Jako každým rokem jsem se v posledních červencových dnech opíral do pedálů svého kola na cyklostezkách Třeboňska a přehrady Lipno. Zejména v okolí přehrady lipenské, kdy člověk často střídá stezky české, rakouské či německé, ho při dlouhé jízdě na těchto většinou rovinatých tratích napadají myšlenky přímo evropské. A také dotační, neboť z evropských dotací se většinou cyklostezky staví.

Kde jsou ty dávné doby, kdy jsme si zkoušeli systém evropských dotací jaksi nanečisto, například formou programu Phare, jehož logo v podobě mírně pozvednutého cípku vlajky Evropské unie naznačovalo, že jednou snad se nám otevře svět evropských dotací zcela. A my že ho budeme moci využívat k tomu, k čemu je především určen. K vyrovnání rozdílů mezi stavem ekonomiky, kultury, životního prostředí a infrastruktury různých regionů naší krásné, leč místy velice zaostalé země. Pamatujete?

A výsledek? I přes mnohé dobře vymyšlené a poctivě realizované projekty jsou původně zaostalé regiony stále zaostalé, původně bohaté regiony jsou ještě bohatší. A bohatší jsou také mnozí lidé, k jejichž zbohatnutí evropské fondy rozhodně určeny nejsou. Jak se to mohlo stát?

Možná, že to začalo před lety v době překotného budování "cyklostezek". Dávám je do uvozovek, protože tehdy se u nás moc nerozlišovalo mezi pojmem cyklostezka a cyklotrasa. A začali jsme s opravdovým socialistickým nadšením budovat cyklotrasy, které jsme označovali za cyklostezky. K tomu nám stačil dobře napsaný projekt pro obec či sdružení obcí, firmy či agentury, které nechaly vytisknout mapy, žluté tabulky a vyzdobily kdejakou silnici druhé nebo třetí třídy tabulkami připevněnými na okolních stromech. Takže dalšími náklady projektu byly hřebíky, kladívka a mzdy "přitloukačů". Udělala se sláva, slavnostní otevření, hrála hudba a hosté se radovali a hodovali. Evropa tehdy zírala, jak jsou Češi dovední. Jak dokážou "postavit" v poměrně krátké době tolik kilometrů cyklostezek, za které jsme vydávali cyklotrasy. Proto mohly být jejich rozpočty pro nás "ekonomicky zajímavé". Pohříchu nutno přiznat, že se tak nedělo všude, a že dnes se to již nedělá a cyklostezky se u nás skutečně poctivě stavějí. Zejména v oblastech bývalých hraničních pásem či na trasách rušených železničních tratí a podobně. Ale tehdy jsme si ověřili, že Evropa nám nebude naše cyklotrasy-cyklostezky kontrolovat. Že nám důvěřuje. A tehdy to skutečně začalo.

Bohužel nikdo nespočítal, kolik procent z evropských dotací celkově spolykaly různé, mnohdy účelově vznikající agentury, které zprostředkovávaly a zprostředkovávají tzv. implementaci dotovaných projektů. Nejprve musely vzniknout agentury, které stanovily pravidla zpracování projektů a posléze je přijímaly. Další agentury, nebo tytéž, prováděly hodnocení projektů po jejich dokončení. Pochopitelně nikoli zadarmo. Formálně vše vyhlašovala a zastřešovala příslušná ministerstva. Případná námitka, proč tuto práci nemohou zvládnout počtem již beztak přebujelé státní organizace, byla od počátku vyvracena složitostí procesu. Jenže složitost tohoto procesu vytvořila záměrně sama příslušná ministerstva. Zajišťoval budoucnost dalším agenturám, které v rámci svobodného podnikání začaly nabízet své služby žadatelům o dotace. Pochopitelně, že nesmyslně zbyrokratizované a technicky často až nesmyslné podmínky administrace žádostí o dotace, byly nad síly starosty obce, který byl často rád, když se po své pracovní době vyrovná s vyřízením obecní pošty a běžných úředních formalit. Jen samotná příručka o tom, jak zpracovat "ekonomickou studii proveditelnosti projektu", vydaná MMR má "pouhých" padesát stran. A tak vznikla nevypsaná soutěž na to, jak podmínky pro zpracování žádostí co nejvíce ztížit a doslova zašmodrchat. To bylo v době, než s jídlem přišla i chuť. Dnes se nikdo nepozastavuje nad tím, že personálně přebujelé ministerstvo školství využívat pro maturity a jiné služby soukromé firmy, jakkoli pro to neexistuje racionální důvod. Konec konců využívání "nepostradatelných služeb" privátního sektoru státními orgány u nás dosáhlo neuvěřitelných rozměrů.

Vzpomínám na podmínky jednoho kola grantů, v nichž bylo stanoveno, že podmínkou přijetí projektu musí být zpracovány všechny body požadované v žádosti. Pokud se tak nestalo, v první kole vypadly projekty pro formální pochybení třeba takovéhoto druhu – jestli bodem číslo 5 mělo být stavení povolení, musel být bod 5 zpracován, i když charakter projektu stavební povolení nevyžadoval. Ale v žádosti musela být složka označená jako bod č. 5 a pod tím text: charakter projektu stavební povolení nevyžaduje. Pokud toto předmětný projekt neobsahoval, byl automaticky vyřazen, i kdyby byl hodnotově ze všech projektů nejpřínosnější.

Později se přišlo na to, že efektivnější využívání evropských dotací může spočívat v tom, když se agentura zpracovávající projekt nejprve spojí s orgánem dotace poskytujícím. To je v současné době nejčastější praxe. Agentura se obrátí na obec s návrhem – svěřte nám váš krásný a potřebný záměr a my vám zajistíme i jeho financování. Pochopitelně za příslušný obolus. A ono to funguje a všichni jsou spokojeni. Nedobré na tom mimo jiné je i to, že se tak značná část prostředků nedostane potřebným, ale zmizí v džungli "organizátorů a poskytovatelů". Obecně by mělo platit, že kdo si neumí napsat projekt, by vlastně neměl mít ani předpoklady k tomu, aby projekt realizoval, protože to druhé je těžší. Právě proto se v našich podmínkách udělalo těžším ono zpracování projektu. Již v této fázi přestávají evropské dotace plnit své původní poslání.

Korupční prostředí zavládlo bohužel i v této oblasti. A tak dochází k zajímavým a také ke komickým situacím. Starostka jedné obce si stěžovala, že sice zkusmo si podala její obec pět projektů (co kdyby nějaký vyšel), avšak funkcionář její strany, který měl na krajské úrovni vliv na přijetí projektů, jí "zajistil přiklepnutí" všech pěti projektů. Byla z toho v šoku. Dostali jsme sto milionů, stěžovala si, ale kde máme vzít prostředky na spoluúčast.

Svého času jsme podali na nejmenované ministerstvo velice zajímavý a potřebný projekt, v němž bylo jednou z podmínek, že se jeho realizace musí týkat minimálně dvou celků zvaných NUTS (to je jeden z dalších administrativních nesmyslů, myslím ty celky NUTS).

Ale budiž, podmínku jsme splnili, jinak bychom žádost ani nepodávali, navíc projekt této podmínce svým charakterem velice odpovídal. Po oznámení, že byl náš projekt vyřazen, protože se netýká dvou celků NUTS, jsme se ohradili osobně na onom ministerstvu. Výsledkem šetření bylo, že šlo zřejmě o přehmat úředníka, ale že se zpětně nedá nic dělat, protože bylo již rozhodnuto a grantový proces je v chodu. Za čtrnáct dní jsme dostali dopis od zcela neznámé agentury odněkud z jižních Čech, v němž se psalo (obsahově): Nedávno jste podali velice zajímavý projekt, který měl jen drobné administrativní nedostatky. Naše agentura vám zajistí dopracování projektu a garantuje vám jeho přijetí... etc. Jak se mohli v jižních Čechách dozvědět tak rychle o našem projektu, to mi bylo tehdy ještě záhadou.

A tak bychom mohli pokračovat dále ve výčtu mnohdy hrůzostrašných příhod. Převedením značné části dotací na kraje se údajně sledoval záměr, že v krajích se bude objektivněji rozhodovat o skutečných potřebách žadatelů. Jánabráchismus je zde daleko účinnější než v pražském centru. Bohužel. Vznikly pouze další administrativní orgány, formuláře žádostí jsou mnohde ještě komplikovanější a někdy (či spíše) se rozhoduje nikoli dle znalostí, ale dle známostí. Konečně různé prověrky z poslední doby tomu nasvědčují.

Svého času požádala o pomoc jedna podnikatelka z ekonomicky velice slabé oblasti. Když přišla o práci, nevzdala se, všechny své úspory obětovala tomu, aby ze své chalupy vytvořila docela příjemný penzion s kuchyní. Několik let praxe ukázalo, že to bylo řešení. Penzion ji uživil i s využitím asi na 40 %. Když končil její syn v učení (kuchař - číšník) velice ráda by ho přijala do práce. Jenže k tomu by potřebovala rozšířit klientelu a zde by řešením byla promyšlená masivnější propagace. Bratru alespoň za padesát tisíc. Ani jeden ze čtyř pokusů získat takovou a poctivě míněnou dotaci se bohužel nepodařil. A přitom ve stejné době dostávali a dostávají různí žadatelé (mnohdy milionáři) mnohamilionové dotace na stavbu nových hotelů, penzionů, golfových hřišť a jiných velice diskutabilních projektů, a to nikoli pouze v oblastech ekonomicky problematických.

Dost často čtu názory, že systém dotací z EU je špatný, protože nás svádí ke korupci. Je to stejně nesmyslný argument, jako v jednom známém vtipu, kdy vrah svých rodičů žádá soud, aby byl shovívavý a ve svém verdiktu přihlédl k tomu, že je úplný sirotek. Dalším scestným názorem je to, že dotace z Evropské unie jsou jakýmsi projevem socialismu. Bylo mi divné, proč tyto argumenty používá i generace, která socialismus (myslím ten typický pro světový tábor socialismu) v jeho skutečné podobě nikdy nezažila. Přišli jsme na to nedávno v debatě s jedním kolegou. Jako mladý, začínající novinář byl poslán udělat reportáž ze života jedné z prvních BSP (brigáda socialistické práce), které u nás začaly vznikat někdy koncem padesátých let. Jejich základním heslem bylo – socialisticky pracovat, socialisticky žít. Když onen kolega přijel na schůzi této brigády, řešila se tam otázka, co vlastně to socialistické žití je. Přítomný předseda ROH (Revoluční odborové hnutí) jim řekl, že to spočívá například v tom, že se budou scházet i po práci. A že jim odbory takový výlet uhradí. A na ten první jel s nimi do jakéhosi rekreačního střediska. Když tam v sobotu večer vznikl problém, kdo bude platit vypitý alkohol, rozhodl soudruh předseda, že to půjde na náklady odborů. Ale rozepiš to na jídlo, soudruhu, sdělil vedoucímu střediska. Ten věděl, o co jde, nebylo to poprvé. Tehdy jsem i já, sdělil mi s úsměvem kolega, pochopil, co je to socialisticky žít.

Takže přátelé, je to v nás a vůbec to nepřichází z Bruselu. Čímž nechci paušálně omlouvat cokoli jiného, co z Bruselu přichází a celkově jsem se ani nechtěl dotknout mnoha těch, kteří si poctivě zpracovali projekty, dostali dotace a výsledky jejich projektů přinesly zvýšení zaměstnanosti, rozvoj podnikání či záchranu památek a podobně. A třeba i opravdové cyklostezky.

A cesta z tohoto marasmu? Velice jednoduchá. Radikálně zjednodušit administrativu žádostí o dotace. Vytvořit jednoduché modely možných projektů. Na krajské úrovni o žádostech veřejně rozhodovat na jednání komisí složených výhradně ze zastupitelů kraje a zástupců obcí, podnikatelů a neziskového sektoru. Na celostátní úrovni výhradně a také veřejně v komisích složených ze zástupců obcí, podnikatelů a neziskového sektoru. Servis oběma stupňům nechť dělají krajští a státní úředníci. Podobné prvky se nám docela slušně objevují v praxi českých nadací, v soutěži Vesnice roku a v některých praxích Místních akčních skupin. Takže to umíme poctivě, když chceme. A ještě poznámku. Když používám termín podnikatel, myslím tím i živnostníky, kteří jsou od počátku bohužel špatně, nevhodně a zkresleně nazýváni podnikateli. A když používám termín veřejné projednání, mám tím na mysli otevřené jednání všem zájemců přístupné, pochopitelně bez možnosti je ovlivňovat a do nich zasahovat.

Že to je pouhý sen? Ale správné sny jsou přece vždy na začátku něčeho slušného, dobrého a prospěšného. Jak je na počátku něco jiného, dopadá to stejně, jako s tou naší dotační politikou, v níž naše chyby svalujeme na Brusel. Jako svého času soudruh ministr Nejedlý, který šel po sluncem zalitém Václavském náměstí s rozevřeným deštníkem, na upozornění, že neprší, odpovídal: Ale v Moskvě prší, soudruzi.