčlenka. Za morálku nelze bojovat jenom morálně, nýbrž v první řadě účelně. A když nechceme bojovat účelně, nemá smysl bojovat vůbec.

- Není radno ofenzivně se vměšovat do lokálních konfliktů v prostorech, kde neplatí západní normy chování, nýbrž pouze odvracet ohrožení, která z těchto lokálních konfliktů vznikají pro Západ, a používat k tomu všechny účelné, nikoliv pouze „správné“ prostředky. To, že není moudré zahanbovat protivníka naší velkodušností, nám ukázal již v roce 638 kníže Siang.

Psáno pro „Legie“

Převzato z blogu autora s jeho svolením

Autor je nezávislý poradce pro strategické otázky, Hamburk



Diskuse


J. Kanioková
19:28
9.8.2015

M. Prokop
20:37
9.8.2015

J. F
20:55
9.8.2015

K. Janyška
20:56
9.8.2015

J. Jurax
No,
14:19
9.8.2015

J. Kanioková
15:18
9.8.2015

B. Rudolf
9:16
9.8.2015

K. Janyška
11:28
9.8.2015

J. Jurax
14:26
9.8.2015

M. Prokop
16:03
9.8.2015

P. Scheck
3:21
9.8.2015

P. Dvořák
7:47
9.8.2015

J. Jurax
14:28
9.8.2015

J. Kanioková
14:43
9.8.2015

M. Prokop
16:05
9.8.2015

Ś. Svobodová
0:15
9.8.2015

J. Jurax
14:32
9.8.2015

J. Kyselková
21:46
8.8.2015

E. Tominova
19:49
8.8.2015

M. Pivoda
7:19
9.8.2015

K. Janyška
8:58
9.8.2015

M. Pivoda
10:08
9.8.2015

K. Janyška
11:23
9.8.2015

K. Janyška
11:30
9.8.2015

M. Pivoda
12:06
9.8.2015

J. Kyselková
13:08
9.8.2015

K. Janyška
20:58
9.8.2015

J. Jurax
14:43
9.8.2015

I. Mertl
12:25
8.8.2015

Z. Rychlý
21:59
8.8.2015

V. Vaclavik
11:13
8.8.2015

J. Plzák
10:39
8.8.2015

S. Netzer
10:19
8.8.2015

J. Plzák
10:40
8.8.2015

J. Mrázek
12:06
8.8.2015

J. Jurax
14:48
9.8.2015

R. Tesařík
13:27
8.8.2015

S. Netzer
13:44
8.8.2015

R. Tesařík
14:00
8.8.2015

S. Netzer
14:59
8.8.2015

M. Moravcová
17:52
8.8.2015

J. Kanioková
10:12
8.8.2015

J. Kanioková
12:30
8.8.2015

J. Plzák
10:01
8.8.2015

M. Prokop
9:23
8.8.2015

P. Maleček
8:40
8.8.2015

M. Marek
6:52
8.8.2015

P. Lenc
8:00
8.8.2015

P. Scheck
3:13
8.8.2015

B. Volarik
6:53
8.8.2015

J. Kulheim
7:46
8.8.2015

J. Mrázek
0:27
8.8.2015

P. Dvořák
0:57
8.8.2015

P. Lenc
7:47
8.8.2015

J. Šimek 066
13:13
8.8.2015

P. Dvořák
20:33
8.8.2015

J. Šimek 066
22:08
8.8.2015

P. Dvořák
7:43
9.8.2015

P. Dvořák
7:53
9.8.2015

J. Šimek 066
15:39
9.8.2015

P. Dvořák
18:18
9.8.2015

počet příspěvků: 94, poslední 9.8.2015 08:58









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.