Vyjíždíme z páteční ucpané Prahy, samozřejmě o dvě hodinky později, než jsem původně chtěla. V Praze odpoledne průtrž mračen – co asi bude na Vysočině? Tlačíme hradbu bouřkových mračen před sebou po drncavé dálnici. Exit Humpolec, sjíždíme a najednou se před námi rozsvítí duha jako pozvánka – pojeďte za mnou, užijete si krásný výlet. A tak jsme jely snad padesát kilometrů za duhou a užily si.

Cestou přes Havlíčkův Brod mě popadla letmá myšlenka, že bych veram mohla ukázat, odkud pochází část mé rodiny. Právě v Brodě totiž stojí středověká Štáflova chalupa, jejíž nejstarší část pochází ze 16. století. Tento dům od nepaměti patřil rodině, z níž pochází moje maminka, a já jsem do tohoto pozoruhodného domu jezdila k babičce a dědovi.

Ve středověkém domě se sice moc dobře nebydlelo, zato v něm byla „černá kuchyně“ a jiné zajímavosti. V současné době je chalupa velmi pěkně zrekonstruovaná do původní podoby včetně dlabaných rámů oken a šindelové střechy. Sídlí tu antikvariát jednoho z mých vzdálených bratranců a Muzeum skautingu. Moji čiperní předkové byli jedněmi ze zakladatelů tohoto hnutí u nás.

Jedna z nepříjemných zvláštností polohy domu byla, že v neděli ráno se tam nedalo dospat. V těsném sousedství totiž stojí dva kostely. Jako první zvonili v neděli na mši katolíci v kostele Svaté Rodiny, půl hodiny na to husité a za chviličku další katolíci. Kostel Nanebevzetí Panny Marie  sice stojí o malý kousek dál, zato má největší zvon.

Po krátké vlastivědné zastávce jedeme dál a užíváme si čerstvě pokropená pole a úžasnou hru šikmého světla sklánějícího se slunce na bramborových řádcích. K tomu ještě kvetoucí jabloně, které u nás již dávno odkvetly. Je to trochu kýč, ale moc pěkný.

Už ale trochu spěcháme, abychom do Daňkovic dojely za světla, takže kouzelné kostelíčky, kapličky a chaloupky jen míjíme. No, občas jsem trochu přibrzdila, abych se mohla podívat i já.

O báječném setkání v Daňkovicích dnes psát nebudu, určitě si přečtete spoustu dojmů od ostatních. Snad jen to, že kouzelnice mezi námi poručily větru i dešti a vyčarovaly na sobotu krásné počasí.

V neděli už se tolik nečarovalo a tak nás ani nemrzelo, že hned po snídani odjíždíme. Sice jsme si posteskly, že neuvidíme japonskou zahradu ve Sněžném, protože opravdu lilo jako z konve, ale co se dá dělat. Zážitků i tak bylo dost a dost.

Jenže čarodějky to měly nějak vymyšlené, a když jsme ve Sněžném omylem odbočily na opačnou stranu a zastavily přímo před japonskou zahradou, tak pršet přestalo. Tenhle dárek jsme nemohly zahodit, tak jsme se šly pokochat – a že bylo opravdu čím.

A už se opravdu, ale opravdu vydáváme na zpáteční cestu.

Žďár nad Sázavou .... vždyť vlastně nikam nespěcháme, podíváme se na Zelenou horu, když už ji ze silnice vidíme. Pokus – omyl – nový pokus a jsme tam. Podívejme, koná se Nepomucká pouť! Santiniho perla je v obležení, potkáváme i krojovanou mládež včetně dětí – a taky Dede s tatínkem.

Co si myslí houf japonských turistů o neutěšeném okolí kostela nevím, ale já si takhle přístup k památce UNESCO nepředstavuji. Les, který bránil pohledu na areál je sice vykácený, ale po svazích se bujně rozrůstá maliní, ostružiní a jiný vzrůstný plevel. Ale cesty jsou nově vydlážděné, tak se snad blýská na lepší časy.

Snažím se získat turistickou známku, prý snad na zámku. Na zámku sice nemají, ale ochotně nás odešlou do oficiálně zavřeného turistického centra na náměstí, kde na nás čeká pan vedoucí, který si jen náhodou zaskočil něco vyřídit.

Známky mám dokonce dvě, ta druhá je z Hamrů nad Sázavou, prý jsou tam pozoruhodné sochy. Nu, už cestou za duhou jsme si všimly sochy koně s povozem, jak se hrabe z bláta, ale soudila jsem, že to je reklama na přilehlou jízdárnu. Při bližším ohledání jsme zjistily, že je to patrně nějaká svérázná odnož betonového umění, a další sochy už jsme ani nehledaly.

Další zastávka opět Havlíčkův Brod, přeci to tam musím veram ukázat i beze spěchu. Tentokrát obhlédneme náměstí, směs historie a socialistického stavitelství. Mariánský morový sloup, kašna s Tritonem, radnice. Na renesanční radnici vyzvání hodiny Brodská smrt, přezdívaná Hnát. Modeloval ji můj prastrýček, ještě si pamatuju, jak stála v jeho atelieru. Asi už to není ta jeho, i Smrtě podléhají zkáze, ale kdo ví?

Kostel Nanebevzetí Panny Marie má pěknou Černou věž s netradičně umístěnými dvojími hodinami a uvnitř barokní výzdobu. Ještě se podíváme do Havlíčkova domu, ten opravdu v Havlíčkově Brodě nemůžeme vynechat. Já opět pro turistickou známku a veram – ta si udělala radost monografií ex libris Otakara Štáfla, jednoho ze slavných rodáků z tohohle pěkného městečka.

A pak už jsme si až do Prahy příjemně povídaly o všem možném, ani nám nevadilo, že kouzelnice už to opravdu vzdaly a celou cestu lilo.

Další fotky najdete zde