Australané jsou národ - nebo spíš směsice národností, který si vždy potrpěl a stále potrpí na koncerty klasické muziky, výstavy různého umění a také výstavy s náměty historickými. Tedy abych tu směsici národností upřesnil.

Tento zájem projevují jak původní potomci přistěhovalců ze starého dobrého spojeného království Velké Británie a severního Irska, tak i přistěhovalci z Evropy a severní Ameriky, potažmo USA a Kanady. Ty, co se sem teď valí z Asie a hlavně z Blízkého východu a Afriky, na těchto kulturních akcích nespatříte ani koutkem oka.

Zmíněná výstava se pomalu chýlila ke konci a tak jsme se s mojí ženou Mílou rozhodli, že si v pátek 13. března zajedeme do Canberry shlédnout jak tuto výstavu jeho obrazů, tak i připojenou expozici Degasových současníků a jiné lahůdky.

Protože to je od našich dveří 300 km, tak jsme vyrazili ještě za tmy v 5:30 ráno. Cesta, zpočátku na jihovýchod, postupovala bezproblémově, po hodině jsme se u předměstí Campbelltown napojili na dálnici a zároveň se konal východ slunka. Bylo sice pod mrakem, s občasnou přeháňkou, ale nyní, po nepříliš zaplněné dálnici, to pohodlně odsýpalo. Našich „zlatých deset koní“ jak říkáme naší Hondě Jazz podle její SPZetky - AU 10 HP a také zlaté, perleťové barvy si to předla kolem 110 -120km/hod. Tady je vážení na dálnici rychlostní limit 110km/hod. Takže žádnej kvalt, jo?

Po krátké fotografické přestávce na vyhlídce na jezero George jsme pokračovali do Canberry. Tedy aby snad nedošlo k omylu, jezero George je ohromná pláň porostlá nyní uschlou travou. Vodu v tomto jezeře pamatujeme jen třikrát. Jinak to jsou regulérní pastviny.

V devět hodin zastavujeme v infocentru, kde máme možnost si zakoupit vstupenky na výstavu. Zlevněné pro penzisty. Pokračujeme na vyhlídku na město na kopci zvaným Ainslie. Zde si za somrování flétňáků dáváme snídani, fotím město i okolí a pak už hajdy do galerie, kde se v deset hodin otevírají brány.

Parkování bylo trochu problematické. Nové, velké a několikapodlažní parkoviště bude ve výstavbě ještě asi 9 měsíců a dostupných parkovišť bylo poskrovnu. Asi proto, že snad z celé Klokánie se všichni penzisti rozhodli shlédnout výstavu, na kterou jsme mířili i my. U vstupu a pak i ve vstupní hale byly fronty několika set gerontů. Mladší ksicht jak 55let jste tu neuviděli.

Dobře jsme udělali, že jsme si vstupenky koupili v informačce. Postavili jsme se tak do poslední fronty před vstupem, kde nám vstupenky orazítkovali datem a sdělili, že nám platí celý den a že na ni můžeme kdykoliv z galerie ven a zase dovnitř. Vlastní výstava Degasových děl byla vkusně nainstalovaná místními experty a na zdech a ve vitrínách bylo přes 400 výtvorů Degase půjčených z celého světa jak z galerií, tak i soukromých sbírek.

Každé dílo bylo opatřeno komentářem a tak se had návštěvníků posouval jen velice zvolna. Místy byl až čtyři řady do hloubky a nechyběli ani vozíčkáři, což se v tomto věkovém průměru dá očekávat. Po prohlídce této výstavy jsme ještě navštívili výstavu Degasových současníků, která se konala pod stejnou střechou národní galerie.

A tak jsme viděli díla dalších jedenácti kumštýřů. Zastoupeni byli: Pierre Bombard, Mary Casnat, Paul Cézanne, Honoré Daumier, Henri Fantin-Latour, Paul Gaugin, Eduard Manet, Berte Morisot, Camille Pissarro, Alfred Sisley a Henri Toulouse-Lautrec. Při prohlídce jsme si nejednou vzpomněli na Jakuba, který by jistě v galerii zakempoval na několik dnů.

Ovšem jsou zde i jiné expozice, Jako moderní umění s díly Picassa, výtvory australských umělců, domorodých umělců a staré, historické umění z Asie. Parková úprava kol národní galerie je ozdobena četnými plastikami a sochami umělců zvučných jmen.

Patřičně ucabrtaní jsme se přesunuli na poloostrov na jezeře Burely Griffin kde nám postavili nové, architektonicky velice odvážné národní muzeum. Na parkovišti bylo místa dostatek a po zaparkování jsme se trochu lekli. Přes jedno auto parkovala YGA! Tedy přibližovalo s takto začínající SPZetkou.

Zde jsme si dali pozdní občerstvení a ještě shlédli výstavu se jménem Darwin. Pojednávala o životě a díle Charlese Darwina. Bylo tam spousta artefaktů z jeho života a hlavně z jeho epochální poznávací cesty kolem světa na korábu Beagle. Tato výstava byla velmi zajímavá už díky tomu, že jsem zrovna nedávno dočetl Darwinův denník z této šest let trvající poznávací cesty, kde nasbíral a průběžně do Anglie poslal neskutečné množství přírodních vzorků. Geologických, paleontologických, botanických, zoologických a mnoha jiných.

Nejen exteriér národního muzea je zajímavý, včetně nádvoří, ale i interiér je nezvyklý. Vstupní hala je komplexní prostor prosvětlený nekonvenčně řešenými okny. Je zde recepce, informace a také občerstvovna a úlevna pro návštěvníky. Nechybí tu ani rudé Ferrari, jak říkáme elektrickým vozíkům pro ty, co jim chození dělá potíže. Tyto je možnost si zde půjčit a po muzeu se projíždět vsedě. Všude je bezbariérový přístup.

Po shlédnutí výstavy Darwin nám však došel dech a o čtvrté odpolední se vydáváme na zpáteční cestu. Našich „zlatých deset koní“ si cestou domů jen brumlalo a v 19 hodin jsme byli patřičně unavení zpět doma. Autíčko si za těch 600 km vybumbalo 5,2 l/100 km benzínu, což je při obsahu 1 500cc u automatu velice slušná spotřeba.

Tyto věci si hlídám, je to moje profesní úchylka, když jsem se celý život živil strojařinou. Takže výprava za kulturou se vydařila a jsme zase na pěkné zážitky o trošíčku bohatší.

Další fotky najdete zde