22.8.2017 | Svátek má Bohuslav


POVÍDKA: Krutá doba

14.1.2017

Období blahobytu a nedostatku se ve světě stále střídají, i když dnes už ne tak pravidelně a krutě, jak si to představoval třeba Karel Marx. Z hlediska naší doby asi nejhorší krize, kdy lidé neměli co do úst, se odehrála ve třicátých letech minulého století za Velké hospodářské krize. Děj se odehrál v jednom severoamerickém městě. Když říkám severoamerickém, myslím tím kontinent, nikoli Spojené státy. Mohlo to klidně být i v Kanadě. Ba, když tak o tom přemýšlím, Toronto by odpovídalo, i když jist si tím samozřejmě nemohu být.

Na hranici toho velkého města byla menší továrna, kde něco vyráběli. Co to bylo, nevím, do výrobny jsem se ani ve snu nepodíval a také mě to nezajímalo. Museli tam ale vyrábět něco, co šlo celkem na odbyt, protože je krize nejen nezničila, ale ani výrobu výrazněji neomezila. Byl to takový koutek klidu a jistoty v nejisté době. Kdo tam pracoval, měl velké štěstí. Fabrika byla malá, a tak se většinou lidé znali navzájem - s jednou výjimkou. Lidé v administraci neznali lidi z výroby, protože s nimi nepřišli do styku. Administrace se držela ve svém bloku kanceláří a do styku s obyčejnými řemeslníky přišla jen v pátek, když byla výplata. A i to bylo víceméně symbolické. Dva úředníci z administrace přenesli do tovární kanceláře mistra výroby zamknutou ocelovou skříňku s výplatami, kterou mistr po pracovní době odemkl a výplaty rozdal. To už se na dvoře utvořila fronta dělníků a pomalu postupovala k zamřížovanému okénku kanceláře mistra, kde jednotliví dělníci nahlásili své jméno, mistr našel jejich obálku a předal ji proti podpisu příjemce.

Byla zima, krutá zima... v noci až mínus čtyřicet stupňů! Takovou noc dokázali venku přežít jen Eskymáci a lidé, kteří znali jejich způsob zahrabávání se do sněhu. V továrně na kraji města byla jen dvě místa, kde se jeden nemusel balit do kožichu. V malé budově administrace a v kotelně, kde pan Tadesco vyráběl za pomoci uhlí horkou páru, kterou soustava potrubí rozváděla po celé fabrice. Zatímco v kancelářích mohli úředníci a úřednice chodit jen v šatech, ve výrobní hale museli být dělníci dobře obklečeni, i když i tam bylo pochopitelně mnohem příjemněji než venku. Vedle admistrace stála další budova, kde majitel fabriky, pan Zimmerman, bydlel. Tam sice také fungovalo ústřední topení, ale vedle toho tam byl i rozsáhlý pokoj, kam majitel zval své hosty každý pátek k pobavení. Většinou se jednalo o klienty, kteří jeho výrobky kupovali, nebo prodávali dál. Zde byl otevřený krb, kde se topilo dřevem. Dřevo, většinou staré pražce, přiváželi dělníci z města do kotelny, kde je pan Tadesco rozřezával na menší kousky. Práce to byla únavná, protože je musel rozřezávat ručně. Jinak byla práce v kotelně celkem pohodová. Pan Tadesco sice začínal hodně brzo, ve čtyři ráno, aby docílil zahřát budovy před příchodem zaměstnanců, a končil celkem pozdě, protože musel naládovat kotel ohřívače uhlím na noc, ale přes den už to tak náročné nebylo. Před odchodem domů stáhl pan Tadesco přívod vzduchu na minimum a měl jistotu, že ráno oheň jen rozdmýchá ze žhavých uhlíků. Jen to řezání pražců byla úmorná dřina, plus vynášení popele a skládání uhlí. Proto celkem uvítal, když se mu v kotelně přihlásil nový zaměstanec. Jmenoval se Jakub Smith a řekl, že ho přeložili z administrativy právě do kotelny.

-Tos musel něco provést... -, řekl pan Tadesco při představování, - jinak by tě sem neposlali?- a hlavou mu proběhla spousta varovných myšlenek. Jen aby, proboha, ho sem nepřeložili a jeho, Tadesca, nakonec nevyhodili! Sice si kdysi stěžoval, ale ne na práci, chraň Bůh! Jen na to, že dělá moc přesčasů... Ty mu sice neplatili, ale i tak si John Tadesco uvědomoval, že mít tak krásnou práci, při které nemrzl, a pravidelnou výplatu k tomu bylo lepší než vyhrát Lotto.

Jakub Smith na to neřekl nic, jen se zeptal, co má dělat.

- Pražce! Budeš řezat pražce! Zítra je pátek, pan Zimmerman má návštěvu a bude potřebovat hodně dřava. Vyvedl Jakuba na dvorek, kde mrzlo až praštělo, dal mu k ruce dvě pily a odporoučel se zpět do kotelny a do tepla.

To tu kancelářskou krysu pěkně vyzkouší... říkal si... uvidíme, jak to ta „běloručka“ zvládne. Jestli nepřijde s brekem zpět hned u prvního mozolu...

Běloručka však nepřišel. Uplynula hodina, pak druhá a pořád nic. Po třech hodinách to už pan Tadesco nevydržel a šel se podívat. Jakub Smith stál u velké hromady nařezaných pražců a řezal další. Byl jen ve svetru a v kulichu. Pot mu zamrzl na obočí, ale jinak vypadal celkem spokojeně.

-Ježišikriste, řekl pan Tadesco :- pojď honem dovnitř jinak mi tu zmrzneš!-

V kotelně pak uvařil čaj a když oba muži seděli a srkali tu horkou dobrotu, neubránil se, aby se nezeptal : - Člověče, tohle by nějakej kancelářskej krtek nevydržel, ty makat umíš!

Já jsem vyrostl v dřevorubeckém táboře-... přiznal tázaný : -se dřevem já umím..-

-A jak ses dostal do kanceláří?-

-To by bylo na dlouhé lokte...- odpověděl Jakub Smith a bylo vidět, že o tom nechce mluvit.

Tam se něco muselo stát, pomyslel si pan Tadesco, ale jako slušný člověk se už dál nevyptával.

- Podívej, po čaji půjdu nahoru já a budu řezat hodinu, pak mne vystřídáš. Budeme se tak střídat až do večera a pak snad budeme mít dost na zítra.-

- Víš, Johne, já budu klidně řezat sám, ale mám k tobě jednu prosbu. Já nemám kam jít po šichtě, nemohl bych tady přespat?-

- Jak nemáš kam jít-?

- Tak, nemám kde bydlet...

-Člověče nešťastná a kdes bydlel doteď?

- Jak se dalo...- a opět ta viditelná nechuť něco vysvětlovat.

- Ženská, viď...tomu já rozumím...-, pokusil se to pan Tadesco zamluvit : - tak přespat bys mohl, za jedním kotlem mám takovej bunkr s matrací, ale oficielně o tom nechci nic vědět, rozumíš? –

- Co, je to zakázané?-

- Tak přímo to zakázané není, ale není to ani přímo povolené, chápeš?...A já bych se nerad dostal do průšvihu-

-To chápu a slibuji ti, že hned, jak si něco najdu...-

Pan Tadesco pokýval nešťastně hlavou. Nevonělo mu to. Cítil, že by z toho mohl být jenom průšvih, ale vyhodit nešťastníka do krutých mrazů nemohl, to mu zakazovala jeho křesťanská duše. Chvíli přemýšlel, jestli by neměl raději Jakubovi navrhnout, aby přespal u něj v rodině, ale dovedl si představit, jak by asi reagovala jeho žena, kdyby přitáhl pozdě večer domů neznámého chlapa. A v tom ho to napadlo! Bože, vždyť on může ženu překvapit tím, že dnes přijde dříve! Tvář se mu rozzářila tou úvahou a jal se chvatně Jakubovi vysvětlovat, co ho právě napadlo za geniální myšlenku.

Plán spočíval v tom že on, John Tadesco, může jít domů hned po páté s ostatními dělníky, zatímco Jakub může před osmou přiložit do kotlů sám. A ta krása, ráno ve čtyři může přiložit opět a pan Tadesco může přijít až na sedmou ranní jako všichni ostatní dělníci.

Odložili řezání pražců na ráno a pan Tadesco až do konce směny učil a vysvětloval Jakubovi co a jak udělat, na co nezapomenout a hlavně nezaspat ranní přikládání! Jakub se zdál učenlivým žákem a zdálo se, že vše rychle pochopil. Přesto šel pan Tadesco domů trochu neklidně, co kdyby...?

Ráno, jak bylo jeho zvykem, se stejně probudil už ve tři, a tak se rozhodl, že raději půjde do práce a přesvědčí se, zda je vše v pořádku.

Bylo. Jakub byl nejen vzhůru, ale vyvážel na kolečku popel z kotelny a kotle byly naládované uhlím. Bylo vidět, že se jedná nejen o zodpovědného pracovníka, ale o člověka, který svou práci bere vážně.

Celé ráno se střídali při řezání a štípání pražců a když si pro ně přijeli dva dělníci z haly, aby je odvezli do domečku pana Zimmermana, pomohli jim je naložit.

Těsně před pátou se před zamřížovaným okénkem haly začala tvořit fronta dělníků čekajících na svou týdenní výplatu. Přesně v pět se okénko otevřelo a hlavní mistr začal úřadovat. Šlo to jako na drátku a za dvacet minut stáli před okénkem poslední dva dělníci. Pan Tadesco se svým novým spolupracovníkem.

- Jakub Smith...- brumlal mistr : – člověče, já vás tady nemám! Jak jste se sem dostal? Kdo vás přijímal?-

- Nikdo ho nepřijímal -, pan Tadesco pomohl s vysvětlením : - oni ho přeřadili z administrativy.-

- To by mně ovšem oznámili-, odmítl vysvětlení mistr : - a poslali mi sem jeho výplatu. To je nějaké divné... kdo vás sem přeřadil -?

- Pan Zimmerman...-

- Sám pan Zimmerman...-?

-Ano..-

Mistr přikývl a jako pan Tadesco si pomyslel, že pan Zimmerman asi pana Smithe přeložil z trestu, ale nezajistil ještě převod jeho výplaty do sektoru řemeslníků. Jako majitel si to nejen mohl dovolit, ale všechny nepříjemnosti s tím spojené nakonec stejně budou muset vyřešit jeho podřízení. Najmě mistr sám.

- Podívej -, řekl neochotně : -teď už se s tím nedá nic dělat, ale v pondělí zajdu do administrativy a všechno vyřídím.-

-A co budu až do pondělí jíst?-

To ovšem bylo nepříjemné dilema, to mistr nemohl jen tak přejít. Pan Tadesco se nabídl, že nešťastníkovi něco druhý den k snědku přinese, a mistr nakonec panu Smithovi půjčil pár centů, aby si mohl něco koupit v neděli. S tím se všichni tři rozešli.

V sobotu pan Tadesco přinesl do práce pecen chleba s máslem a lahev mléka. V kotelně bylo uklizeno, ba i uhlí složeno, kde mělo být, a bylo zkrátka vidět, že Jakub Smith se práce nebojí.

V pondělí mistr z výrobny zašel do administrativy a tam se s překvapením dozvěděl, že o přeložení pana Smithe nikdo nic neví.

- Jak, že byl přeložen..? A kdo ho nahradí tady?-, chtěl vědět vedocí administrativy.

- To já nevím, to si zjisti ty, já ti jen mohu říci, že ho přeložil pan Zimmerman.-

- Pan Zimmerman? Ježiši, co provedl -?

- To by mě také zajímalo, ale není to moje věc, ani trochu to není moje věc.- zdůraznil mistr.

-Moje konec konců také ne-, řekl rychle vedoucí a šel vyhledat sáček s výplatou Jakuba Smithe.

Tak proto poslední dva dny nepřišel do kanceláře! Tím se to všechno vysvětlilo a jediné, co od té chvíle vedoucího zajímalo, bylo, kdo Jakuba v kanceláři nahradí. Než se tak stane, bude muset jeho práci rozdělit mezi ostatní úředníky, což nebude lehké! Práce měli všichni nad hlavu a teď ještě tohle. Nakonec bude muset převzít nějakou práci i on sám, jinak by to určitě nestačili. To bylo nepříjemné. Nepříjemné ovšem bylo i to, že pan Zimmerman nebyl v poslední době v dobré náladě a vedoucí věděl, že by nebylo moudré ho v takových chvílích trápit prosbami o dalšího pracovníka, byť šlo jen o náhradu, nikoli o sílu navíc. Aby, proboha, nakonec neskončil v kotelně i on! Až se otřásl hrůzou při té představě.

Na druhou stranu, když o náhradu nepožádá a budou práci stačit, mohl by se ten stav stát permanentním, to ovšem také nechtěl. Přesto strach z kotelny bitvu v jeho mozku vyhrál. A tak se moudře rozhodl, že zatím nechá věcem volný průběh a časem se snad naskytne příležitost, aby na pracovní tempo v kanceláři pana Zimmermana upozornil.

V kotelně panovala pohoda. Oba pracanti se střídali v řezání pražců, vynášení popele i skládání uhlí. To jim vozili z nákladového nádraží každý týden a panu Tadescovi vždy vzalo dva dny, než dostal všechno uhlí do kotelny. Teď to oběma pracantům vzalo necelý den a to se ani nemuseli moc snažit. Jakub Smith byl dobrý pracovník a pan Tadesco si rychle zvykl nejen na to, že mu může svěřit chod kotelny a on ho nezklame, ale i na to, že chodí domů dříve a ráno nemusí vstávat tak brzy. Takže mu ani nevadilo, že Jakub si zatím nesehnal nikde bydlení a bydlel stále v kotelně. Spal na matraci za kotly a nepotřeboval ani deku, takové bylo v kotelně teplo. Byl to krásný život v nejisté době pro oba.

Až jednou... do kotelny přišel, ne přišel, přiřítil se sám pan Zimmerman se svým osobním strážcem, mistrem a vedoucím administrativy.

Už na schodech do kotelny řval – Smith? Jakub Smith? Ke mně!-

Pan Tadesco i Jakub vyskočili od svého ranního čaje a postavili se do pozoru.

Pan Zimmerman chvíli řval tak, že se třásli všichni přítomní včetně jeho osobního strážce. Podstatou toho křiku bylo, že pan Zimmerman obviňoval Jakuba z toho, že ho on sám nikam nepřeřadil, takže pan Smith se přeřadil sám a jak si to mohl dovolit?, chtěl pan Zimmerman vědět a jen když tu otázku opakoval asi třikrát a potřeboval se nadechnout, dal Jakubovi možnost, aby mu to vysvětlil. Jenže Jakub Smith mlčel, jen se třásl po celém těle.

- To není on...-, dovolil si vyplnit ticho vedoucí administrace bázlivým tónem.

- Jak... to není on? –

-To není Jakub Smith...-

- A kdo je to?-

-Já nevím...-

- A kde je Jakub Smith?-

-Já nevím...-

-Do prdele! -, ulevil si pan Zimmerman a obrátil se na člověka do té chvíle pokládaného za Jakuba :- Člověče, kdo jste? A co tady děláte?-

Tázaný si povzdychl a jal se tiše vykládat : -Já skutečně nejsem Jakub Smith... on chtěl dát výpověď.. stěhoval se za svou milou do... no někam...a já jsem ho přemluvil, aby mi přenechal svůj džob..

-Ale on pracoval v administraci...-

- Když já neumím číst a psát, a tak jsem si vymyslel, že bych mohl pracovat tady...- s těmi slovy si klekl před pana Zimmermana a štkavým hlasem zalkal : - Boss, prosím, nevyhazujte mě, já jsem dobrý pracant, zeptejte se pana Tadesca!-

Panu Tadescovi se roztřásla kolena hrůzou. Nejen, že ho neznámý oklamal, ale teď se ještě bude dovolávat jeho pomoci! To mohlo být nebezpečné.

- Já jsem to nevěděl, proboha, boss... mistr mi ho sem poslal...-

-Já jsem sem nikoho neposlal!- zařval mistr : -tys mi ho přived, že ti ho poslali z administrativy...-

- My jsme ho nikam neposlali-, zvolal vedoucí : dyť ho ani neznám! Přece vám nebudu posílat někoho, koho neznám...?-

-Tak dost!-, vyštěkl pan Zimmerman : - Podívejte se, člověče, ať už jste, kdo jste. Vy jste nás všechny oklamal, lhal jste a takové já v podniku nepotřebuji. Vyhoďte ho!- nařídil svému strážci. Ten chytil klečícího pod ramenem a pokynul mistrovi. Ten ho chytil pod druhým a společně ho zvedli.

-Proboha vás prosím, já nemám kam jít!, - křičel zvedaný. Vždyť já venku zmrznu! Já umím pracovat, prosím vás...- ale bylo mu to málo platné. Za pomoci pana Tadesca ho všichi tři vyvlekli po schodech nahoru a pak vystrčili za bránu fabriky.

-Tak to jsem ještě nezažil-, brumlal pan Zimmerman při cestě z kotelny nazpět, - aby se mi někdo vetřel do fabriky takovýmhle způsobem a my mu ještě platili!-

- Mně se to hned nezdálo-, přizvukoval vedoucí administrativy, který klusal poslušně vedle něho, - že byste ho přeřadil a nám neposlal náhradu...-

- Nu což...- odpověděl pan Zimmerman, - k tomu to dobré bylo, že jsem odhalil, že v administraci jsme měli rezervy. Stačili jste to i bez pana Smithe, co..?-

Na což nenalezl vedoucí sílu odporovat.

Druhý den vstával pan Tadesco jako zastara ve tři hodiny. Byla ještě tma, když se blížil k fabrice. Mrzlo tak, že se mu lepily nosní dírky, když se zhluboka nadechl. U sklepního okénka do kotelny se vršila halda uhlí, kterou přivezli včera. Pan Tadesco věděl, že si zase dva dny mákne, než ji složí. Vrátný ho vpustil dovnitř a zase bránu zavřel. Asi měl nové instrukce....

Pan Tadesco přiložil do kotlů, rozfajroval je a udělal si čaj. Jak se rozednilo, otevřel okno, které vedlo ven z fabriky k hromadě uhlí, vzal lopatu a šel skládat. Vrátný ho pustil ven a opatrně zase bránu zavřel. Pan Tadesco obešel roh budovy a uviděl, že u uhlí sedí skrčená postava. Když přišel blíže poznal ve skrčené postavě svého nedávného spolupracovníka. Seděl na patách s rozhaleným zimníkem a vůbec necítil mráz. Byl zmrzlý na kost. Pan Tadesco se obrátil a šel na vrátnici zavolat policii.

Na jaře, když všechno roztálo, se policie vrátila do fabriky. Našli tělo pravého Jakuba Smithe. Někdo, kdo měl sílu a uměl to, mu sekerou rozsekl hlavu tak, že mu ji rozpůlil. Pozůstatky zahrabal do sněhu u zamrzlé řeky.

Po výslechu pana Tadesca policie měla popis domělého vraha, ale nikoli jeho pravé jméno. To ve fabrice neznal nikdo. Ani mistr dílny nebo vedoucí administrace či snad pan Zimmerman sám. Vědělo se jen, že to byl někdo, kdo vyrůstal v dřevorubeckém táboře a se dřevem to uměl. Jakož i s nástroji k tomu používanými, a že neuměl číst ani psát.

- Blbej ale rozhodně nebyl, pane Zimmermane-, řekl vyšetřující detektiv na rozloučenou po všech výsleších : tohle vymyslet, aby v této kruté době dostal práci a neměl starosti s bydlením a teplem... všechna čest!-

- Blbej nebyl, to máte pravdu. Oklamal tady kde koho, jen na mne si nepřišel!-

- Nepřišel, škoda...-

- Jak škoda?-

- Kdybyste ho vyhodil až na jaře, kdy všechno už roztálo... mohli jsme se dovědět více.-

- A takhle?-

- Těžko říci... Nevíme, kde se s Jakubem seznámil, jestli se neznali z dřívějška a vůbec, nevíme vlastně nic, jen to, že to byl chytrej dřevorubec a takových u nás běhá hodně, ale geniální z nich byl jen tenhle jeden.-

-A za to, že byl takový jen jeden-, odvětil pan Zimmerman :- poděkujme nebesům!-



Diskuse


P. Kersch
10:41
14.1.2017

J. Jurax
21:18
14.1.2017

počet příspěvků: 2, poslední 14.1.2017 09:18









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.