16.7.2018 | Svátek má Luboš


SVĚT: Kolonialismus znovu oživený

22.6.2018

Bouří to dnes, bouří, ne však sázavskými lesy, anobrž v německé politice; a jako v posledních letech obvykle, příčinou bouření jsou patálie kolem utečenecké otázky. Mají být uprchlíci, odmítnutí s žádostí o azyl už v jiných evropských zemích, vráceni zpátky hned od německé hranice, nebo až po příslušných procedurách? Pan Horst Seehofer, předseda bavorské strany CSU a tímto časem spolkový ministr vnitra, je názoru, že hned na hranici, paní kancléřka Angela Merkel zase že až po těch procedurách, a tak jsou ti dva ve při. A nejen oni. Pan Manfred Weber, šéf německé frakce v celoevropském sdružení křesťansko-demokratických stran, má za to, že by se uprchlická patálie měla projednat v rámci Evropské unie, čemuž lze rozumět: rozvaření v evropské kaši je nejspolehlivější způsob, jak nechat kterýkoli problém vyšumět do ztracena. 

Ke všemu ještě stanovil výše zmíněný pan Seehofer ultimatum – do konce června má paní Merkel přistoupit na jeho řešení, jinak ať si ho nežádá! Až odstoupivší předseda sociálně demokratické strany (SPD) Sigmar Gabriel nalezl spásné řešení: Hoďme tu starost na krk jiným! Jak by se takové hození na krk mělo provést… inu takto: nechť jsou zřízena centra pro udílení azylu hned tam, kde se uprchlické davy pod vedením převaděčských gangů naloďují k transportu do Evropy, tedy na severoafrickém pobřeží, jmenovitě v Lybii. A kdyby tomu zmíněné gangy nechtěly rozumět – válečně na ně udeřme!

Ušetřme si rozjímání nad reálností takových projektů; ale není to, co navrhuje pan Gabriel a co více či méně zjevně straší v hlavách i jiných evropských politiků, jsoucích s rozumem u konce, nejčistší kolonialismus? Někde se vylodit, nikoho se neptat, možno-li po dobrém, nemožno-li silou zbraní zavést pořádek… nerozloučili jsme se už s takovými móresy? A jaký už jsem zpátečník a staromilec, pravím: rozloučili jsme se, a byl to – přinejlepším - omyl. Blouznivá představa, že získáním samostatnosti se národy úpící pod koloniálním jařmem stávají svobodnými. A ono houbeles. Stalo se povrchním obyčejem pouštět jedním dechem z úst pojmy „samostatnost“ a „svoboda“, jsou to však dvě po čertech rozdílné věci. V samotné Evropě najdeme příklady národů postrádajících vlastní státnosti, požívajících však vysoké míry osobní i společenské svobody; naproti tomu je po celém světě spousta etnik vybavených všemi atributy nezávislosti, se svobodou však jsoucích na štíru. I zanechme frází, zvučných, ale jalových.

Koloniálním mocnostem sloužily jejich zámořské državy k zvýšení velmocenské prestiže (a mnohdy k sakramentským potížím), než aby se jim kdovíjak vyplácely. Proto se jich také začátkem šedesátých let, když prestiž vystřídaly pochybnosti a opovržlivé nosů ohrnování, bez velkého hlavy bolení zbavovaly, propouštějíce jejich národy do nezávislosti. Tím pro většinu z nich (jsou i výjimky) nastal sestup k různým formám despocie, někdy maskované demokratickými rituály, někdy bez tohoto vcelku postradatelného pláštíku.

Nemalujme si minulost, jaká nebyla: ve srovnání s tím, co mu předcházelo, byl kolonialismus pro mnohé, zejména africké země nejšťastnější etapou jejich dějin. Kdo si představuje předkoloniální éru s domorodými králi, lidojedskými válkami a arabskými otrokáři jako nějakou přírodní idylu ve stylu Rousseauova šťastného divocha, sám sobě píše pětku z dějepisu. Stalo se něco horšího: když evropské mocnosti horempádem opouštěly své zámořské državy, zanechaly v nich setbu, která nemohla urodit jiné než trpké, zdegenerované plody. Evropský správní systém, západní pojetí svobody a humanity, britský či francouzský právní řád, myšlenky osvícenství, na nediskutovatelný imperativ povznesená idea demokracie… nechce to jaksi fungovat pod praporem nezávislosti. Pozdě a neradi docházíme k zjištění, že zásady dobře se osvědčující v zemích Západu přenesením do jiného prostředí téměř zpravidla zdegenerují ve svou vlastní karikaturu, zmatek a blázinec, místy docela pěkně krvavý.

Nedomnívám se ovšem, že by pan Gabriel měl na mysli obnovu koloniálního systému, to mu spíš jen tak ujela hubička. Také by už asi stěží byla některá z bývalých koloniálních mocností ochotna znovu se chopit tak ztrátového obchodu, vzít na sebe věčné vzteky se všelijakými osvobozeneckými frontami jakož i povznesené výtky morálních kazatelů, vždy dobře vědoucích co by býti nemělo, aniž by podali návrh co tedy místo toho, aby to nebylo přešlapování z jedné louže do druhé a zase zpátky. Čas mezitím nestojí, rozklad a rozpad republik, kdysi funkčních, rozumně spravovaných kolonií, pokračuje až… kdoví až k čemu. Jisto je pouze, že zároveň s rozkladem nejedné hrdě samostatné republiky se strmě zvedá její populační křivka, jak lze dokumentovati na příkladě zmíněné již Lybie: jeden milion duší v roce 1950, šest a půl milionu dnes… no sakra. Na jednu stranu se nelze divit lidu zmatkářských, diktátorskými zmetky od deseti kdyby aspoň k těm pěti řízených republik, že hledají spásu v útěku do zatím ještě úživných zemí Evropy. Na druhou stranu se nelze divit starousedlému obyvatelstvu, že hledí na příliv nezvaných hostí úkosem, zvláště když řečení hosté trvají na nábožensko-společenských představách, jež země jejich původu k úpadku přivedly.

Nemaje po ruce křišťálovou kouli, nedokážu odhadnout, kam a k čemu bude směřovat další vývoj. Možná evropské státy, vedeny holou nezbytností, rády nerady obnoví kontrolu nad svými někdejšími koloniemi, prskání ušlechtilých duchů nedbajíce. Možná je nechají usmažit ve vlastní šťávě, chtěli jste nezávislost, drahouškové, užijte si jí. Možná že vrchu nabude faktor třetí, veřejné mínění čím dál neochotnější přijímat populační přebytky vesele a bez zábran se rozmnožujících etnik. Což se neobejde bez poučně svraštělých brv a varovně se kývajících ukazováků za doprovodu řečí, jejichž každým třetím slovem bude „populismus“. Jest totiž populismem, co si myslí hloupý občánek, kdežto vší etikou posvěcen je názor zastávaný jeho intelektuální elitou. Zatím však ještě nebyla zrušena demokracie, a jak tak karta padá, nabývá v evropské politice na síle a vlivu způsob myšlení založený na zkušenosti; a zkušenost, jak z minulosti nejméně dvou staletí dobře patrno, ušlechtilé elitární vize nepotvrzuje.

Hannover, 20. června 2018



Diskuse


V. Kolman
19:31
22.6.2018

J. Schwarz
15:09
24.6.2018

F. Navr8til
14:58
22.6.2018

K. Janyška
18:58
22.6.2018

J. Schwarz
15:14
24.6.2018

V. Lunák
13:27
22.6.2018

P. Han
14:13
22.6.2018

V. Lunák
15:03
22.6.2018

P. Han
15:10
22.6.2018

J. Kanioková
16:12
22.6.2018

M. Dvořák
16:17
22.6.2018

J. Schwarz
15:16
24.6.2018

R. Langer
11:51
22.6.2018

J. Kanioková
16:14
22.6.2018

M. Krátký
9:18
22.6.2018

L. Severa
9:12
22.6.2018

J. Kanioková
16:17
22.6.2018

D. Polanský
9:11
22.6.2018

J. Kanioková
16:23
22.6.2018

J. Chodur
1:27
23.6.2018

počet příspěvků: 37, poslední 24.6.2018 03:27









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.