aneb Osmero zákonů nezdravého rozumu

Zdravý rozum je to, co se domnívají mít všichni (neznámý autor)

Opravdu, stálo by za pokus pověřit nějakou výzkumnou organizaci provedením ankety v co nejširším vzorku obyvatelstva. Otázka by zněla: "Jak na tom račte být, vážená občanko, vážený občane, se zdravým rozumem? Vy osobně?" Nemýlím-li se příliš, bylo by asi málo těch, kteří by uvedli, že jejich rozum není zdravý, ba nenašel by se pravděpodobně vůbec žádný. Svět je prostě naplněn zdravým rozumem jako kynutý knedlík povidly. Kupodivu stav řečeného světa takovému výsledku nikterak neodpovídá, spíš by se mohlo zdát, že je řízen rozumem nezdravým, ano i bláznivým. A to ne teprve až v tomto opravdu poněkud vyšinutém čase, nýbrž od samého počátku dějin; co se budoucnosti týče, přehnaných nadějí si také činit nelze. Lepší, zářné, spravedlivé etc. zítřky se prostě nedostavují, v tom už bychom mohli mít svou zkušenost, a jinak tomu nebude ani se zítřky rozumnými, amen. Což by vypadalo na nějakou přírodní zákonitost, nad níž můžeme hloubat, případně se i vztekat, pohnout jí však nemůžeme. Kdo se o to pokusí, to jediné lze téměř se zárukou předpovědět, pohoří stejně jako všichni ostatní, kdož kdy hodlali napravovat špatně udělaný svět.

To uváživše, zkusme postoupit dál: v čem záleží ona svrchu zmíněná zákonitost? Jaké jsou symptomy nezdravého rozumu a v čem tkví jeho síla, jíž jen obtížně vzdoruje rozum zdravý (popřípadě selský), existuje-li vůbec? To by byly otázky pro některého přinejmenším sociologa, ale protože se k tomu žádný nemá, pokusím se je zodpovědět v několika bodech a ve vší omylné skromnosti sám.

1. Nezdravý rozum není schopen - či možná schopen je, ale nepokládá za potřebné - hledat souvislost mezi příčinou a následkem. Dobrým příkladem jsou současné tance kolem zadluženosti evropských států, přičemž rozdíl spočívá pouze v tom, že některé trčí v dluzích až po uši, kdežto jiné vysoko nad ně. Zdálo by se, že příkazem zdravého rozumu je dál se nezadlužovat, dluhy odbourávat, byť i za cenu jistého uskrovnění. V prvním šoku se evropské státnictvo cestou úspor vydalo, ale zvedla se mohutná vlna odporu, a jak zatím všechno vypadá, velkou naději nabýt v té věci vrchu má rozum nezdravý. Dámy a pány evropské politiky jednoho po druhém opouští odhodlání bojovat proti příčinám dluhové krize, davše se místo toho do velkého láteření proti následkům. Neboť jakáž pomoc, podstatnému dílu poddaného lidu vytváří představa nějakého uskrovňování u úst pěnu nevole, a nám přece jde o voličské hlasy ne někdy v mlhavé budoucnosti, ale teď. I můžeme si poznamenat další bod tohoto výčtu:

2. Nezdravý rozum se nerad namáhá pohledem do budoucnosti, a když už, přimaluje si ji do růžova. Ono se to už nějak vyřeší. Nějak bylo, nějak bude. Osoby politické ovšem nemohou předkládat lidu tyto povrchní moudrosti, nýbrž se pokoušejí provést přece jen jakousi analyzu. Jakou, budiž obsahem bodu následujícího.

3. Nezdravý rozum zásadně počítá vždy jen s nejoptimálnější eventualitou. Že by se události mohly vyvinout jinak a nepříznivěji, o tom odmítá se i jen bavit. S čímž hned organicky souvisí bod čtvrtý:

4. Nezdravý rozum, musí-li už analyzovat, si počíná selektivně: předem si stanoví optimální eventualitu, načež co se k ní hodí, zdůrazní hlasem velikým, co ne, popře, a ještě raději zamlčí. Tak. Co nepasuje do příjemného obrázku, o tom se nemluví; a o čem se nemluví, jako by nebylo. Na tom je založena celá teorie politické korektnosti: buď maluje budoucnost strašlivou, k jejímuž odvrácení je třeba vysolit miliard, ba bilionů, co jich máme i nemáme, i kdyby naši potomci o žebrácké holi chodit měli (viz paniky kolem potměšilého plynu zvaného kysličník uhličitý). Nebo naopak jest jejím příkazem nebrat na vědomí velmi reálné hrozby zítřka (viz geometrickou řadou postupující přelidňování právě chudobnějších částí světa, které si je nejméně mohou dovolit); a kdo by o nich přece jen přemýšlel, je populista. Západní civilizaci, jejímiž jsme navzdory všem povzneseným řečem příslušníky, však založili naši předkové na prozíravosti, na připravenosti poprat se s nástrahami osudu, na uvážlivé práci pro zdar vlastní i budoucích generací s přijetím nezbytné dávky rizika. To vše dnešek nezná nebo znát nechce, vyměniv prozíravost předků za módní dogmata. Vítězství nezdravého rozumu, jehož důsledků je strach dohlédnout.

5. Nezdravý rozum by si rád uchoval všechny příjemnosti života na účet příštích generací, nerad přijímá, cokoli by ho mohlo vyrušit z navyklého pohodlí. Děje-li se tak přesto, hněvá se a protestuje, aniž by se namáhal proniknout do podstaty problému. Můžeme tudíž stanovit další ze zákonů: čím povrchnější znalost, tím bouřlivější protest. Vím, že co teď nastíním, může vypadat dosti střeleně, ale přesto: některé noviny by mohly na zkoušku rozšířit chýru, že firma ta a ta hodlá v sousedství dejme tomu obce Skorochody postavit hastrdlo. Tážete se, co jest hastrdlo? To sice nikdo neví, což však nezabrání tomu, aby se proti hastrdlu co nejradikálněji protestovalo. Ihned se vytvoří občanská iniciativa NE HASTRDLU! Nestavte hastrdlo u nás ve Skorochodech (lokální sobectví co podčeleď zákonů nezdravého rozumu), postavte je v Kozochlupech! Chraňme naše děti před účinky hastrdla! V druhém sledu přispěchají z krajského města aktivisté, hodlajíce se k hastrdlu připoutat řetězy, a budou velmi zklamáni žádného nenaleznuvše; celé roty ekologů-amatérů se jmou dokazovat, jak neblahý vliv bude mít hastrdlo na vodní zdroje, ornou půdu a vůbec veškeré životní prostředí, aniž by uvedli jediné konkrétní číslo… ale ano, nemusíte mě upozorňovat, sám vím, že jsem to s tím hastrdlem trochu přehnal. Ale jen trochu.

6. Errare humanum est, sed in errore perservere diabolicum (Lucius Aennaeus Seneca), aneb po česku Mýliti se jest lidské, avšak v omylu setrvávati ďábelské. On byl sice citovaný mudrc pěkný pokrytec, jenž lebedě si v blahobytu kázal chudobu co cestu ku štěstí, ale takových zná historie hromadu; jest pokrytectví z nejúčinnějších zbraní nezdravého, či ještě spíš znetvořeného rozumu až do dnů dnešních. Nicméně lze ze Senecova výroku odvodit zákon šestý: čím méně zdravého rozumu, tím urputnější trvání na domnělé pravdě, tím méně ochoty přiznat omyl. I zdravý rozum se může dopustit omylu, a také se dopouští; jeho omyly však končí prohlédnutím. Omyl, v němž je pokračováno, nebývá omyl, ale projev tupého ducha, nezřídka i ošemetný záměr. Proberme si všechny definitivní, další vývoj si zakazující pravdy, všechna nediskutovatelná dogmata, a uzříme působení nezdravého rozumu v jeho nejčistší podobě. Abych uvedl příklad: křesťanství vyšlo z okolností své doby a prostředí, dokázalo se však přizpůsobovat měnícím se podmínkám až do své dnešní podoby (byť i občas nerado), čímž projevilo pozoruhodnou dávku zdravého rozumu. Islám neústupně trvá na vzorech myšlení z doby svého vzniku ve století sedmém, čímž dokazuje opak.

7. Sobě ježek kadeřav, říkávali staří Čechové, a věru, není snad toho, kdo by se nepokládal za nositele zdravého rozumu, jak naznačeno v úvodu tohoto článku. To je přirozené, takoví jsme my lidé i ježkové. Horší je, když si některý z ježků zamane, že jsou jeho kadeřavost povinni spatřovat i všichni ostatní. Ale i to by ještě šlo: bude takový ježek pokládán za vytahovačného troubu, jemuž se ostatní budou dílem posmívat, dílem se mu vyhýbat. Pravá patálie nastává, když je takový jedinec – abychom pořád nemluvili o ježcích – obdařen mocí. Tehdy se jeho samolibosti dostane potvrzení; bude neomylnou zdravost svého rozumu vnucovat a prosazovat, kam až jeho moc sahá, záští a mstou stíhat všechny, kdož by se výtečnosti jeho rozumu odmítali kořit. Ve vysoké politice to není právě vzácný případ; i skromný člověk, je-li povýšen do významné pozice, se jen obtížně ubrání tomu, aby se nezačal pokládat za vší státnické moudrosti futrál. Natož pak člověk od přírody ješitný, do sebe zamilovaný. Chtěl jsem uvést jisté příklady z mladších českých dějin, ale tuším, že toho není třeba. Vyslovme tudíž pravidlo: nejnebezpečnější podobou nezdravého rozumu je domýšlivá sebestřednost v kombinaci s mocí.

8. A třebaže už jsem na to téma psal už vícekrát, zopakuji ještě jednou: není rozum totéž co inteligence a naopak. Jest tomu tak ve výšinách nebeských, že mnohá duše se postaví to fronty dvakrát, když Pánbůh rozdává inteligenci, a zůstane sedět, když se přiděluje rozum; i není výjimkou ani neučený, ale velmi rozumný švec či hajný, ani významný intelektuál a přitom trdlo k pohledání. Tentokrát se už příkladům nevyhnu: George Bernard Shaw, hvězda meziválečného intelektuálního nebe a Stalinův obdivovatel. Lord Bertrand Russel, vynikající vědec a uznávaný intelektuál let padesátých až šedesátých, nevynechavší příležitost, aby nepřizvukoval sovětské propagandě a řečí plamennou neodsoudil obranné úsilí Západu. Jean Paul Sartre, miláček pokrokové mládeže, autor filosofie osvobození činem a nepřímý otec polpotovského vraždění v Kambodži. Byliť – a mnozí jiní k tomu - mysliteli a kritiky poměrů důvtipnými, jejich šípy však zásadně mířily na opačnou stranu, než ukazoval jakýkoli rozum; i může se zdát, že by bylo vhodnější obsadit filosofické katedry a redakce intelektuálních revuí hajnými a ševci.

A jelikož tuším, co asi si leckterý čtenář pomyslí nad těmito odstavci, chci předejít označení za náfuku, který se vytahuje svým rozumem, a přitom… Nikoliv. Pokusil jsem se jako ta Popelka roztřídit zrnka zdravého a nezdravého rozumu, sám se však za nádobu prve jmenovaného nepokládám, ba dospěl jsem po bedlivé úvaze k závěru, že se takový fenomén ve stoprocentní plnosti na povrchu zemském ani nevyskytuje. Vždy a v každé osobě je zdravý rozum s nezdravým v nějakém poměru smísen, jde jen o to v jakém. Zdravý rozum není úplně totéž co pravda, ale dost se tomu pojmu blíží. Co jest pravda, potažmo zdravý rozum, neurčí ani sedmnáctero mudrcův nejfousatějších, a blázen ten, kdo se to domnívá vědět. Je však možno určit, co zdravým rozumem bylo: to, co se v bouřích času osvědčilo. Není takových případů zvlášť mnoho; pravidlem se spíše zdá být Komenského labyrint světa, do nějž pohlédnuv, bídné motaniny pokolení svého uhlédáš. Není však motaniny, aby se z ní člověk nemohl aspoň poučit; i otevřme knihu dějů starších i přítomných, vytřiďme vše na pohled důvtipné, co však se v labyrintu dějin neosvědčilo, ba skončilo příšernými maléry. Co zbude, byl zdravý rozum. Je ho tak zrovna do hrsti.

Hannover, 5. července 2012

Převzato z Nového Polygonu