V senátních volbách budete kandidovat jako nestraník za Realisty. Proč právě tato strana?

S Realisty jsem ve styku od jejich založení a jejich program je mně nejbližší, připadá mi nejlíp promyšlený a obsažný. Záchrana evropské civilizace v kombinaci s maximální podporou soukromého podnikání, zdravý rozum proti pokrokářským utopiím, obrana svobody informací, ochrana tradiční rodiny, posílení obranyschopnosti, zlepšení stavu školství. Lišíme se jen v drobnostech, jako je třeba jejich návrh na povinnou, i když krátkou vojenskou službu, já doporučuji zatím jen dobrovolnou, tedy možnost branného výcviku pro ty civilisty, kteří to chtějí. Výcvik by řídili veteráni, pod nimiž by vznikla nějaká účinná domobrana. S Petrem Robejškem se často potkáváme na konferencích, jejichž pořadatelé měli nápad nás oba pozvat přednést nějaký tématický příspěvek. Často se nám stává, že vyslovujeme tytéž poznatky a závěry, i když každý trochu jiným stylem. A protože jsme oba rodem Zlíňáci, říkáváme si někdy „zlínská kavárna“.

Předpokládám, že zrovna tak jste mohl kandidovat za jinou euroskeptickou stranu, která kritizuje liberální přistěhovaleckou politiku...

Myslíte tím asi Svobodné a SPD. U obou mně něco chybí. Svobodní jsou rozštěpeni na frakci konzervativní, s níž si vzájemně fandíme, a frakci liberální, která převládá, ta ladí spíš s ODS, kterou mimochodem taky v mém obvodě Praha 4 Svobodní podporují proti mně. Jak „liberální“ tato frakce je, soudím i z toho, že označuje SPD za fašisty. Já naopak pokládám za důležité, že v parlamentě je alespoň jedna strana, která vstřebala moje už dvacet let vyslovovaná varování, že současná politika EU vede k civilizační katastrofě. Ale otázka, která mně vrtá hlavou, je tato: V předvolebních průzkumech asi 75 % dotázaných pokládalo za nejakutnější nebezpečí nekontrolovanou migraci provázenou islamizací. Nakonec jich jen 10 % volilo jedinou stranu, která se s tímto dostala do parlamentu, a další možná 3 % volila několik menších. Já teď pátrám po těch zbývajících 60 % a nabízím jim ten svůj původní dvacet let pilovaný konzervativní styl, přece jen trochu odlišný od stylu SPD, která moje dlouholeté poznatky adoptovala, a možná trochu zjednodušila.

Já osobně vás vnímám jako jeden z nejvýraznějších hlasů, který se staví proti ideologii multikulturalismu a politické korektnosti, a přitom se doposud výrazněji neangažoval v politice. Když tedy pomíjím krátkou etudu u Svobodných.

Teď už možná ani nejsem nejvýraznější, český internet je plný ostřejšího výraziva, ale rozhodně jsem služebně nejstarší, sleduji tu pokrokářskou hypnózu Západu už přes 20 let.

Takže, proč právě teď a proč právě senátní volby?

Loni jsem spoluzakládal network podobně smýšlejících spolků, organizací a osobností zvaný Platforma evropské civilizace. Jeho účelem je informovat o nebezpečích ohrožujících evropskou civilizaci, přemýšlet o řešeních, vyzývat vládu k takovým či onakým krokům. Je to síť mimoparlamentní, nestranická, slovy francouzského konzervativního filosofa Guillauma Faye „metapolitická“. Ze známějších osobností k ní patří třeba Pavel Chrastina, Klára Samková, Petr Hampl, Michal Semín, Marian Kechlibar, Lukáš Lhoťan. Někdo tam dostal nápad, že by možná neuškodilo program Platformy vnést do parlamentu, vyšlo to na mě, k nápadu se přidali Realisté, a už v tom lítám.

V roce 1968 jste emigroval do Velké Británie, a znáte tedy tuto zemi jako své boty. Lze nějak ve zkratce popsat, jak tuto kdysi hrdou a svobodnou zemi změnila ideologie multikulturalismu a politické korektnosti?

Ona to není ani tak ideologie, jako hypnóza – nebo možná skoro mentální viróza - způsobená předávkováním drogou zvanou progresivismus, čili pokrokářství, čili pokrok za každou cenu. Pokroku stojí v cestě všelijaké zavedené tradice národní, civilizační, kulturní, právní nebo náboženské a ty se musí zbourat, aby pokrok mohl kráčet dál, až do úplného civilizačního vakua, čili nevědomí, co vlastně ztrácíme a proč by nám stálo za to bránit. A protože příroda vakuum nesnáší, do vyprázdněného prostoru, zbaveného tradičních obranných prvků, se řine to nejagresivnější, co se v jeho blízkosti nachází, v tomto případě opětně zradikalizovaný a naší neschopností bránit se povzbuzovaný islám. Teorie multikulturalismu byla atraktivní a mohla fungovat, když ji reprezentovaly integrovatelné počty, a to ještě jen za předpokladu, že všichni gravitují k domácímu politickému systému a zákonům, třebas i s uchováváním vlastních tradic a kultury. Úspěšná multi-kulti byla římská říše, donedávna taky ještě USA. Nějakou dobu se to dařilo i Británii, někdy do konce 70. let. Pak náhle počty přistěhovalců explodovaly a vytvořily dnes už neintegrovatelnou několikamilionovou komunitu se zákony odlišnými a dokonce nepřátelskými. 

Tím neintegrovatelným problémem je islám, který nahrazuje všechny kultury jedinou, takže multikulturalismus je nahrazován monokulturalismem. Česky řečeno glajchšaltem a totalitou, ve jménu pokroku a tolerance. Toto myšlení – či vlastně nemyšlení – prosáklo do všech úrovní britského veřejného života, včetně konzervativní vlády. Jak široce je tento virus rozšířen, vidíme i ve struktuře britské politiky: ultralevicová Labour, vlažně středoví Konzervativci a žádná parlamentní strana, která by se tomuto anticivilizačnímu náporu bránila. Je to asi jediná evropská země, která takovou stranu nemá. V tom smyslu se skoro dá říct, že Británie se do pokrokářské hypnózy propadla nejhlouběji, nenápadně a pravděpodobně nenávratně. Brexit na tom už asi nic nezmění, přišel pozdě.

Problematika islámu a integrace příslušníků muslimské komunity se od začátku migrační krize stala klíčovým tématem v parlamentních volbách v mnoha zemích. V Nizozemsku se Wildersova strana stala druhou nejsilnější politickou silou, v Itálii se Salviniho Liga severu dokonce dostala do vlády, v Německu uspěla Alternativa pro Německa. Proč se něco takového v takové míře zatím nedaří i u nás? Byť Tomio Okamura se svojí SPD dosáhl velmi solidního výsledku...

To vše jsou důvody k optimismu, i když pořád hrozí, že změna se nestihne včas. Itálie je pro mě v tomto smyslu největší nadějí. Donedávna solidně prounijní, dnes ze 70 % rebelantská. Salvini je politický virtuos. V kombinaci s churchillovsky nadaným Orbánem tu vzniká reálná šance na demontáž bruselských parizitních struktur a návrat k svobodným národům v bezpečné Evropě. Itálie se 60 miliony (a dalšími 65 miliony Středoevropanů) je už síla, s níž bruselská byrokracie nebude moct zametat. Proč se to u nás nedaří v takové míře jako v Itálii, Maďarsku, Francii a Německu, si vykládám tak, že styl SPD ladí s těmi 10 %, a na ta ostatní procenta musíme hledat styl trochu jiný. Ten já se snažím hledat. Ten voličský potenciál tam je. Zda je zrovna v Praze 4, kde kandiduji, nevím a jsem na to zvědav. 

Půlstoletí zkušenosti z Velké Británii jsou vaší velkou výhodou v diskusích s „druhou stranou“. Tedy těmi, kteří téma islamizace Evropy bagatelizují a označují všechny, kdo na tuto problematiku upozorňují, za islamofoby, rasisty, xenofoby atd.

V českém kontextu jsem optimističtější. Ještě před nějakými čtyřmi roky jsem tu byl osamělý sýček označovaný za xenofoba a rasistu. Dnes si tu připadám téměř umírněný. Těch takzvaných „islamofobů, rasitů a xenofobů“ hodně přibylo, napsali hodně článků a pár výrazných knížek, denně jsou na internetu s novými zprávami o průběhu demontáže evropské civilizace a snaží se, jako já už těch dvacet let, připomínat staré přísloví, že je rozumnější se poučit chybami druhých, než se ocitnout v situaci, kdy už nebudeme moci napravit chyby vlastní.

Na druhou stranu mi přijde, že ani fakta, statistiky, grafy a čísla zastánce multikulti ke změně názoru nepřesvědčí. V tomto ohledu se velmi podobají příznivcům ideologie komunismu a socialismu. Ti také nikdy neuznají, že se mýlili a svůj život zasvětili škodlivé ideologii, která ničí lidské životy a existence...

„Nikdy“ je neužitečné slovo. To, že se mně – a mým následovníkům – podařilo otevřít oči a získat na stranu zdravého rozumu tolik lidí, do té doby neinformovaně přitakávajících eurounijnímu a neomarxistickému glajchšaltu, je povzbuzení, že to nesmíme vzdávat. „Zlu k vítězství stačí, když dobří lidé nedělají nic,“ je teď moje hlavní heslo. Jeho autorem je zakladatel konzervatismu Edmund Burke.

A když už jsem zmínil Itálii... vy jste letos vydal knížku o Itálii. Částečně se „točila“ kolem gurmetských i cestovatelských zážitků, ale jádrem pudla byla její postupná změna v důsledku masivního příchodu přistěhovalců z Blízkého východu a Afriky....

To bylo sjednocující téma pravicové Legy a levicových Pěti hvězdiček. Má teď podporu téměř 70 % Italů. My tady pro těch 70 % asi taky potřebujeme nějakou koalici různých stylů.

Čeští euroskeptici vznik nové vlády v Itálii přivítali. Ministr vnitra Salvini obrátil migrační politiku vzhůru nohama. Na druhou stranu nová vláda požaduje, aby si uprchlíky rozebraly i další státy. Tedy včetně České republiky. Máme ještě stále důvod se z nové italské vlády radovat?

Máme, ale musíme jí připomínat, že v tomto jí nepomůžeme, a nabízet jí místo toho jinou pomoc, jako třeba finanční, ale i personální příspěvek ke střežení severoafrického pobřeží. A nějaký ten „Marshallův plán“ na ekonomickou rekonstrukci severoafrických států, o němž se v Itálii hodně mluví.

Předpokládám, že v případě české vlády se vy osobně neradujete. Premiér Babiš sice tvrdí, že uprchlíky přijímat nebudeme, ale lze mu jeho (zatím) zásadový postoj věřit? Nemají pravdu ti, kteří tvrdí, že při první možné příležitosti ustoupí a podlehne nátlaku Evropské unie?

Já bych v tomto Babišovi uznal, čemu se anglicky říká „benefit of doubt“, čili pochybovat v jeho prospěch. On si totiž před dvěma roky přečetl moje knížky „Jak zabít civlizaci“ a „Poslední naděje civilizace“ a jednak mně emailem napsal, že se z nich poučil, a jednak to zmínil i ve velkém interview v MF Dnes. Přesto by bylo dobré mu funět do zátylku a hlídat ho, aby na to nezapomněl.

Pojďme na závěr našeho rozhovoru k samotným senátorským volbám. Pokud byste uspěl, na co konkrétně byste se chtěl zaměřoval?

Představuju si senát jako jakousi rozvážnou radu mudrců, spíš než rozvášněných politiků, která se zabývá víc širšími náměty civilizačními a nadčasovými a „nadpolitickými“, z nichž může vytvářet mapu a kompas, jimiž by se řídilo rozhodování o nápadech dolní sněmovny. Vnímat události, jak se latinsky říkalo, „sub specie aeternitatis“, čili z pohledu věčnosti.

eportal.cz, 29.8.2018

Kurasovy knihy jsou k dostání ZDE.