Po premiérovém koncertě v jezdecké hale hodonínských kasáren.

Přestože "nakousnutí" prostoru historické jezdecké haly kulturním počinem vyznívalo
velmi romanticky, tak právě prostor byl limitující jak pro muzikanty, tak pro diváky.
Organizátorský entuziasmus mohl být díky zvukovým a teplotním podmínkám prudce schlazen nežádoucím vývojem koncertu. Tak tomu ovšem nebylo. Naštěstí.
Já sama, jako člověk, který hudbu jen vnímá a je přitom nejraději sám, protože jakékoliv otázky a připomínky jsou pro rozpoložení, kdy si hudba nerušeně pobývá v hlavě, poměrně destrukční, dost obdivuji ochotu Dana Bárty pózovat po koncertě pro své fanoušky (jak jen jde tohle "utvářit"?) a odpovídat na řetězce otázek, které byly v mém případě od původního plánu jemně odsunuty vahou vážek. Nakonec, ona slučitelnost jednoho s druhým se projevuje například v takovém detailu, jakým je i vstupenka s fragmentem jedné z nich...


Jaký máš dojem z koncertu? Jak na tebe tento prostor zapůsobil?
Když jsme přijeli, tak jsme byli více-méně vyděšení. Zvuk letěl někam, byla tam kosa, bylo to prostě takový veliký a nevlídný. Takhle když je večer, už jsme na stejdži a máme tam jenom ty nástroje, svítí na nás světla, vidíme, že tam dole jsou lidi, tak už vlastně ta atmosféra je vždycky jiná. Na to většinou člověk zapomene, na tu zvukovku.
Ten začátek, ne začátek, ten příjezd byl dost temnej. Ale naštěstí jsme si zahráli.
Kterým ze svých projektů právě nejvíc žiješ?
Teďko hrajeme s Illustratospherou i s Triem tak jako na střídačku, ale s Triem teďko docela víc, protože Illustratosphera vlastně čeká na desku. No, máme hotový tři písničky, v lednu pudem do studia, někdy v březnu by to mělo vyjít jako nová řadová deska. No a máme před šnúrou s J.A.R. V listopadu bude.
Když je takhle po koncertě, s každým z nich to asi bude pocitově někde jinde. Nebo ne?
Je to podobné. Tak člověk si buď zahraje, nebo nezahraje, buď to jde, nebo nejde, buď je dobrej zvuk, anebo ne. Nebo prostě ti lidi reagujou líp, anebo hůř.. Takže to se většinou vleze do šatny, celý se to probere, dáme si cigaretu a vypijeme všechno, co tam je - aby jsme se svlažili, a pak se pomalu, pomalu chystáme domů a pak ještě po cestě o tom všem žvaníme.
Jako to hraní s různýma skupinama samozřejmě je rozdílný, ale daleko víc je rozdílný pro toho, kdo to poslouchá, než pro toho, kdo hraje. Pro mne je to vlastně furt stejný typ soustředění. Musím dávat pozor na to, kde jsem, co se děje, jak je ta písnička, jestli mám tady místo, abych si mohl dovolit nějaký kraviny, anebo že tady je striktní aranž, kde prostě musím být úplně stejně jako jiní kluci. V zásadě je to jakoby jedno. Samozřejmě, že tenhle typ muziky, kdy jakoby držím celý koncert, je ješte trošku soustředěnejší a vážnější, než v J.A.R.u, kde jsem prostě jenom součástí nějaké frontlajny a nezpívám celou dobu a nestojí to na mně tolik, jako tady nebo v Illustratosphéře.
Taky je to asi důvěrnější záležitost...
Samozřejmě, že k písničkám, které si člověk napíše, mám ten vztah jinej. Ale když to zpívám, tak mezi těma věcma prostě není rozdíl. Jsou třeba věci, který mi zrovna jdou, na který se těším a mohl jsem je napsat já, anebo ne. Jsou písničky, který mi nejdou a furt na ně musím jakoby přicházet . A když je nějakým způsobem pokořím a podaří se mi je zazpívat, tak jsem jednoduše rád. Jakože jsem k o n e č n ě přišel na to, jak to udělat, abych prostě nedělal tu furt stejnou chybu v refrénu, když si to potom rozanalyzuju, teda. Ale, říkám, je fakt úplně jedno, jestli to je "po našom" pop music anebo I fall in love too easily.
Kdysi jsi mi řekl, že naživo zazpíváš kdekoliv. Pořád na tom trváš?
Asi jo.
I kdyby to byla akce s náboženským, politickým anebo jakýmkoliv jiným zavádějícím podtextem, který by mohl podsouvat dojem, že ho sdílíš?
No tak zavádějící podtext se snažím nějakým způsobem vyeliminovat, v nejhorším případě nějak vyředit. Já většinou moc takových nabídek, který by byly vyloženě jako politickýho charakteru, v podstatě nedostávám.
Nikdy ses ničeho takového neúčastnil?
Myslím, že ne. Jsou třeba takový slavnosti ve městě, který většinou pořádá ten daný starosta, který nějakým způsobem zvítězil v komunálních volbách, ale v rámci žádné předvolebné kampaně jsem nebojoval. Na to si dávám bacha.
Přejděme k tvým textům. Jsi teď ve stavu, kdy píšeš nejvíc?
Teď zrovna mně to moc nejde. Budu muset najít nějakej soustředěnej tejden.
Dokážeš tvořit i za pochodu? Odletět si sám k sobě v hluku, anebo během rozhovoru, například?
Tak to úplně ne. Ale mohlo by se stát, že mne napadne jedna věta, nebo jedno spojení, anebo nějaký vyústění. Tak to většinou jako zachytím a uložím. Teď jsem dělal s Romanem (Holým, pozn.) na desce pro Terezu Černochovou. Trochu jsme nevěděli, kde začneme a s čím. Ale dopsali jsme melodii v refrénu, dvacetkrát si to pustili a najednou se píseň otevřela. Text jsme napsali na místě asi za hodinu a za další dvě byla píseň pod střechou i se sborovým partem. A přitom dost komplikovaný fráze.Vůbec nechápu, jak se to mohlo stát. Kéž by to tak šlo každý den!
Pak je tady Illustratosphere, kde máš svou textařskou svobodu, ale jak je to v J.A.R., kde na tvorbě textů jen participuješ?
No tak přečtu si ten Klempův, nějakým způsobem ho odinterpretuju, a potom se k tomu, jak si myslím, o čem to je, vyjádřím svýma vlastníma slovama.
Tam vás na tom přece dělá víc. Vyžaduje to nějaký vzájemný vnitřní kompromis napojit se na sebe?
Já myslim, že ne. Tam ke kompromisům více-méně nedochází. Je tam třeba jedna věc,
Omlouvám se vám za divoký tempa českých filmů, tak tam je "po cestách budou hladit nás dlaně ochránců". A Klempa tam měl "hladit dlaně a n d ě l ů", což je jakoby zvukomalebnější, ale mě prostě slovo anděl znervózňuje, já ho nerad zpívám. Tak jsem mu řekl, jestli bych nemohl zpívat ochránce, a on říkal, že je mu to jedno, že klidně.
Ale jinak ho v tomto směru bereš dost jako autoritu, ne?
Tak jasně. Je autor, tím pádem autorita.
A co cizí text, který s tebou nesouzní, kterému nevěříš?
Tak já nevim, jestli se toho úplně účastním, to záleží zase na tom, co to je. Když je to nějaká písnička pro nějakej film, tak vlastně v podstatě jenom dodávám slovo zpívaný, a tím pádem se tím zas tak úplně nezabejvám, protože to bych se do toho nějakým způsobem musel vlomit.
Ale nestává se to tak často. Stalo se mi tak dvakrát nebo třikrát, že jsem zpíval vyloženě
cizí text, který jsem se v podstatě naučil a nějak jsem se k němu nevyjadřoval. Nebo muzikál, tam už do toho nemám vůbec co mluvit, například.
Nepřešel jsi ještě z té své poetiky do širších textových útvarů, do prózy?
Takové věci tě nelákají?
Ale jo. Tak mně se občas podaří napsat nějakej krátkej útvar, takovou jako povídku nebo nějakou koninu, ale není to nic jako, že bych moh říct, já píšu i povídky. Občas prostě je nějaký přetlak, anebo se něco stane. Píšu někomu dopis, a najednou jsou z toho dvě stránky.
Já si z toho prostě některý věci vytknu, strčím si to vedle a pak to dodělám jako nějakou bl-
binu. Ale je to tak frekvence dvě za rok, takže to se vlastně vůbec nedá brát vážně. Ani nevím, kde to v těch souborech je. To je tak rozstřílený, po tom kompu. Sem-tam, když se večer nudím, anebo už mám přečtený maily, tak si to znovu otvírám a někdy to ještě přepisuju, dodělávám. Ale spíš pro sebe, nesystematicky.
V podstatě to samé jsi možná kdysi mluvil o svém focení. Vzpomínám si, že jsi byl vůči sobě poměrně kritický.
To já jsem furt.
Ale teď už i vystavuješ, jak jsem se dočetla, takže máš za sebou asi slušný kus cesty.
Tak když mne někdo osloví, já se prostě normálně snažím vybrat ty věci, o kterých si myslím, že jsou dobrý, a většinou to konzultuju s jinejma lidma, protože se v tom vlastně nevyznám do tý míry, abych si byl tak jistý jako v tý muzice. Že vím, kde je to místo, kdy ten tón má zaznít tak, jak zní, a v tom místě, kde ho chci mít. Ta fotka je pro mne vlastně daleko větší střelba od boku, nebo jak to mám říct. V podstatě se snažím to nějak udělat, ale říkám, není to fotografie jako obor. Je to fotografie, z toho dokument, z toho živá příroda, z toho hmyz, z toho vážky. Takže je to vlastně úplně ouzkej výsek. Protože když mám vyfotit nějakou krajinu, anebo nějaké lidi, anebo tak, já jsem úplně bezradnej. A většinou jsou ty fotky strašidelné, takže fakt jde jenom o ten hmyz nebo o ty vážky, ke kterým se nějakým způsobem vztahuju jako k hudbě. A myslím, že to ani nebudu nějak dramaticky rozšiřovat.
Nemám z tebe pocit, že by ses nějak hustě účastnil výstav. Necítíš se na výstavní půdě, navíc v téhle roli, trochu v rozpacích?
To moc ne. Ale tak jako, já si říkám, že když už nic jiného, tak je to aspoň konfrontace.
Vždycky se může stát, že se tam ožere nějaký výtvarník a řekne mi, že to stojí za hovno, abych se na to vysral, což může být zajímavý. Anebo může přijít někdo a říct mi, že se mu to líbí. Já jsem mluvil s Františkem Skálou někde na nějakým večírku, kde jsme hráli s klukama se Štěpánem Smetáčkem, s jeho kapelou, a on říkal, že ty fotky viděl a že se mu líběj. Tak to je pro mne potěšení. Že vlastně takovejdle renomovanej autor se vůbec o tom zmíní. Mohl být ticho a dělat, že to neviděl, kdyby třeba chtěl.
Fotka vážky asi nemusí být výtvarně zajímavá.
Já bych jako chtěl, aby byla. Jinak to nemá cenu.
Já myslela, že tam jde spíš o jiná hlediska, než o nějakou silnou výtvarnou výpověď.
Tak já nevim. Já bych to tak chtěl. Obraz nebo fotka má mít prvotně nějakou atmosféru. Že se zastavíš a něco z toho jde. To jako vnímáš. A je to buď napínavé, nebo dramatické, nebo naopak, klidné, nebo celé takové tajemné nebo křehké, co já vím. Samozřejmě, že jsou to jenom šídla, ale když se pak dívám v klidu lupou na ty diáky, já jsem kolikrát tak vzrušenej. Takže vždycky jde o nějakou kompozici, vždycky jde o nějaký barvy a vždycky jde o nějakou atmosféru. To je jak v muzice. Že jde o nějakou melodii, o nějakou harmonii, o nějaký rytmus. Já neříkám, že bych tomu rozuměl, školy nemám, ale umím být na sebe naštvanej v tom, že si říkám, že jsem to celé zkazil a uspěchal, protože kdybych tu vážku umístil níž a zbylo mi tam víc toho modrého nad ní, tak by to bylo daleko lepší, než takhle. Že jsem prostě nevnímal, co dělám. Takže nějakej názor na to mám v tom smyslu, že jako poznám, co chci, a co ne. Ale jestli se to dá nějakým způsobem objektivizovat, to vůbec nemám tušení.
Předpokládám, že spíš ne.
A s atlasem vážek se něco děje?
No tak děláme na tom. Ale je to teda strašná dřina.
Děláš na tom s kým?
Doktor Aleš Dolný, to je hlavní autor, kterej píše textovou složku a dělal se mnou ty skeny těch vážek.
To musí být dost maskr, ty skeny.
To je prostě strašně dobrý. To až uděláme to détépko a až se to prostě pořádně vytiskne, tak nezůstane jedno odonatologický oko na světě suchý. To je prostě revoluce.
A kdy by to mělo vyjít?
No, čím dřív, tím líp. Ta metodologie je dost velkorysá, protože ty vážky jsou naskenovaný zaživa a vypuštěný do přírody zpět. To znamená, že mají ty barvy, jaký mají mít.
A jak to tu ubohou vážku poznamená?
To nevím, ale rozhodně ji to poznamená míň, než když ji člověk zaleje lihem nebo acetonem, že jo?
Ale je to tvrdé...
Já nevím, to je otázka. Jako když si prostě představíš, že tu vážku chytíš, pak ji podchladíš v lednici, pak ji umístíš na skener do předpisový polohy, přejedeš ji světelným paprskem,
a druhý den ráno ji zase pustíš, tak ona vlastně v podstatě jenom prožila, já nevím, jak bych to řekl, hodně chladnou noc, kdy se občas blejskalo.
A nemá tendence zkroutit se během té chladné noci do nějakého konkrétního tvaru?
Moc ne.
Na některých záběrech jsem si všimla, že je přední nožička zkroucena skoro stejným způsobem.
Ono jde spíš o to, že ta noha má nějakou morfologii, anatomii a nějaký výrazový možnosti.
Stejně jako jakákoliv končetina u člověka, i když to je úplně jiný typ tělního plánu. To zvíře má samozřejmě určitý tenze, určitý pnutí. Jako ta noha, jak je nastavená. Člověk taky. Když je mu zima, nebo ho najdou někde v křeči, tak má tu ruku v pěst. A má ji tak skoro každej. Protože ta ruka to dělá. To patří k věci.
Šlo mi spíš o to, jestli s tím nebyl nějaký problém?
Jako technický? Tak jo, trošku.
Takže je třeba vybrat jenom pěkně vychlazené, slušně vyrovnané kusy...
Tak samozřejmě, je to těžký. To není jen tak. Jsme na to přicházeli čtyři roky. A to ještě ne zdaleka hlavně já, protože já na to nemám nervy, jen vize, hehe...
Je to nová metoda?
Skenování jako takový ne. Ale používají to většinou Japonci, Američani a jeden chlápek z Jižní Afriky udělal takový field guide RSA. Ale ti vlastně v podstatě skenují čerstvě zabitý zvířata, anebo už mrtvý zvířata speciálně spíš jako katalogizace sbírek. My jsme to vlastně udělali takhle neinvazivně, nikdo se s tim tak nemaže. Takže opravdu je to fajn, když člověk naskenuje to zvíře v pohodě a potom ho odveze na lokalitu a to zvíře se už mrská v pytliku, ty ho pustíš z ruky, ono odletí a za chvíli začne někde nad tou pasekou lovit.
Takže my to teď musíme retušovat, udělat celý to détépko, layout a tak. Aleš píše kapitoly,
Lenka Pochobradská mi pomáhá, Robert Lízler, další chlápek, ten připravuje tu sazbu, Ota Holuša píše charakteristiky některých druhů a Martin Waldhauser, další chlápek, ten sbírá data od všech těch sběratelů a výzkumníků, aby je zařadil do tý síťový mapy. To znamená, že mapa České republiky je pokrytá sítí čtverců jedenáct krát jedenáct v kilometrech, a v každym tom čtverci se zaznamenává výskyt toho jednotlivýho druhu v období před druhou světovou válkou, v období od druhý světový války do osmdesátýhodevátýho a osmdesátýhodevátýho dál. To znamená posledních patnáct let nebo kolik.
Je obrovský množství dat. Dobrovolníci se do toho podle metodiky pana doktora Lubomíra Hanela pustili a celá republika je více-méně zmapovaná. To znamená, že je to opravdu kus práce za těch deset let, co udělala celá ta komunita.
Doteď byly v tom zmapování nějaké mezery?
Tak je tam pár nějakejch míst...
Je tak podstatné vyplnit je?
No je, no. Protože jsou z toho vidět určitý trendy, například. Když si představíš, že porovnáš atlas Rakouska, Česka a Polska, síťový mapování, kde máš data jednotlivých sběrů, záletů, odchytů, doložených vývojů, tak třeba zjistíš, že v průběhu posledních patnáct let se severní hranice výskytu některých druhů velmi výrazně posunuje severním směrem. To znamená, že, schematicky, v roce osmdesátdevět vážka běžná v Rakousku, v roce devadesátjedna první záchyty na Jižní Moravě a na Slovensku, v roce devadesátpět první doložený vývoj ve Slezsku a v roce dvatisíce je ve středním Polsku. To znamená, že opravdu prostě urazí vzdálenost ix set kilometrů za poměrně málo let, což není pro pěticentimentrový zvíře, i když lítací, s tím, aby tam mohlo přežít v rámci generací, samozřejmě, jen tak, a v jistým smyslu to leccos naznačuje nebo to minimálně stojí za zamyšlení a opatrnou interpretaci, hmmm.
Mně to všechno dost evokuje mou oblíbenou knížku Johna Fowlese, Strom. Zabývá se tam právě podrobnostmi výzkumu, kategorizací, pojmenováváním, kterým se intenzivně věnoval jako mladý amatérský přírodovedec. Později, jakoby prozřel, zjistil, že ho to připravuje o čirou radosť z pozorování, z objevu. Sleduješ na sobě něco podobné?
Jsou normálně chvíle, který prostě nefotím. Protože si je radši užiju jako pozorovatel. Když kladou samičky vajíčka, tak to je pro mne vždycky vzrušující podívaná do tý míry, že se na to spíš dívám, než že bych se to snažil vyfotit. Zvlášť takový ty, který kladou za letu. Tak ono to nakonec ani moc nejde. Já na letovky nemám technický schopnosti. Nekteří fotěj zvířata v letu, já to neumím. Mne spíš zajímaj ty statický výseky.
Jednou jsme na Slovensku objevili velkou populaci do tý doby tam nezaregistrovanýho druhu. Aniž by došlo k nějaký poradě, každej jsme se pustili do nějaký činnosti. Jeden se brodil mezi stulíky a vyhodnocoval početnost, prostě si rozdělil prostor na jednotky, pár jich prošel, zprůměroval a počtem jednotek, který se vejdou do celý plochy, to násobil, druhej pro-
lejzal rákosinu a nedal pokoj, dokud nenašel svlečku, jako doklad, že se tam ten druh líhne, a já jsem fotil a přitom pozoroval chování. Každej jsme si dělali svoje a nemyslím, že by to nějak umenšilo ten príma pocit, že tam ten druh je a jaký má pěkný křidýlka, což se pak projevilo večer v hospodě, hm, plnou měrou, abych tak řekl.
Ale vraťme se k hudbě. I teď, po koncertě, jsem opět měla intenzivní pocit, že žádný jiný druh umění neposkytne člověku to, co hudba. Myslíš, že ji v této síle může něco přesahovat? Například ta fotografie?
Já nevím do jaké míry jsem berná mince. Jednak to dělám ve smyslu tvořím, jednak to dělám ve smyslu interpretuju, jednak to dělám v tom smyslu, že to nějak analyzuju, když to poslouchám. Někdy toho mám dost, mám tolik práce to pochytat a stihnout udejchat, že na nějaký pocity není kdy. A někdy z toho mám vážně radost. Ta radost je fakt jako obohacená i proto, že dokážu i v písničce, kterou slyším poprvé a která není banální, jistým způsobem předvídat. To znamená, že vlastně dokážu odehrávat s tou kapelou, kterou poslouchám, tu strukruru, kterou oni už předem vědí, případně jít s nimi trochu jinudy. Čímž netvrdím ale, že to je nějaké bůhvíco, bez téhle vlastnosti by si prostě lidstvo nezatančilo.
Ta muzika se děje intenzivně, nebo v tu chvíli. Na jedné straně se ta písnička jako otvírá a na druhé už se zase zavírá. Je to skutečně ten reálnej čas - jakože člověk nemůže s tím koncertem dlít delší dobu. V té chvíli, kdy se mu děje ten pocit, tak možná o to je to
intenzivnější. Ale obávám se, že to je jenom taková chytračina. Nejsem si úplně jistej, protože předpokládám, že jestliže někomu tohle dělá hudba, tak se skutečně můžou najít lidi, kterým totéž dělá poezie anebo malba, v okamžiku vhledu nebo porozumění. Vlastně bych si tím chtěl být skoro jist.

Mám pocit, že poezie a malba až tak hraniční sílu nemá. Mluvila jsem o tom víckrát s úplně nestrannými lidmi, a ti souhlasili. Pravda, statistika to není...
Je fakt, že jeden rumunský chlápek, Cioran se jmenuje, tak ten napsal takový aforismus, něco jako Narozen s běžnou duší, žádal jsem jinou po hudbě. Tak to mi příjde jako docela hezké.
Muzika je hodně stará záležitost, stará komunikace. Strašně lidí to chce aktivně dělat, hrozně lidí má pocit, že to je vlastně jednoduchý, že to jakoby umí každý, kdekdo se k tomu nějakým způsobem vztahuje. Kéž by to tak bylo, ale říkám, já myslím, že nejsem úplně ta bytost, která může o poslouchání hudby mluvit s jistotou, protože není úplně běžný, že bych z toho měl nějaký prožitky, myslím jako když hraje někdo jinej, že by to u mne vzbuzovalo nějaké úplné emoce. I když jsou tací, kteří mi dají zapomenout, Richard Bona, Maceo Parker třeba, když prostě v duchu nepočítám doby a nemyslím, směju se jak pitomý a tančím tak rychle, jak oni chtějí.

Foto: Ivo Cencinger, týdeník NAŠE Slovácko