Evropský soud ve Štrasburku dne 7.12.2006 rozhodl, že odmítnutí registrace Liberální strany (LS) státními orgány České republiky bylo protiprávní. O případu jsem již na Neviditelném psu psal zde. Vzhledem k tomu, že případ Liberální strany tímto rozsudkem zřejmě skončil, chtěl bych v tomto článku detailně popsat, jak celý proces probíhal. Na dokumenty, které jsou k dispozici na internetu, zde uvedu odkazy.


1. Počátek zakládání LS

V roce 1998 mne rozhořčil zákon zpřísňující podmínky pro držení drog pro vlastní potřebu. Spolu s několika dalšími lidmi jsem reagoval založením Občanského sdružení za legální konopí (OSLíK). První dvě demonstrace v říjnu 1998 a březnu 1999 měly velký ohlas a petici za legalizaci konopí, kterou jsme na nich distribuovali, podepsaly tisíce lidí. Začalo ale být zřejmé, že poslanci ani senátoři se kvůli nějakým pár tisícům lidí nebudou obtěžovat s novelizací protidrogových zákonů. V květnu 1999 skončila naše třetí demonstrace fiaskem a já jsem se rozhodl, že občanské sdružení nestačí a je třeba založit stranu, která legalizaci prosadí. Byl jsem tenkrát členem ODA, z níž jsem v červnu 1999 vystoupil a obratem začal zakládat novou stranu. Nejprve jsem si pohrával s názvem Strana Konopného Listu, poté Strana Občanských Svobod (líbila se mi zkratka SOS, kterou později použila jiná strana) a nakonec jsem se po setkání s lidmi z Liberální Institutu (LI) rozhodl pro název Liberální strana. Kromě OSLíKa a LI pro mne byla silnou inspirací rovněž internetová diskusní skupina CS-CLUB, která zahrnovala mnoho emigrantů, kteří z ČR utekli před komunistickým režimem. Nakonec jsem se rozhodl založit LS jako stranu orientovanou zejména na menšiny, o něž český stát nejevil velký zájem (homosexuálové, uživatelé drog, sudetští Němci, emigranti), a na dodržování lidských práv v pojetí klasického liberalismu, zejména práva na soukromé vlastnictví.
Při přípravě podkladů pro registraci jsem postupoval dle návodu jak založit politickou stranu na stránce Ministerstva vnitra (MV) ČR: potřeboval jsem tříčlenný přípravný výbor, tisíc signatářů petice a stanovy.

2. První žádost o registraci

Stanovy jsem se rozhodl opsat ze stanov ODA, s nimiž jsem měl zkušenost ze svého dvouletého pobytu v této straně. Rozhodl jsem se ale pro několik inovací (kvůli nimž nakonec strana zaregistrována nebyla):
1. Ve stanovách by měly být konkrétní programové cíle. Budoucí vedení by pak nemělo možnost cíle rozmělňovat až do úplného vyšumění, jak jsme toho svědky na naší politické scéně.
2. Cíle musí mít co nejradikálnější podobu. Výsledkem politických kompromisů je vždy značné zeslabení původních požadavků, proto musí být na začátku tak radikální, jak jen to politická realita umožňuje.
3. Změna stanov a s nimi i změna cílů by měla být budoucím členům co nejvíce ztížena. Mělo by být jednodušší stranu rozpustit a zrušit než ji rozmělnit změnou stanov.
4. Do strany by vůbec neměli mít možnost vstoupit bývalí členové KSČ. Je dost jiných potencionálních členů, kteří v KSČ nebyli.
Obtížnou změnitelnost stanov jsem se rozhodl zajistit převedením většiny pravomocí do rukou Výkonného výboru a zavedením práva veta předsedy v tomto výboru (proti vůli předsedy nelze změnit stanovy).
Sepsal jsem tedy petici a začal sbírat podpisy. První větší petiční akce byla úřady zakázána, ale po intervenci médií opětně povolena. Zde jsem sehnal dvě stě podpisů, dalších pět set podpisů bylo získáno na demonstracích za legalizaci konopí na jaře 2000, dvě stě podpisů jsem sehnal od lidí, které jsem potkával, a dalších dvě stě mi poštou poslali lidé, kteří se mnou sympatizovali.
Nakonec jsem přemluvil dva kamarády a přibral je do přípravného výboru.
V červenci 2000 jsem tak mohl MV poslat žádost o registraci.

3. Jednání s Ministerstvem vnitra

Ministerstvo mi odpovědělo tímto dopisem. Zejména se mu nelíbila část stanov týkající se svěření pravomocí výkonnému výboru a právo veta předsedy. Dále uznalo jen 720 podpisů z 1100 poslaných, protože u nich chyběly adresy (domníval jsem se, že stačí rodné číslo).
Na odpověď ministerstva jsem reagoval tím, že jsem zrušil právo veta předsedy a podstatné pravomoci výkonného výboru převedl na jednotlivé členy: o změně stanov se mělo rozhodovat vnitrostranickým referendem obrovskou většinou členů, měla tedy být fakticky nemožná.
Během následujícího roku jsem pozměnil způsob získávání signatářů petice. Protože na demonstracích nebylo možno kontrolovat úplnost vyplnění petice pro velký počet signatářů naráz, sbíral jsem podpisy tak, že jsem si v hospodách přisedával k lidem a přesvědčoval je o potřebnosti LS. Poslední podpisy jsem sehnal opět na demonstraci za legalizaci marihuany.
Ministerstvu jsem tedy se změněnými stanovami v červnu 2001 poslal dalších 340 podpisů.
MV ČR reagovalo v červenci dalšími připomínkami a poté, co jsem mu obratem poslal třetí upravenou verzi stanov, registraci strany definitivně odmítlo z jednoho formálního a dvou programových důvodů. Zavolal jsem na ministerstvo a zeptal se, jakou mám možnost ohledně změny příslušných několika řádků ve stanovách. Dozvěděl jsem se, že buď musím sehnat dalších tisíc podpisů a dané tři řádky změnit, nebo musím podat stížnost k nejvyššímu soudu a stanovy si obhájit v daném znění

4. Proces u Nejvyššího soudu

Na rozhodnutí ministerstva jsem se rozhodl reagovat podáním stížnosti k Nejvyššímu soudu. Rozhodl jsem se hájit sám bez pomoci advokáta. S přispěním několika lidí z CS-CLUBu jsem sepsal stížnost a v září 2001 ji donesl na soud, který mám pět minut chůze od domu. Soud byl stanoven na duben 2002. Protože jsem byl v té době v zahraničí, musel mne u soudu zastoupit zmocněnec. Soud rozhodnutí ministerstva potvrdil.
V červnu 2002 dostala KSČM ve volbách téměř dvacet procent hlasů, což inspirovalo reportéry pořadu Fakta na ČT k natočení čtvrthodinové reportáže o LS.
Mě rozhodnutí soudu naprosto zhnusilo a v následujících letech jsem se ve veřejném životě začal angažovat spíše tím, že jsem si z úřadů dělal legraci. Začal jsem tím, že jsem Nejvyššímu soudu vrátil úder: musel se zabývat přípustností hraní piškvorek na volebních lístcích.
Vzhledem k tomu, že jsem taková rozhodnutí soudu a ministerstva vůbec nečekal, nevěděl jsem , co dál. Díky medializaci případu se mi ale začali ozývat lidé, kteří mi nabízeli svou právní pomoc. Nakonec jsem si vybral JUDr. Miroslava Syllu a jeho prostřednictvím se rozhodl podat stížnost k Ústavnímu soudu.

4. Ústavní soud

Na Ústavní soud jsme ústavní stížnost podali v červnu 2002. V listopadu 2002 soud rozhodl, že se stížností nebude zabývat.
Ústavní soud se ústavní stížností nezabýval z toho důvodu, že jsme se v ní odvolali na Evropskou úmluvu o lidských právech. Prohlásil, že Nejvyšší soud podle Evropské úmluvy nebyl povinen rozhodovat, pokud jsme se na ni neodvolávali (tj. soudci Nejvyššího soudu nejsou povinni rozhodovat podle platného práva, pokud se na něj stěžovatel neodvolá). Protože v procesu u Nejvyššího soudu přípravný výbor LS Evropskou úmluvu nezmiňoval, podle Ústavního soudu podle ní nerozhodoval. Ústavní soud se domnívá, že není oprávněn řešit případy, které nikdy nebyly rozhodovány obecnými soudy. Protože LS byla první stranou, které byla za existenci ČR odmítnuta registrace a podle Ústavního soudu se Nejvyšší soud touto registrací dle Evropské úmluvy nezabýval, nebyl takový případ obecnými soudy do té doby řešen a svým rozhodnutím by Ústavní soud neoprávněně zasahoval do jejich rozhodování. Proto se necítil oprávněn ve věci rozhodnout, přičemž tuto skutečnost považoval za podstatnější než naše právo na soudní ochranu u Ústavního soudu.
V usnesení ovšem soud udělal několik zjevných chyb, takže musel v únoru 2003 přijmout další, opravné usnesení. Obratem jsme ČR zažalovali ve Štrasburku.

5. Evropský soud

Evropský soud (ES) naši stížnost obržel koncem března 2003. Stěžovali jsme si jednak na odmítnutí registrace, jednak na přístup Ústavního soudu. V dubnu 2006 se ke stížnosti vyjádřila vláda.
7.12.2006 Evropský soud rozhodl, že LS byla registrace odmítnuta protiprávně. Protože soud je zahlcen případy z celé Evropy na několik let dopředu, panuje zde praxe, že pokud dá stěžovateli za pravdu v jedné věci, dalšími se už nezabývá nebo je odbude. Tak to dopadlo i v našem případě a podivným přístupem Ústavního soudu se tak ES vůbec nezabýval. Zprávy o rozsudku můžete najít zde:

http://www.ceskenoviny.cz/svet/index_view.php?id=224695
http://svet.ihned.cz/?m=d&article%5Bid%5D=19927140
http://www.noticias.info/asp/aspcomunicados.asp?nid=247380
http://www.nova.cz/zpravy/?83c=~domaci~&83e=DO1423
http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=2375&d=130785
http://brnensky.denik.cz/zpravy/policie_soudy/brnan_vyhral_ve_strasburku.html


6. Současná situace

Proti rozsudku ES je do tří měsíců možno podat odvolání k velkému senátu ES. Protože se ES nezabýval přístupem Ústavního soudu, mám určitý důvod, proč se odvolat dál a nutit jej, aby se tímto zabýval. Pravděpodobně to ale neudělám, protože jsem již vyhrál a tím již dosáhl určitého zadostiučinění. V případě odvolání bych mohl prohrát o instanci výše, přičemž k umravňování ústavních soudců nemám velkou motivaci.
Teoreticky bych nyní mohl založit stranu se stejným názvem a programem. Možná bych ovšem musel sehnat nových tisíc signatářů petice. Protože LS byla první stranou, které ČR pravomocně odmítla registraci, není zde zřejmě stanoven proces, co v podobném případě dělat. Nevím tedy, zda tisíc signatářů petice má nyní právo na to, aby strana, k jejíž registraci chtěli přispět, byla zaregistrována. Nebo zda takové právo nemají. Podpisy leží ve složce na MV ČR a stačilo by je fyzicky přehodit do nové složky. Druhou věcí je, že MV ČR se nemusí držet předchozích rozhodnutí, které učinilo. Tutéž stranu tedy může odmítnout z nově vymyšleného důvodu.
LS ovšem znovu zakládat nebudu. Před osmi lety, kdy jsem se pro založení rozhodl, jsem byl (jenom) student a měl jsem na politiku spoustu času. Nyní už tolik času nemám a navíc jsem se názorově změnil a nejsem tak radikální, takže nemám ani motivaci podobnou stranu zakládat a znovu strpět všechna úskalí, která to přináší. Rovněž se domnívám, že v ČR není mnoho lidí, kteří by do podobné strany chtěli vstoupit a podporovat ji. LS by se tak pravděpodobně stala jenom další sektářskou skupinkou scházející se po hospodách. Nyní jsem členem mladší, pragmatičtější a umírněnější LiRA, na níž vidím co všechno provoz politické strany přináší a která právě do pozice takové skupinky sklouzává.
Kvalitní strana dodržující princip, že na rozhodování o životě a majetku občanů nemá právo žádná parlamentní většina (a pokud ano, tak jen ve výjimečných případech), v České republice chybí. Nicméně udržet takovou stranu v trvale v dostatečné kvalitě a zajistit, aby její představitelé nepodlehli lákadlu moci, je téměř nemožné. Kdyby ovšem neexistovali lidé, kteří se o to alespoň pokouší, politický systém by postupně degradoval směrem k totalitě. Já svoji energii vloženou do zakládání LS chápu jako energii vloženou do zkvalitnění politického systému a politických procesů v České republice. Nyní ale nemám pocit, že by nový pokus o založení LS České republice něco výrazného přinesl: existuje mnoho už existujících politických stran. A energie věnovaná zkvalitňování procesů uvnitř těchto stran může ČR přinést více než zakládání stran nových.


Poděkování:

Protože případ Liberální strany tímto skončil, musím zde poděkovat všem, kteří mi s jejím zakládáním a následným soudním procesem pomohli. Za ideovou inspiraci, která mne vedla k rozhodnutí LS založit, děkuji Michaelu Polákovi, Josefu Šímovi, Danovi Šťastnému, Rostislavu Hedvíčkovi a Občanské demokratické alianci. V negativním slova smyslu děkuji Pavlu Severovi, bez jehož "množství většího než malého" bych se k vlastní politické aktivitě možná neodhodlal. Za pomoc s organizací sběru podpisů děkuji zejména Pavlu Schierlovi, dále děkuji Borisovi Bartovičovi, Miroslavu Šemorovi, Jaroslavu Srbovi a Tomáši Staudkovi. Děkuji Pavlu Ruprichovi a Miroslavu Čolakovovi, kteří se nechali napsat do přípravného výboru strany. Děkuji Pavlu Říčkovi, který mě pomohl při řízení před Nejvyšším soudem, a Miroslavu Syllovi, který mne zastupoval u Ústavního a Evropského soudu a jehož dílem je to, že jsme soud nakonec vyhráli. Za morální podporu děkuji Milanu Hamerskému, Miroslavu Marešovi a Jiřímu Pancířovi. Děkuji všem 1500 signatářů petice za registraci Liberální strany. Doufám, že se na mne nebudou moc zlobit za to, že jsem její založení nakonec nedotáhl do konce.


zmocněnec Přípravného výboru Liberální strany