Předčasné sněmovní volby v původně stanoveném termínu nebudou. Zároveň je téměř jisté, že voliči o možnost vybrat nové složení dolní parlamentní komory na dlouhou dobu nepřijdou. Parlament má připravenu novelu ústavy, která by umožnila konání voleb patrně v listopadu. Volební lístky dosud nebyly vytištěny a termín by se mohl posunout "pouze" o několik týdnů, což zajišťuje, že státní pokladna výrazné škody neutrpí.

Naopak stranické finance prodloužení předvolební kampaně negativně pocítí. Vyhlášení termínu předčasných voleb, jejich zrušení zhruba měsíc před stanoveným datem a v brzké budoucnosti určení termínu nového, není zrovna standardní řešení. Potíž je v tom, že rovněž způsob, jakým se k sněmovním volbám na začátku října politici dobrali, nebyl úplně normální. Problém, co dělat po pádu Topolánkovy vlády, velmi rychle vyřešili. Ne však v rámci daných pravidel. Naopak téměř okamžitě připravili jejich jednorázovou změnu. Zachovali se stejně jako v roce 1998, kdy umožnili konání mimořádných voleb rovněž tímto způsobem. V obou případech jim k tomu musel podat pomocnou ruku Senát. Přitom horní parlamentní komora byla zřízena kvůli tomu, aby ústavu nešlo jednoduše a účelově měnit. Znamená to, že senátoři přispěli k současné volební nejistotě a zároveň zpochybnili smysl vlastní existence.

Také kvůli tomu ženy a muži v talárech dnes řešili velmi obtížný úkol. Museli zvažovat všechny okolnosti a rozhodnout se ve veřejném zájmu. Ten byl zjednodušeně formulován do dvou protichůdných stanovisek a obě se mohla opírat o relativně silné argumenty. Jedno bylo založeno na tvrzení, že země v době světové hospodářské krize potřebuje akceschopnou vládu. Ta prý může být sestavena pouze po nových volbách.

Druhé naopak vycházelo z přesvědčení, že není možné opakovaně tolerovat účelové změny ústavy. Tím spíš, že ústava nabízí určité možnosti, jak rozpustit sněmovnu a tím otevřít cestu k předčasným volbám. Jejich využití je poměrně komplikované. Zároveň však neexistuje pádný důvod, proč usnadňovat politikům práci a nahánět lidi k volebním urnám každou chvíli. Rovněž je pravda, že v ústavě obsažené možnosti reagují spíše na nečinnost sněmovny. Výjimkou jsou tři neúspěšné pokusy sestavit takovou vládu, která by získala důvěru dolní parlamentní komory.

Někteří ústavní odborníci jsou si vědomi obtížnosti rozpuštění sněmovny, proto by se nebránili rozšíření stávajících možností. Zároveň však dodávají, že by to nemělo být jednorázovou změnou. V této souvislosti je poněkud nepochopitelné, proč politici zvolili právě tuto cestu. Navíc v situaci, kdy existovala alternativa. Tou byla změna ústavy trvalejšího charakteru. Ze senátní dílny vzešel návrh, aby Poslaneckou sněmovnu po pádu vlády mohl prezident republiky rozpustit, pokud by se na tom shodl minimálně sto jeden poslanec. Jak pro jednorázovou změnu tak i pro tuto museli sehnat ústavní většinu v obou komorách.

Kdyby zákonodárci podpořili změnu trvalého rázu, ušetřili by si současnou anabázi kolem předčasných voleb. Důkaz o tom, že by toho měli být schopni, by měl být podán v nejbližších dnech. Ve sněmovně i v Senátu by měla projít obecná změna ústavy. Vychází sice ze zmiňovaného senátního návrhu, ale je výrazně upravena. Sněmovnu by musel rozpustit prezident republiky, pokud by o tom rozhodla třípětinová většina poslanců. V této souvislosti se spekulovalo o tom, že by ústavní soudci mohli být shovívaví. To znamená odmítnout Melčákovu stížnost a v odůvodnění rozsudku zákonodárce důrazně varovat, že další jednorázové změny ústavy jsou naprosto nepřijatelné.

Je však sporné, zda by takovéto varování brali politici vážně. Ještě před verdiktem se totiž někteří z nich nechali slyšet, že kdyby soud stížnost odmítl, nebyl by důvod příliš spěchat s hlasováním o změně ústavy. Rýsoval se tak velmi reálný scénář. Rozhodování o novele by bylo odsunuto. Po rozpuštění sněmovny a po volbách by se muselo začínat znovu. Pak by bylo pravděpodobné, že by se poslanci další léta na rozšíření možností, jak se dobrat předčasných voleb, nedohodli.

Z tohoto úhlu pohledu by rozhodnutí ústavního soudu mohlo být pro zákonodárce prospěšné. Ve veřejném zájmu je totiž změna přístupu českých politiků k právu. Ten by neměl být založen na hledání nejrůznějších cest, jak právní normy účelově vykládat, popírat jejich smysl a tím je obcházet. Od dnešního dne je totiž zřejmé, že jim takovýto přístup nemusí procházet.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6