„Hodně viditelně vyjádřit své výhrady vůči Andreji Babišovi se rozhodlo přes padesát lidí. S fotografií své tváře, celým jménem a nápisem „Stydím se za svého premiéra” se v polovině ledna objeví na billboardech po celé zemi. Za dvoutýdenní pronájem plochy a výrobu plakátu ze svého zaplatili 4500 korun.“

-------------------------------------

Přiznám se, že tuto zprávu jsem vzhledem k jejímu vydání dne 28.12.2018 považoval původně za humorný příspěvek k poslednímu dni roku. Malý český národ měl vždy blízko k legraci, jíž však v posledních letech jaksi ubylo. I tato signalizovaná předsilvestrovská akce nakonec s žertováním neměla nic společného, jak v lednu nového roku prozradily billboardy, z hlediska bezpečnosti silničního provozu původně zatracované jako problémové, nyní oživlé brunátnými tvářemi lidiček tvrdících, že se stydí. Na celé akci lze pochvalně hodnotit snad jen podnikatelského ducha iniciátorů, kteří dokázali část občanů přesvědčit, že za úplatu mají možnost ukázat projíždějícím řidičům svou líc.

Pojďme racionálně posoudit smysl proběhlé akce. Stud je složitým psychickým subjektivním stavem, v němž výchovou získaná emoce je reakcí na provinění, porušení normy a pod. Stydící se člověk tak vyjadřuje postoj k sobě samému – např. vinu za něco, co udělal, či naopak, ač mohl, tak neudělal. Pokud se člověk přiznává, že se stydí za někoho, lze to chápat jako tzv. „zástupný stud“. Např. rodič, který se stydí za své dítě, přiznává svůj podíl viny na jeho výchově. Nemohu se stydět za to, že prší, neboť jsem tento stav nezavinil, ale pokud mi prší děravou střechou do obýváku, tam už svůj stud mohu veřejně přiznat. Nabízí se otázka, jakouže subjektivní vinu přiznává člověk na billboardu ve vztahu k politikovi? Jedinou možnou – a to, že jej zřejmě volil, a nyní, trpce zklamán, se za svoji vinu přede všemi u dálnice bičuje. Úmyslně nezmiňuji jinou možnost – že se na vývěsní tabuli prezentovaný občan stydí za politika proto, že jej považuje za méněcennějšího, tedy kvalitativně horšího, než je on sám. To by pak bylo možno hodnotit jako falešný stud za účelem vyvýšení sebe sama, což nám jistě stydlíni u silnic sdělit nechtěli.

Jaké ponaučení z novoroční akce vyplývá? Volme jen takové politiky, za něž bychom se pak za čtyři a půl tácu nemuseli u pangejtu na plakátu červenat.

Naše upadající korektní společnost se dostala už do opačné fáze, kdy se občan rdí za politika a ještě si za to platí! Nemá tomu být však přesně naopak? Stydět se přece musí politici, hlavně všichni, co bez osobní odpovědnosti za své jednání připravují chmurnou multikulti budoucnost nám i našim potomkům tím, že za jidášský groš a z vrozené prostoduchosti chtějí přenést přicházející utrpení pracujících občanů v sousedních zemích Západu také k našim pracujícím. Záměrně používám termín pracující , hojně používaný především v nedávné době, nyní však vytěsněný do polohy téměř neslušného výrazu, a to i přesto, že pracující člověk je jediným nositelem nejdůležitějších hodnot v jakémkoli režimu. Od druhého - nevytvářejícího hodnoty - se v nezdegenerované demokratické společnosti ovšem očekává, že snahám pracujícího bude nápomocen, minimálně vytvářením klidu pro jeho práci. Zlehčující bláboly o tom, že nás se při neexistenci jistoty pevných hranic země neutěšený osud sousedů s tisícovkami nastěhovaných zákeřných nepřátel netýká, nikomu pohodu pro práci nepřidají. Tragikomické je pak tvrzení velkohubých jedinců, tvářících se, jako by zásluhou jejich - nikoli oněch pracovitých - bylo, že se máme tak dobře, jako ještě nikdy v minulosti. Možná stejná věta v dávné minulosti byla tou poslední, již slyšeli i starověcí Římané. A pak k nim, milé děti, vtrhli barbaři, a Římané, kteří si nedokázali ochránit své hranice, se potom už tak dobře neměli…

Všimněme si, jak lidé, které důvěrně známe ze sdělovacích prostředků jako prodejné politiky, parazitické neziskovkáře i prolhané komentátory, prostě všichni ti, jimž se život v dlouho poklidné Evropě zajídá jako příliš nudný, se s přibližujícím se termínem voleb do EU snaží ve své zhoubné aktivitě přetrhnout. Dejme jim tedy možnost ještě většího zviditelnění tím, že budou moci s tvářemi makaka červenolícího na ladem ležících billboardech vyslovit svoji vinu:
STYDÍM SE, ŽE PRO SVOJI HRABIVOST A MDLÉHO DUCHA OHROŽUJI BEZPEČNÝ ŽIVOT SVÝCH SPOLUOBČANŮ.

Při příjmu jistě nezanedbatelného množství jidášské měny, jíž jsou za své nepřátelské postoje vůči své rodné vlasti štědře odměňováni, jistě nebudou mít tito jediní právem se stydící problém s úhradou pronájmu skvělé plochy k vystavení své oduševnělé tváře. Navíc by šetřílkům za určitých podmínek (např. při zobrazení ve slušivém obleku s proužkem) mohly být nabídnuty lákavé slevy. Co říkáte?