Evropa chrání památku mrtvých Židů, ale delegitimizace židovského státu jí moc nevadí

Česká solidarita s Izraelem má dlouhou a mnohokrát popsanou tradici. Táhne se od TGM (ten, kdo jako první prezident navštívil britskou mandátní Palestinu) přes Jana Masaryka (ten, kdo poskytl čerstvě vyhlášenému a vzápětí napadenému Izraeli zbraně), Václava Havla (ten, kdo tu solidaritu obnovil) až po Nečasovu vládu (ta, jež v OSN hlasovala proti povýšení statusu Palestiny ještě před dohodou s Izraelem). Je-li už česká solidarita tak tradiční, neměli bychom pominout jedno aktuální téma.

Muslimské státy – či alespoň státysmuslimskou kulturní tradicí – se brání proti islamofobii, což je pochopitelné a nemělo by to nikoho překvapit. Proto ani nepřekvapí, že proti islamofobii vystoupil turecký premiér Recep Tayyip Erdogan. Ale znepokojuje způsob jeho argumentace. Islamofobie byměla být považována za zločin proti lidskosti, řekl Erdogan, tak jako sionismus, antisemitismus a fašismus. Čtete dobře, sionismus (ideu židovské národní domoviny, národního státu) postavil na roveň antisemitismu a fašismu.

Takový výrok není jen nešťastný, jak se objevilo v médiích. Je zcela nepřijatelný a nepominutelný, a to i pro zemi, která je pro spojenectví s Tureckem (v NATO) i jeho začlenění do Evropské unie. Tady totiž nejde o nějaké -ismy. Ten výrok vyzývá k delegitimizaci židovského státu, tedy Izraele.

Kdyby ho pronesl někdo z Al Kajdy nebo z Teheránu, patřilo by to jaksi ke koloritu. Kdyby to řekl egyptský prezident Mursí, byl by to signál, že islamista zůstane islamistou, i kdyby trakaře padaly. Ale řekne-li to lídr spojenecké země z NATO, výspy Západu v Přední Asii a jediného muslimského státu, který byl spojencem Izraele, je to signál mnohem zásadnější.

Úsilí o delegitimizaci Izraele se kvalitativně posunulo. A ten, kdo krok učinil, teď sleduje, jak zareaguje Evropa. Zareaguje vůbec?

Kdyby byl Erdogan Bátorou...

Antisionismus je svým způsobem geniální vynález západních progresistů. Umožňuje jim uchovat si čistý štít těch, kteří bojují s protižidovskými stereotypy, a přitom podrývat židovský stát. Této figury se s nadšením chápou ti lidé na Blízkém východě, kteří sami chtějí být za progresivní považováni.

Dnes v civilizovaném světě nelze hrát na protižidovskou strunu. Západní Evropa se silně poučila z nacismu i holokaustu a dokonale se připravila na minulou válku. Jakýkoliv výrok, který jen zavání antisemitismem, vede v lepším případě ke společenské ostrakizaci, v horším případě k trestnímu stíhání. Stačí si vzpomenout na případ Ladislava Bátory – hlavním argumentem proti jeho angažmá ve školství byla jeho sympatie k autorům zavánějícím antisemitismem.

Evropa důsledně chrání Židy, hlavně památku mrtvých Židů povražděných za holokaustu. Ale pod tímto alibi tu docela kvete, hlavně v přistěhovaleckých komunitách, antisionismus. Ten – v pohledu progresistů – neohrožuje konkrétní lidi. Je to jen abstraktní -ismus, nějaká ideologie, s níž lze zacházet po libosti. Takže zatímco antisemitismus zavání krví a temnou minulostí, antisionismus je v tomto pojetí jen jedním z myšlenkových proudů.

Problém je v tom, že sionismus není abstraktní myšlenkou, ale samou podstatou práva na existenci židovského státu. Má Izrael právo na existenci? Pak musí být legitimní i sionismus, který toto právo postuluje. Anebo naopak: Dokážeme-li, že sionismus není legitimní, musíme logicky dojít k závěru, že nelegitimní je i existence Izraele.

Právě toto formuloval minulý týden turecký premiér Erdogan – nic více, nic méně.

Stát Izrael je lidský výtvor. Už proto je nedokonalý a po všech možných stránkách kritizovatelný. Lze kritizovat jeho politiku na palestinských územích, vůči izraelským Arabům (nejsou zcela rovní třeba ve službě v armádě), roli náboženství v občanském životě (nefungují civilní svatby a pohřby) i Turecku (Izrael odmítá omluvu za útok z května 2010 na turecké lodě prorážející blokádu Gazy). Ale jakmile někdo postaví samotný sionismus na roveň fašismu, tam končí kritika státu a začíná snaha o jeho delegitimizaci. Tečka.

Který stát nevznikl na něčí úkor?

Kdyby byly všechny státy na světě ideální, stabilní, bezpečné a homogenní, jeden by si pomyslel, že Izrael je unikátní případ, že pouze národní stát Židů vznikl na úkor jiného národa – Palestinců, a proto si zaslouží hanění. Ale to prostě není pravda. Vždyť tolik jiných národních států vzniklo více či méně násilnou homogenizací – třeba i stát český. A přímo ukázkovým případem je právě Turecko.

Už školní děti v atlasech překvapuje, že Turecko sahá až k pobřeží Egejského moře, ale všechny ostrovy patří Řecku. Kde se ta dělicí čára vzala? Inu, z etnické homogenizace před devadesáti lety – na úkor pevninských Řeků. Ti zmizeli z Anatolie tak jako Arméni, zatímco Arabové v Izraeli stále jsou. A kdybychom se v atlase přesunuli o 1500 let nazpátek, viděli bychom první křesťanské patriarcháty. SídlilyvŘímě, Antiochii, Konstantinopoli, Alexandrii a Jeruzalémě. Dnes drží křesťané už jen Řím, z Antiochie a Konstantinopole jsou už Antakya a Istanbul, ale nikdo jejich tureckou legitimitu nezpochybňuje. Proč potom vyčítat Židům sionismus?

Sionismus není nic více a nic méně než úsilí o židovský národní stát tam, kde jsou Židé doma. A mohou-li existovat národní státy Řeků, Finů, Čechů i Arabů (jen nahlédněte do encyklopedie, kolik z nich má v úředním názvu "arabská republika"), může-li existovat Íránská islámská republika, proč by nemohl existovat stát židovský?

Izrael vznikl na úkor Palestinců, tak jako Turecko vzniklo na úkor Řeků, poválečné Československo na úkor sudetských Němců, a tak se dá pokračovat. Všechny státy Severní i Jižní Ameriky vznikly na úkor indiánů. Pomůže i statistika: Izrael plošně zabírá 1,67 procenta arabského světa a populačně 2,37 procenta. Je to taková hodnota, která stojí muslimskému světu za delegitimizaci Izraele? Pokud ano, potom by měla stát Západu za obhajobu židovského státu.

LN, 5.3.2013