25.3.2019 | Svátek má Marián


SPOLEČNOST: Šílená doba odposlechová

10.2.2012

Vždycky, když se zdá, že se politická scéna uklidňuje, že vláda pracuje, opozice oponuje, koaliční strany spolupracují a uvnitř stran probíhá demokratická diskuse, v níž se tříbí názory, je třeba zpozornět. Nějaká kauza je na spadnutí. Nejinak tomu bylo v závěru ledna letošního roku.

Byť možná za měsíc pomalu nebudeme vědět, o co šlo, v jiné zemi, a snad i u nás v jiných dobách, by šlo o prvotřídní kauzu. Ve voze ministra Dobeše (ne toho tolik kritizovaného, ale Pavla, z dopravy) bylo odhaleno odposlouchávací zařízení. Není třeba činit poťouchlé narážky na vazby jeho osobního řidiče, jehož už mimochodem propustil, na detektivní agenturu ABL, Víta Bártu či na řidičova podobná sledování jiných osob. Co by nás mělo zarazit na první poslech či přečtení, je skutečnost, s jakou lehkostí to bylo vzato na vědomí.

Nepodložené a především později nepotvrzené podezření Jana Kalvody, že je sledován BIS, na začátku roku 1995 málem zbouralo vládu. Plnilo titulní stránky novin dlouhou dobu. Odhalené štěnice (tedy nikoli pouhé podezření či tušení) v autě ministra dopravy máme tendenci odbýt pokrčením ramen a zamumláním si čehosi nepěkného o Věcech veřejných. Nicméně bereme to už jako jakousi samozřejmost, něco, co si nevzrušeně přečteme a zase na to v klidu zapomeneme. Již v pondělí odpoledne, pár hodin poté, co byla kauza zveřejněna, byla na titulních stranách hlavních zpravodajských portálů odsunuta kamsi hluboko dolů.

Ještě víc by nás ale mělo zajímat, jak je možné, že to ministr ihned neoznámil policii, mají-li novináři pravdu. Jestli už toto není podezření ze spáchání trestného činu, pak co už? Anebo mu to přijde normální? Jak se asi chová takový ministr, který ví, že je odposlouchávaný, a to pravděpodobně nejenom v autě? Namísto telefonování volí písemnou korespondenci neviditelným inkoustem? Když k němu přijde někdo na návštěvu, pouští do hovoru nahlas rádio, jak to dělávali odposlouchávaní Státní bezpečností, nebo je vezme na procházku na zahradu, kde si šeptají? Že to je šílené? Ano, je.

Stejně šílené ale je, že v tom Pavel Dobeš pravděpodobně není sám. Nemusíme o každém svém kroku informovat "přátele" na Facebooku, aby mohl být náš život pečlivě monitorován. Pro lidi mající přístup k různým údajům není problém detailně zmapovat náš pohyb podle platby bankovní kartou či lokace uskutečněných telefonátů. Že ve středu Prahy fakticky nelze uniknout sledování kamerou, dokazovali o víkendu aktivisté. A to se ještě můžeme těšit, bude-li to třeba, na úniky přepisů našich telefonátů či záznamů z vyšetřování, bude-li z jakéhokoli důvodu proti nám vedeno.

Hltáme nelegálně získané informace o životě celebrit - těch skutečných i těch v uvozovkách. Jak je probůh možné, že seriózní týdeník přijde se zprávou o tom, co si jeden ze sledovaných vězňů psal přes mobil se svou manželkou? Co je komu po tom?

Není to tak, jak kdysi řekl policejní prezident Jiří Kolář, že když si je člověk jistý, že nic nespáchal, může mu být jedno, zda je odposloucháván. Nemůže mu to být jedno - a pokud ano, pak se definitivně rozlučme s jakýmkoli nárokem na soukromí, intimitu a v posledku vlastně i na lidství jako takové. Pod dohledem bulvárních a poslední dobou i nebulvárních médií se tohoto nároku vzdali "slavní", a tak v online přenosu sledujeme životní pády tu kdysi slavné zpěvačky, tu herce, tu nicky, z níž byla celebrita uměle vyrobena. Skutečně chceme, aby o nás kdokoli mohl vědět cokoli? Umíme si představit život, kde se z jakéhokoli privátna může stát rozhodnutím kdejakého kriminálního živlu veřejno?

Ještě zvláštnější je celá tato událost v kontextu jiném. Souběžně totiž prožíváme šílení okolo ochrany osobních údajů. Uvažuje se o zrušení rodných čísel a jejich nahrazení bezvýznamovým identifikátorem - údajně proto, že z rodného čísla jde poznat, kdy jsme se narodili a jakého jsme pohlaví. Úředník s jeho znalostí si o nás přes počítač může najít téměř cokoliv. Zaměstnavatel se nesmí u přijímacího pohovoru zeptat ženy na to, zda má či chce mít děti. Chce-li základní či mateřská škola vyvěsit na svých webových stránkách fotky ze školních akcí, získává raději předem souhlas rodičů, aby se nedostala do problémů. Podobných příkladů najdeme spoustu.

A přitom vidíme, že pokud někdo skutečně chce, podobná "ochrana" osobních údajů nám je k ničemu. Pokud se odposlech dostane k ministrovi, může se dostat ke komukoli jinému, na koho si zájemce ukáže prstem. Jestli už toto není podnět k radikálnímu konání veřejné moci, nekompromisnímu vyhazování všech, kdo vypustí do médií nelegálně zjištěné informace, pečlivému zvážení, jaké všechny prostředky se smí používat, pak co už?

Převzato z RevuePolitika.cz se svolením redakce



Diskuse


J. Boleslav
17:29
10.2.2012

P. Jirka
10:52
10.2.2012

počet příspěvků: 2, poslední 10.2.2012 05:29









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.