Nakladatelství Trifid připravilo knížku polské autorky Maji L. Kossakowské s pečlivostí sobě vlastní, proto vás kniha zaujme hned na pultech knihkupců masivní tvrdou vazbou, atmosférickou ilustrací nadějného Piotra Cieślińskiho a citlivě zvoleným fontem nadpisu. Sytý kontrast mezi černou a bílou, který dominuje obálce, je příznačný i pro obsažený text.

Vše začíná hluboko v minulosti, kde anděl Páně Daimon Frey čelí průlomu stínů. Při popisu strhující bitvy se autorka neštítí krve ani vyhřezlých střev. Andělé bojují proti démonům a vše vypadá na prohru dobra. Daimon ale přijde na řešení, které sice dokáže zvrátit průběh bitvy, ovšem samotného Daimona Freye poznamená na konec věčnosti. Pomocí klíče Páně – posvátného artefaktu, jenž Bůh používal při stvoření světa – otevře pod nepřátelskou armádou propast. Zlo je poraženo a dobro vítězí. Nic ale není tak jednoduché. Vládnoucí anděl Jaldabaot, který Freye nikdy neměl příliš v lásce, ho nechá za znesvěcení relikvie poslat do vězení a následně odsoudí na smrt. Bůh má ale s andělem své vlastní plány, přímo na popravišti ho před zraky všech oživí a učiní z něj Abaddona – Hubitele, rozvraceče starého pořádku a Tanečníka na spáleništích. Frey povstane z mrvých, aby se chopil meče zvaného Hvězda Záhuby a ve jménu svého Pána ničil světy a jednou se utkal s Antikreatorem, protipólem Stvořitele.

Domnívám se, že nikdo ani nečeká, že by se v knize vyskytovali buclatí andělíčkové s tváří Shirley Temple. Už jen proto, že hned z obálky na vás kouká týpek jak z nějaké metalové kapely. Andělé ve světě Kossakowské pokuřují Marlborka, popíjejí v barech a sprostě nadávají, když na to přijde. Ve svém volném čase pak intrikují proti sobě. Hra o moc je drsná jak anglické rugby. Úvod vás rychle vtáhne do děje, protože autorka se s ničím nepáře a zdlouhavě nevysvětluje, jak že se to vlastně s tou nebeskou hierarchií má. Vše podstatné vyplyne z děje. Vzápětí na scénu vstupují další postavy: Archanděl Gabriel, Michael, Rafael a další. Každý z ních má své místo a posouvá děj vpřed.

Trochu škoda je, že nejzajímavější postavě románu – Tanečníku na spáleništích Daimonu Freyovi, se autorka věnuje poměrně málo. Užijete si ho v první kapitole a pak se na mnoho stran textu prakticky odmlčí. Děj se zabývá více palácovými intrikami, které ani zdaleka nejsou tak zábavné, jako suché hlášky Hubitele, kterými dokáže počastovat své nepřátele. To má za následek značné zpomalení tempa vyprávění. Kossakowská se také s oblibou vrací k již jednou popsaným scénám, což jen dále ubírá na tempu.

Naštěstí se v pravý čas dostaví kapitola s Daimonem Freyem a vše se zase rozeběhne tak jak má. Samotné dějové nitky jsou spletité a často vyžadují značnou pozornost. Charaktery postav ale nejsou kdoví jak barvité a u některých okřídlených jsem měl pocit, že jediný rozdíl mezi nimi je opravdu jen to jméno. Ke všemu je Andělů v knize víc jak japonských turistů v Praze a Kossakowská ještě trochu stěžuje orientaci hojným používáním různých titulů a přezdívek. K tomu se váže i občasné oslovování zdrobnělinami, které mne při čtení spíše rušilo – ale chápu, že andělé, kteří se mezi sebou znají celá staletí, si asi opravdu nebudou říkat celými jmény. Přesto ono “Miki” či “Gejbe” občas zatahá za oči.

Také označení elitního rytířstva andělů coby “Saranče“ z textu ční jako pěst Mika Tysona. Prostě mi to slovo nějak nelezlo na rty a vždy mne při čtení trklo jak naštvaná koza. Cituji: ”Saranče sklízeli krvavou žeň, zakrátko jejich koně šlapali po vrstě mrtvol.“ Taky vám to první slovo tak nějak nešmakuje?

Dlužno poznamenat, že v textu se vyskytuje celá řada drobných nesrovnalostí, jako kdyby autorka zapomněla, že vypráví o okřídlených, kteří nemají potřebu se honit temnými uličkami a proplétat se mezi prodejci. Vždyť umějí létat, tak proč dvakrát nemáchnout křídli? Příliš ujasněný není ani zbraňový arzenál, protože v knize komanda běžně používají kulomety, jež zabíjejí se snadností sobě vlastní. Tak proč se někdo mlátí po hlavě měči?

Ale jo... Chápu, že vysvětlit se dá všechno a když budu chtít, tak si to taky dokážu odůvodnit. Nejedná se o žádné zásadní logické kopance, které by výrazně nabořili logiku děje. Přesto nemám rád, když si různá zdůvodnění musím vymýšlet sám. Připadá mi, že kniha pak něco postradá a text není zcela dotažený. Naštěstí ale vždy včas přijde nějaká ta bitva a charismatický (byť schématický) Daimon Frey, který dokáže čtenáře potěšit v každé situaci. Boj je vůbec dobře popsaný a uvolňuje adrenalin jako největší horská dráha. To do značné míry zachraňuje knihu před pádem do šedého průměru. Čímž to se dostávám k hodnocení.

Rozsévač větru je zamaskovaná fantasy, která se přes všechny ty anděle, démony, stvořitele a ničitele drží mantinelů žánru. Právě proto se bude kniha líbit zejména běžným čtenářům fantasy. Určitě může potěšit i ty, kteří heroickou literaturu vždy rádi četli, ale už dostali alergii na ušaté elfy. Kniha má spletitý děj kořeněný popisy lítých soubojů, zejména pak závěrečná bitva stojí za to. Na druhé misce vah stojí trochu plošší charaktery, nevyrovnané tempo vyprávění a občasné zaskřípání logiky. V úhrnu lehce nadprůměrná kniha, která pobaví, ale časem na ni člověk zapomene.

Hodnocení: 65%.

Rozsévač větru /Siewca Wiatru/ - ukázka
Kossakowska, Maja Lidia
Nakladatel: Triton
Překladatel: Stanislav Komárek
Obálka: Piotr Cieśliński
Redakce: Klára Milošová
Rok vydání: 2008
Počet stran: 480
Rozměr: 130 x 205
Provedení: hardback
Cena: 349.00 Kč

Ve spolupráci s blogem Skladiště snů.