27.6.2019 | Svátek má Ladislav


PRÁVO: Už znám to datum

4.10.2010

aneb vyhaslé Benešové dekrety

Byl jsem se sestrou v srpnu 2010 pozván k výslechu jako svědek na Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Nějaký pan prokurátor organizoval pronásledování sedláků v padesátých letech v našem kraji a prý porušoval tehdejší zákony a dovolil si, na rozdíl od všech ostatních, zatím nezemřít.

Hned v roce 1948 začala perzekuce naší rodiny odebíráním zemědělského majetku, stanovováním nesplnitelných dodávek, zasíláním nezaplatitelných pokut označovaných jako trestní příkazy. Dříve prosperující hospodářství bylo po několika letech soustředěných likvidačních kroků zcela zdecimované, rozvrácené, rodina bez prostředků. Jsou známy případy zešílení takto pronásledovaných sedláků. Jen v Příložanech na Jaroměřicku jich zešílelo šest a dva se oběsili. Mé rodiče od zešílení uchránila dobrotivá Státní bezpečnost, když v roce 1952 nechala zapálit náš statek. Podle sovětského vzoru otce obviňovali ze sabotáže s hrozícím trestem smrti. Ten měl zastrašit menší sedláky a vehnat je do kolchozu. Pánové brzy pochopili nelogičnost obvinění i celé nesmyslné strategie se sirkami v rukou jejich kompliců. Otce pak stejně zavřeli, majetek nám zabavili.

Jako nejmladší ze tří sourozenců jsem bydlel v domě babičky, aby se ulehčilo zoufale přetíženým rodičům. Po přesunu otce do komunistického koncentráku bylo malé hospodářství babičky obsazeno a já s babičkou deportován do bytu rodičů ve statku. Později po propuštění otce na amnestii nového prezidenta deportovali už celou rodinu v akci „Kulak“ do jiného kraje. K rodičům a třem dětem přibalili na korbu nákladního auta babičku a otcovu sestru, kterým také zabavili jejich domy a majetek.

Příbuzný Jan Šrámek z blízkého Černochova, velmi mladý, otec dvou dětí, byl ve vězení umučen. Jeho žena zešílela a také další strýc Václav Novák z téže obce po mnohaletém věznění umíral později na psychiatrii.

V rámci zmanipulovaného procesu unikl hrozícímu trestu smrti babiččin bratr z vedlejších Černčic. Takové štěstí neměli Josef Hořejší, Kamil Novotný, Josef Plzák a Bohumil Klempt, oběti justičních vražd z téhož lounského procesu v roce 1949.

Věděl jsem od otce o hrůzách, které zažil v komunistickém koncentráku na Jáchymovsku. Občas jim pro výstrahu ukázali zastřelené na útěku. Také ještě jako dítě jsem se od něj dověděl o bolševickém velkozločinu na tisících polských důstojnících v Katyni.

Takové zkušenosti dítě hluboko zasáhnou a ovlivní ho na celý život. Rozuměl jsem panu Vladimíru Bystrovovi staršímu, když mluvil o strachu, který ho v životě provázel poté, co mu desetiletému ruská tajná policie odvlekla na Sibiř otce v akci SMĚRŠ.

K informacím o ryze bolševických zvrhlostech se u mne v dětství přiřadily i ty o Němcích zavěšených za nohy a upalovaných zaživa těsně po válce v místě před dnešní lounskou galerií. Otec mi také ukazoval pískovnu v blízkých Postoloprtech, kde bylo zahrabáno mnoho set povražděných německých civilistů v téže době po válce.

Ještě před otcovým uvězněním k nám přivezl jako závozník uhlí jeho spolužák z lounské školy, válečný hrdina, pozdější generál František Fajtl. Ubohý zvrhlý režim ho právě propustil z vězení. Otec pak byl připraven na všechno.

Od otce jsem věděl o synech generála Mašína, Milanu Paumerovi i dalších, kteří z jejich skupiny nepřežili. Pomáhali svým příkladem oživovat naději na návrat demokracie po desítky let a vždycky byli zrcadlem pro marast, ve kterém jsme žili. Byli ojedinělým symbolem odporu proti brutálnímu zvrhlému režimu. Jejich příběh svou velikostí příkladu nemá žádnou alternativu v poválečných našich dějinách. Nic na tom nezmění dosud proklamované opačné názory. Vyjádření historika – novináře o tom, že jejich přínos byl nulový, je urážkou mých přátel vyhnaných sedláků i dalších obětí komunistických zločinů, kteří v nich viděli naději na ukončení komunistických hrůz a nesmírně je obdivovali, byli pro ně nenahraditelní, vzhlíželi k nim, měli v nich velkou posilu. Vyjádření o nulovém významu skupiny a o tom, že rodina novináře – historika o nich nic nevěděla, je samozřejmě dokladem hlavně o tom, že mnozí z nás žili v ignorantských rodinách.

Já jsem se později na začátku Husákovy normalizace pro vylepšení kádrového profilu oženil s dcerou z rodiny, které byl v padesátých letech odňat zemědělský majetek s plochou šestkrát větší, než byl náš. V roce 1992 jsem rodinu nechal v Praze a považoval za povinnost pokusit se toto hospodářství oživit poté, co byly přijaty restituční zákony.

Jako mnozí jsem se domníval, že se změnil režim. Že budou některé nespravedlnosti napraveny a zamezeno páchání nových. Že se v ekonomice s vykořeněným soukromým vlastnictvím rychle obnoví přirozený stav. Že s pomocí spojenců dokážeme realizovat hospodářský zázrak, který se povedl po válce Německu také zdecimovanému zločinným režimem. Že ekonomická konsolidace vytvoří základy demokracie.

Bylo by nošením dříví do lesa a zbytečným opakováním všeobecně známých faktů, kdybych se dal do popisu všech příkladů dnešních komunistických reziduí, nefungující justice, bezpočtu nespravedlností, korupcí zamořeného prostoru, bolševického triumfu s konečným ovládnutím zemědělského majetku, který Gottwald ukradl jen napůl. Jen o vlásek jsme unikli nedávno dokonce novému Únoru. Některé dnešní soudružky učitelky další generaci dětí poučují o tom, že odsouzeni v padesátých letech byli jen ti, kteří se opravdu provinili, a soudruh Gottwald byl významná osobnost.

Tedy stručně jen k mému příběhu.

Jedním z výsledků „šokové reformy“ bylo vyhladovění (trestný čin týrání zvířat) stád hovězího dobytka vytunelovaných vlastníkem – státem na počátku devadesátých let. Stavy během několika let poklesly o 1,5 milionu kusů. V roce 1994 a 1995 jsme v televizi mnohokrát viděli stáje s kachetickými (totálně vyhublými) i mrtvými zvířaty. Vtírala se vzpomínka na podobné záběry z koncentračních táborů na konci války.

Jedno takové stádo jsem po opakovaných prosbách převzal do již několik let fungující firmy. Dohody o kompenzacích dělaly z věci běžný obchodní případ. Staronovými silami dosazený nekompetentní bílý kůň dohody zmařil a dopouštěl se série následných protiprávností. Vědomě mu v protiprávnostech pomáhali na kriminální policii a státním zastupitelství. Po řadu let. Pak se spolčil s konkurzním správcem a jako největší dlužník už devět let zastupuje konkurzní věřitele mé firmy. Byl tak hlavním žalobcem ve věci mé majetkové žaloby proti němu jako žalovanému. Sám proti sobě jako zástupci největšího dlužníka do konkurzu. Asi u soudu přebíhal z místa žalobce na místo žalovaného. Nevím, u soudu jsem jako úpadce nesměl být.

Podporovaly ho soudy, dvakrát i Ústavní. Tyto soudy věděly o zločinném spolčení a všechny protiprávnosti podpořily. Český zástupce u Evropského soudu pro lidská práva sepsal k mé stížnosti mnohostránkový seznam čítající reakci na stovku soudních a dalších jednání. Ještě hodně dlouho by se musel namáhat, aby doplnil i ostatní. K dalšímu soudnímu jednání o restitucích, které logicky měly skončit někdy před sedmnácti lety, jedu v říjnu 2010. Ve všech restitučních kauzách, některých mnohaletých, jsme měli úspěch. V právním státě by žádná taková kauza nevznikla.

Teror, kterému čelím asi třináct let, se prakticky ničím neliší od toho z padesátých let. Je zatím jen asi třikrát delší a ze strany státu o řád ubožejší, než ten vynucený režimem masového vraha Stalina. Ke dvěma mým tehdejším deportacím přidal současný režim nyní deportaci třetí. Slovy pana Paroubka se ptám poválečných vyhnanců : Kdo z vás to má?

Samotný Ústavní soud přispěl k protiprávnostem včetně masového porušování práv restituentů. Deset let v rozporu nejen s právní, ale i elementární logikou proti nim chránil držitele ukradeného majetku - stát. Používal k tomu neuvěřitelné odůvodnění. Restituenti prý nemají majetek konstituovaný, mají jej domnělý, snad nezapsaný v katastru, takovému ochrana nenáleží. Že tím ÚS chrání zloděje, který se ke krádeži přiznal, to jeho soudcům dodnes nedošlo. Stejně tak trvají na tom, že v mém konkurzu byl a bude největší dlužník do podstaty zástupcem věřitelů. Nikdy neslyšeli o notorietách. Dokonce si myslí, že hodně velké dluhy už se nemusí platit, jak na tom trvají třeba u pohledávky JUDr. Altnera za jednou taky velkou partají.

Když jsem přebíral obnovený zbrojní pas, spočetl jsem si na policejním papíře sedm odškrtnutých křivých obvinění, kterým jsem po léta čelil a od kterých jsem byl očištěn. Slovy šéfa té zmíněné velké partaje se k počtu křivých obvinění opět ptám všech: Kdo z vás to má ?

Jednou jsem seděl u soudu a pozoroval soudkyni děsivě intrikující v zájmu obhájení nesmyslných „faktů“ o mých (zlo)činech, které nenastaly. Hledal jsem mezi deseti přítomnými někoho, kdo nepáchal ani nenapomáhal vědomé trestné činnosti. Jeden byl můj obhájce a k němu druhého jsem po opsání kruhu očima po místnosti našel až na své židli. I přítomné novinářky pak do místních plátků opakovaly totéž, co jejich předchůdci, když o nás do novin lhali kolem roku 1950.

Nejvyšší státní zástupkyni jsem třikrát poslal upozornění na protiprávní jednání jejích podřízených na všech stupních zastupitelství s podrobným popisem všech okolností. Nedostal jsem odpověď. To již paní Nejvyšší prokázala, že sama postupuje podle svého vlastního Pokynu obecné povahy č.12 z prosince 2003. Ten obsahoval například čl. 16 odst. 3 a odst. 4 písm. m, ve kterých byla dána protiústavní neoprávněná výhoda státním zástupcům, soudcům, policistům i dalším úředníkům. Pokynem jim byl přisouzen zvláštní režim posuzování podání, označených jako trestní oznámení na ně, fakticky snadno vyložitelný jako výzva k odkládání takových podání. Byla to výzva k podpoře trestné činnosti. Nepochybně později z pocitu viny na vlastní zásluze o vznik „justiční mafie“ obvinila paní Benešová nějaké úředníky z členství právě v „justiční mafii“. Právní zástupce takto nařčených toto jednání paní Benešové označil za jednání domovnice. Byl samozřejmě shovívavý, podpora trestné činnosti snese ostřejší odsudek.

Ne, nečekám od státu se zhrouceným justičním systémem vůbec nic. Mnozí bez mých dřívějších zkušeností se zlem nepřežili, MUDr. Chmelař byl umučen, mnohé oběti děsivých nespravedlností stále nesmírně trpí. Hejno nepotrestaných velkozlodějů zahrnující i vysoké politiky se stále rozšiřuje.

Co mi zatím chybělo, byla informace, kdy moji vnuci budou pozváni vyšetřovatelem ke svědectví proti jednomu přeživšímu z desítek nynějších pachatelů trestné činnosti proti mně a majetku naší rodiny. Termín pozvání ke svědectví z počátku článku ukazuje, že to bude v roce 2067. To již dekrety paní Benešové z roku 2003 budou označeny za vyhaslé a část nám znovuukradeného majetku bude rodině po velkých peripetiích vracena v letech 2050 až 2060, kdy bude celý opět zločinci ve spolčení znovuukraden. Dnešní představitele budou obhajovat už jen poslední tři učitelky.

Ne, nedělám si legraci. Moje konstatování je mnohem racionálnější, než bláboly o nějaké revoluci od takzvaných vítězů, kteří intenzivně a důsledně přihlížejí dalšímu a dalšímu posilování všeobecného rozkladu hodnot platných naposledy před sedmdesáti lety. Zemědělský majetek byl od Bílé Hory masově rozkraden už asi osmnáctkrát. Jen bláhovec, naiva a ignorant by mohl čekat ukončení dějinných zákonitostí.

Co se nikdy nepřestane reprodukovat, je zlo. Jen velká shoda okolností ho dokáže přiměřeně potlačit natolik, že jen s malým uzarděním můžeme hovořit o demokracii. U některých mých tyranů naleznete korupci a jiné protiprávní jednání. Naleznete ale také samozřejmě velkou sumu pouhé lhostejnosti, nekvalifikova-nosti. Oba prezidenti již na počátku hrůz mi odmítli milost a přispěli k mnohaletému teroru. To udělal i jejich předchůdce v padesátých letech s žádostí o milost pro otce. Mám nesmyslné dopisy od řady ministrů vnitra, od Íčka dva. Poslední Radek mě ještě jako redaktor před mnoha lety odkopl poznámkou, že takových mu píše denně deset.

Také nikdy neodstraníte chyby v jednání lidí jako důsledku falešného hodnocení faktů sociology označeného jako „haló efekt“ či „kolektivní konsensus“. Nebo se zamyslete nad závěry proslulého sociologa Baumanna ze zkoumání holocaustu : „Všichni pachatelé holocaustu nebyli zlí ani šílení. Vlastně byli jako většina z nás … Je to jedna z nejděsivějších skutečností, kterou si ohledně holocaustu musíme přiznat.“

Ano, je snadné poslat někoho do vězení nebo na smrt, snadnější než „páchat spravedlnost“. Mám seznam těch, kterým vděčím, že jsem hrůzy přežil. Nikomu seznam nedám, ty lidi bych ohrozil. Výčet těch druhých - od pologramotných bílých koňů po ty, kteří mi odmítli milost - jsem nakonec shrnul do jediného seznamu, který charakterizuje nadpis „Soudružka Světla Amortová“. Seznam je velmi dlouhý a polovinu z těch lidí zná každý.

Autor je ekonom



TEST PLEN: Deset miminek jim dalo pořádně zabrat
TEST PLEN: Deset miminek jim dalo pořádně zabrat

Maminky z eMimina otestovaly nové plenky Pampers z řady Premium care. Nejmenší miminka i větší batolata je podrobila důkladnému zkoumání. Prošly Pampersky zátěžovým testem?

Diskuse


J. Hajský
18:42
4.10.2010

m. krátký
19:57
4.10.2010

J. Hajský
8:04
5.10.2010

S. REHULKA
12:02
4.10.2010

m. krátký
10:12
4.10.2010

V. Kain
7:53
4.10.2010

počet příspěvků: 9, poslední 5.10.2010 08:04









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.