Koalice nenabízí nic výrazně jiného než Nečasův kabinet. Neumožňují jí to právní závazky

Na koaliční smlouvě vznikající vládní koalice je nejzajímavější jedna dosti opomíjená věc: a sice to, jak málo se liší od opatření Nečasovy pravicové vlády. Samozřejmě, není těžké najít řadu docela viditelných rozdílů, ale stejně, zpravidla jde o změny dílčí až kosmetické.

Dle dokumentu z dílny ČSSD, ANO a KDU-ČSL se daněmi příliš hýbat nebude. Kromě poplatku za pohotovost zmizí veřejností tolik nenáviděné poplatky u lékaře, ale ty měly tak jako tak plnit především regulační funkci, nikoliv přinášet státnímu rozpočtu "pytle zlaťáků". Avizované zrušení druhého pilíře důchodového systému de facto už nastalo tím, že se do něj skoro nikdo nepřihlásil. Zvýšení minimální mzdy se sice dle mnohých ekonomů projeví růstem nezaměstnanosti, nicméně opět jde o víceméně dílčí technické opatření, nikoliv o revoluci. To samé by šlo konstatovat i o dalších návrzích, v koaliční smlouvě často jen obecně naznačených.

Ale Andrej Babiš v kampani sliboval, že "bude líp", a sociální demokraté zase anoncovali výraznou nápravu údajné asociální politiky Miroslava Kalouska. Vláda si tedy na první pohled koleduje o velké zklamání vlastních voličů, jež se logicky musí dostavit vždy, pokud mezi očekáváním a realitou zeje příliš hluboká propast. Zklamání však lze - alespoň zčásti - zažehnat vhodnou mediální prezentací vládní politiky, zvláště když většina voličů má o objemu či struktuře státního rozpočtu jen velmi mlhavou, pokud vůbec nějakou, představu. Ochotně pak třeba zatleská "přiškrcení" církevních restitucí, byť by ani jejich zrušení státnímu rozpočtu moc nepomohlo.

Omezený manévrovací prostor

Avšak právě objem a struktura státního rozpočtu ve velké míře vysvětlují celkem malé rozdíly v chystaných opatřeních budoucí vlády a kabinetu vzešlého z voleb 2010. Skoro 60 procent rozpočtových výdajů tvoří tzv. mandatorní (ze zákona povinné) výdaje, které neustále rostou například i kvůli pokračujícímu stárnutí populace a z toho plynoucímu většímu podílu důchodců. Ani zbylé dvě pětiny rozpočtových výdajů neposkytují vládě kdovíjak velký manévrovací prostor, neboť může jen těžko utlumit provoz ministerstev a státních úřadů více než o pár procent. A případná změna zákonů také vlastně není plně v její moci, nehledě na velikost a poslušnost většiny v parlamentu, poněvadž drtivá část legislativy je dána naším členstvím v Evropské unii (popřípadě jinými mezinárodními závazky) a lze ji rázně změnit jen za cenu vystoupení z EU nebo porušení mezinárodních smluv - neboli hodně draho. Draze vyjde i zvýšení daní, neboť pravděpodobně jen zadusí již tak přidušenou ekonomiku.

S využitím terminologie Andreje Babiše lze tedy konstatovat, že se každá česká vláda pohybuje a bude pohybovat v "matrixu" právních závazků a objektivních ekonomických, demografických a jiných parametrů, které jí umožní leda tak trochu jinak kývat hlavou, popřípadě hýbat jedním prstem na ruce. Nic víc.

Uvolnit alespoň nějaký druhý prst by zdánlivě mohly úspory ve státní správě. O co snáze se však vyhlásí, o to hůře se pak provedou. A za plýtváním nemusí být jen prvoplánové rozkrádání.

Nyní docela "frčí" obchody IT firem se státem. Přičemž obvyklý státní úředník (ale i většina ministrů) je při vyjednávání o IT zakázce spíše v pozici Jen Barberové ze sitcomu Ajťáci, což samo o sobě poskytuje firmám neobyčejnou komparativní výhodu. Vůči "matrixu" IT byznysu jsou Jen Barberové samozřejmě zcela bezbranné. A ani supermanažer Babiš je plně neuhlídá.

V posledních týdnech se čile propírala otázka, zda supermanažer Babiš uhlídá vlastní poslanecký klub. Velmi frekventovaná komparace ANO s Věcmi veřejnými zpravidla končila závěrem, že se ANO rozhádá a rozpadne podobně jako Bártovy "veverky". Možné to samozřejmě je, přesto lze podobné závěry označit za poněkud zkratkovité.

Ve srovnání s Vítem Bártou je Andrej Babiš objemem svých firem podnikatelem z jiné planety. A poslanci a poslankyně zvolení za VV mohou nyní sloužit i jako odstrašující příklad. Co na své vzpouře proti stranickému vedení nakonec získali? Skoro nic, při nejlepším krátkodobé působení na ministerstvech, jež skončilo spíše ostudou. Viz ministr Dobeš a jeho marná snaha revitalizovat registr motorových vozidel či "dívenka" Peake, pravděpodobně držitelka rekordu, pokud jde o nejkratší "bačování" na ministerstvu v novodobých českých dějinách.

Mezi VV a ANO však existuje ještě jiný významný rozdíl. Rozpad VV nebyl tak "vnitřně samovolný", jak se obvykle soudí. V kauze Kristýny Kočí měl prsty tehdejší předseda poslaneckého klubu ODS Petr Tluchoř, separaci Karolíny Peake a její skupiny silně podpořila vidina podílu na vládní moci. Odstřižení Víta Bárty (a jeho nejvěrnější gardy) od většiny poslaneckého klubu a následné zahrnutí zmateného "stádečka bez pastýře" pod poručnická křídla ODS a TOP 09 zkrátka tvořilo nedílnou součást jistého mocenského plánu.

Kdo si ale nyní bude moci dovolit rozehrát podobnou hru? Bohuslav Sobotka se svou natrženou (byť třeba dočasně sešitou) sociální demokracií? Lidovci? To už možná spíše naopak Andrej Babiš vůči jiným parlamentním subjektům, vládním i opozičním.

Dalším klíčovým faktorem vládní stability bude Miloš Zeman. Sice musel oželet plány na to, že by se stal jakýmsi superpremiérem, nicméně možností, jak vládě sypat písek do soukolí, má pořád dost. Z daného mocenského rozložení plyne potenciální oboustranná výhodnost neformální koalice Babiš-Zeman, což však nemusí nutně vést k jejímu ustavení.

Programová pružnost Babišova hnutí může vládě paradoxně dodat na pevnosti (a to i ve variantě pouze menšinové vlády ČSSD a ANO). Na rozdíl od ČSSD nemá Andrej Babiš skoro žádné ideové ani programové zábrany. Slíbil toho sice hodně, avšak docela vágně, hlavní závazek zní stejně jako volební heslo hnutí: Bude líp. Právě ten však může rodící se koalici v konečném účtování zlomit vaz, neboť výše zmíněný "matrix" objektivních parametrů a právní houštiny je nevyzpytatelný a často i krutý.

Autor je politolog

LN, 18.12.2013