10.5.2024 | Svátek má Blažena


SPOLEČNOST: Mávátka, do zbraně

7.4.2015

Mlčící většina spontánně vítala Američany. Ale nedělejme si iluze, že sdílí americké hodnoty

Některé staré vtipy mají co říci i dnes. Třeba tento. Soudruzi na úřadě testují loajalitu podřízených. Nechají je nastoupit do místnosti a pak jim sdělí, že zemi obsazuje NATO a po ulici jedou americké tanky. Nastoupení se nadšeně vrhnou k oknu – až na jednoho. A na něj se šéfové obrátí: „Soudruhu Nováku, můžete nám říci, proč jste jako jediný zachoval loajalitu a zůstal stát?“ – „Soudruzi, já jsem se radostí podělal.“

Nemohu si pomoci, ale něco z toho vtipu zaznívá i v atmosféře provázející průjezd amerického konvoje Českem. Aby nevznikla mýlka. Autor těchto řádků považuje za svou životní satisfakci nejen listopad 1989, ale i náš vstup do NATO, EU a spojenectví s Amerikou. Kvituje společná vojenská cvičení i americký konvoj – coby demonstraci síly, která stále ještě zaostává za demonstracemi síly ruské. Přes to všechno si tak trochu připadá jako onen soudruh Novák v citovaném vtipu.

Na to, aby měl člověk satisfakci ze spojenectví s USA i z jeho demonstrace v pravou chvíli, snad nemusí stát u silnice s mávátkem a vítat konvoj. Anebo obráceně. Je tato „mávátková kultura“, připomínající komunistické pojetí Prvních májů i jiných svátků, tím, co dává pocit vítězství?

Pro jistotu ještě jednou. Je určitě dobře, že uvítání konvoje ukázalo reálnější poměr mezi fanoušky a odpůrci USA, než jak mohl vypadat na webu. Že mávátka a vlajky drtivě převážily nad hesly „Ami, go home“, máme-li to říci obrazně. Skvělé, ale nelze nevidět, že „mávátková kultura“ je nesena atmosférou kampaně.

Je to kampaň autentická, ne organizovaná a placená americkou ambasádou. Živí ji různé motivace – od upřímného přesvědčení přes sociální sítě až po zájem o vojenskou techniku. (Dobrá příležitost, jak vyrazit s dětmi ven, že. Ví to každý, kdo byl někdy třeba ve vojenském muzeu v Lešanech.) Ale přes to všechno jde hlavně o kampaň, která z logiky věci poněkud zakrývá skutečný poměr sil.

Porazit lunatiky nestačí

Na počátku stála kampaň odpůrců typu „velitele“ Vyvadila, prostě lidí, kterým se říká lunatici. Ale fakt, že „lunatici“ pak byli poraženi „mávátkáři“, neznamená, že jejich hlas mizí. Byl jen vytěsněn ve spektakulární akci, jakou se jevil konvoj. Už to bylo prostě moc.

Pro připomínku. Před třiceti lety kvetly v západní Evropě kampaně proti rozmísťování amerických raket Pershing a střel s plochou dráhou letu. Samozřejmě nezmiňovaly, že jde o reakci na rozmístění ruských (sovětských) raket SS-20. Dodnes si někteří dělají legraci z „žen z Greenham Common“, které stavěly mírové tábory a tvořily lidské řetězy. Ano, patřily k „užitečným idiotům“ Moskvy, ale zároveň protestovaly proti skutečným raketám s jadernými hlavicemi.

Oproti tomu působí protest proti obyčejnému konvoji amerických transportérů jako spadlý z Marsu. V Rusku cvičí statisíce vojáků u hranic baltských zemí a Polska. Ruská letadla provokují přímo na hranicích vzdušného prostoru států NATO. Ta nerovnováha je tak očividná, že lunatici proti konvoji působí směšněji než ženy z Greenham Common. Jinými slovy, není to až tak silný soupeř.

Je dobře, že mávátkáři to ukázali v plném světle. Ale jako by tím oslabila výstraha, že za lunatiky je méně jednoznačné podhoubí stále oživující ideu české specifičnosti. Když komunista Jiří Dolejš říká „nebudeme se klanět ani Kremlu, ani Bílému domu“, jen naplňuje očekávání. Horší je, když prezident Miloš Zeman mluví o bláznech protiruských i protiamerických. Jako by to bylo podle hesla jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet.

Je to téma nejenom pro nejvyšší patra politiky, ale i pro širokou debatu, ba i pro školy. Proč je nám bližší Amerika než Rusko? Protože i Američané nás v květnu 1945 osvobodili, ale tu svobodu pak nepodřízli? Protože mají vojáky jako z ak čních filmů? Ne. Amerika dělá velké vojenské kiksy. Dělá jich asi víc než Rusko, neboť se víc angažuje ve světě. Ale sama ty kiksy reflektuje, mění své politiky, připouští disentní postoje – na rozdíl od Ruska. Toto je důležité vědět a kultivovat. A právě tady mávátková kultura moc nepomůže.

Bez protestů, ale s benzinem

Říká se teď, že uvítání amerického konvoje odhalilo hlas mlčící většiny. „Mlčící většina promluvila: Na Západ!“ zní novinový titulek. Ale dejme si trochu pozor. Adorace mlčící většiny mívá svá úskalí.

Rok 1984 jsem strávil v základní službě ve vojenském prostoru Libavá, tehdy de facto ruském (sovětském). Šestnáct let po srpnu 1968 už oslabila přímá emoce proti okupantům. Lidé v okolí brali přítomnost Rudé armády jako nezměnitelný fakt. Na rozdíl od britských žen neprotestovali proti rozmístění ruských raket za svými humny. A mlčící většina našla svůj způsob koexistence. Spočíval v kšeftování s Rusy – v tom, že hodně lidí v okolí mělo v garáži benzin „za babku“.

I toto si lze představit pod slovy mlčící většina. I tento způsob uvažování může podrývat spojenectví s Amerikou i za řadami mávátek. Protože americká armáda ho nikdy nepochopí.

LN, 3.4.2015