28.8.2016 | Svátek má Augustýn






RECENZE: Ian MacLeod, Dům bouří

19.8.2009 0:05

Dům bouří Ian R. MacLeodTOPlistJe to tak, kniha, na kterou jsem osobně netrpělivě čekal od dočtení Světlověku, konečně vyšla v českém překladu, a tuzemští čtenáři tak mají možnost vrátit se do kouzelné Anglie Věku světla. Kouzelné proto, že každodenní život v ní je určován existencí substance zvané éter. Díky ní je většina činností, při nichž si v naší realitě sdíráme své ubohé ruce a hrby, vykonávána pomocí jednoduchých zaklínadel. Pomocí magie lidé (samozřejmě s vydatnou pomocí techniky) začali využívat všeho, co přinesla průmyslová revoluce. A za těch sto let, které uplynuly od konce Světlověku, přibyly telefony – takové, že nás nepřekvapí jen díky tomu, že známe skype – a počítače, které obrazovku nemají, ale se svými schopnostmi jsou dávno víc než pouhými kalkulačkami. I přesto ale Dům bouří dýchá podobnou viktoriánskou atmosférou jako první díl. Kvůli trvalé přítomnosti magie totiž vývoj techniky kráčel jinými cestami než u nás, zasáhl jen některé oblasti života a jen na jeho společensky nejvyšších úrovních. Éter také podmiňuje existenci přetvorů, čili lidí, kteří s ním byli v kontaktu příliš dlouho a intenzivně, a jeho vlivem se změnili, někdy až do podoby fantaskních stvůr. Tedy ta menšina z nich, kterou rovnou nezabil. I oni jsou důležitou proměnnou, určující tvář MacLeodovy alternativní Anglie, i když ne tolik, jako ve Světlověku.

Věk světla, který se zrodil v prvním díle, za těch sto let zestárl, seschnul a vykašlává krev stejně jako hlavní protagonista románu, souchotinář Ralph Meynell. Ten se svou matkou, velkovelmistryní Cechu telegrafistů Alicí Meynellovou, přijíždí na místo zvané Invercombe, na západě Anglie, pravděpodobně proto, aby zde zemřel. Jenže se ukazuje, že Invercombe je místem velmi zvláštním, nejen díky klimátoru, věži, která – poháněná éterem – řídí počasí v celé oblasti a uchovává v ní teplé, příjemné klima. Ralph se zanedlouho úplně uzdravuje, a zatímco jeho matka spřádá plány na jeho život na vrcholu společenské hierarchie, zamilovává se do služky – Marion Priceové – a spolu s ní dává na invercombském pobřeží dohromady vlastní verzi teorie evoluce.

Tato teorie (habituální adaptace, v Ralphově podání) se jako leitmotiv vine celým románem, neboť ač se důkladně věnuje poměrně malému množství postav, na pozadí jejich osudů zkoumá MacLeod základní zákonitosti fungování společnosti. Společnosti, která se dostala na konec jednoho vyčpělého věku a je připravena jej utopit v krvi ve jménu věku nového, lepšího. A i to výborně zapadá do plánů Alice Meynellové…

Román je rozdělen na tři části způsobem, který se vzhledem k ději v nich obsaženém zdá disproporční, ale děj není tak úplně to, co vnitřní stavbu románu určuje. První část je stylově i dějově nejjednodušší, nejučesanější. Vypráví o jediném slunečném létě v domě v panství Invercombe, o horečnaté lásce dvou mladých lidí z rozdílných vrstev, kteří plánují začít nový život spolu. V protikladu se odkrývají temné stránky osobnosti Ralphovy matky, její sociopatismus a posedlost mocí. V náznacích se zjevuje její ochota uvrhnout celou zemi do krvavého konfliktu, jen když to pomůže jejímu vlastnímu cechu. Toto krátké léto se s odstupem času stává jakýmsi artefaktem, poháněcím motorem v duších jednotlivých aktérů, je proto logické, že mu autor věnuje celých 180 stran.

V druhé, nejkratší části uvádí na scénu postavu Kladea, chlapce vychovaného přetvory, s nímž přichází nová stylová forma – proud vědomí, který aplikoval Tolstoj v závěru Anny Kareninové. Vyprávění nabírá tempo, na prostoru, který předtím pokryl pár dní, ubíhají roky, hrdinové se nacházejí v pozicích, které by onoho léta rozhodně nečekali. A v Anglii, kde na sebe již delší dobu Východ a Západ nevraživě hleděly, například kvůli nevolnictví, na Západě běžnému a na Východě odsuzovanému, vypuká po zinscenované zámince krvavá občanská válka.

V části třetí nás MacLeod touto válkou provede, místy v rozsáhlých realistických popisech, ale mnohem spíš v útržcích horečnatých snů a úvah. Postavy se dostávají do závěrečné fáze svého životního vývoje a v jejich myslích se z válečné mlhy vynořuje jediné místo, maják, zářící sluncem dávno ztraceného léta…

Již jsem zmínil Tolstého a je jisté, že MacLeodova dilogie má k velkým realistickým románům 19. století velmi blízko, vlastně mnohem blíž než k jakékoli fantastice. Ať už v tématech – sledování konkrétních lidských osudů v celém jejich rozsahu na pozadí velkých historických událostí -, nebo v použitých prostředcích – rozsáhlých a detailních popisech, jen lehce protkaných dialogy. Přesto ale dýchá jakousi horečnatou „divností“, natolik roztěkanou, neurčitou, v určitém smyslu znervózňující, že osobně považuji právě Světlověk a Dům bouří za nejčistší esenci toho, čemu jsme si zvykli říkat New Weird.

Rozhodně je to výborné čtivo. Je to náročné čtivo, které je bez větších rozpaků možno zařadit do „vysoké literatury“. Slušela by mu bohatě zdobená, těžká, pevná vazba. Ale na druhou stranu, co by byl New Weird bez výborných obálek Edwarda Millera…

Hodnocení: 80 %.

Dům bouří
/The House of Storms/
MacLeod, Ian R.

Nakladatel: Laser-books
Překladatel: Milan Žáček
Obálka: Edward Miller
Redakce: Tomáš Jirkovský, Helena Šebestová
Rok vydání: 2009
Počet stran: 448
Rozměr: 130 x 200
Provedení: paperback
Cena: 299 Kč

David P. Stefanovič


Potřebujete výbavičku pro dítě?
Potřebujete výbavičku pro dítě?

Vyberte si v dětském bazárku eMimino.cz.

Diskuse


Viviana Stellata
16:17
19.8.2009

počet příspěvků: 1, poslední 19.8.2009 04:17
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...