Tato událost je v dějinách našeho bankovnictví chválabohu ojedinělá. Před očima užaslé veřejnosti, tedy před objektivy fotoaparátů a kamer, vniklo do honosné budovy IPB na Senovážném náměstí v Praze po zuby ozbrojené komando. Tím vyvrcholila operace, která byla jedněmi vnímána jako nezbytná záchranná operace a druhými charakterizována jako monstrózní loupež, přičemž lupičem byl stát.

Zmíněná banka, tento „lev ve světě financí“, vznikla na konci roku 1993 sloučením Investiční banky a Poštovní banky. Ale už u kolébky se takříkajíc střílelo. Novinářské hyeny vyhrabaly v dubnu 1992 informace o „personálním propojení“ Investiční banky, Podnikatelského investičního fondu a PIAS, První investiční akciové společnosti. Tato PIAS byl kolos spravující patnáct fondů z kuponové privatizace. Ovšem trvalo plných pět let, než ministerstvo financí přistřihlo PIAS křídla, udělilo jí pokutu ve výši deseti milionů (rozumějme deset českých, v okruhu lidí určitého typu úsměvná suma, protože „jeden mega“ pokládají za základní měnovou jednotku) a odřízlo PIAS od tehdy už existující IPB. Ministerská kontrola tehdy zjistila 72 porušení zákona v IPB. Prostřednictvím útvarů typu PIAS se prováděly finanční operace hrubě za hranicemi zákona i slušnosti. Peníze se mezi fondy přesouvaly a některé se doslova tunelovaly.

Jenže divné věci se děly kolem IPB už dřív. K zásadně podivnému kroku došlo koncem roku 1993, kdy Fond národního majetku odmítl navýšit základní jmění Investiční banky, takže stát v ní ztratil většinu, a tudíž i rozhodovací pravomoci. Vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny, jako obvykle pracující v duchu filmu Hoří, má panenko, zjistila, že o tomto rozhodnutí FNM neexistuje žádný záznam.

Mezi odpovědnými osobami čteme jména Tomáš Ježek, Roman Češka, Jiří Skalický, Ivan Kočárník a Josef Tošovský.

Brzy nato se IB a PB sloučily. Stát zde měl podíl necelých 40 procent.

V roce 1996 vláda rozhodla státní podíl v IPB prodat.

Jestli s tím souvisí podivné „odpuštění daní“ ve výši 175 milionů, není jisté, časově se však shoduje. V březnu 1997 byla ze zájemců preferována japonská Nomura. Z archivu Fondu národního majetku a ministerstva financí zmizely dokumenty týkající se „preference“ soustředěné na Nomuru. Jisté je, že konkurenční zájemce ING byl jaksi upozaděn. Proti rozhodnutí prodat státní podíl Nomuře se postavil Josef Lux a hrozil, že KDU-ČSL vystoupí z vládní koalice, pokud k prodeji dojde. Už na přelomu let 1997 a 1998 se vážně uvažovalo o uvalení nucené správy. Luxův postoj však nezastavil další vývoj událostí. Počátkem roku 1998 se mezi Fondem národního majetku a Nomurou jednalo o dvou variantách obchodu. Dohoda byla podepsána v březnu a hned následovaly dárečky novému vlastníkovi. První bylo vyvedení úvěrů za 16 miliard korun na bytovou výstavbu. Druhý byl ošemetný. Šlo o zašantročení „rodinného stříbra“, totiž Prazdroje a Radegastu. Antimonopolní úřad nějakou dobu proti tomu vzdoroval, avšak v březnu 1999 Úřad pro ochranu hospodářské soutěže této loupeži za bílého dne požehnal. Česká národní banka na podzim zkontrolovala hospodaření IPB a vyhlásila žlutý stupeň poplachu. V únoru roku 2000 lev ve světě financí sehrál mrtvého brouka a proti výsledkům kontroly zaslal 270stránkový elaborát s 9700 stranami doplňující dokumentace. Tím byl získán čas. Červený stupeň byl vyhlášen v březnu, protože kapitálová přiměřenost IPB klesla pod třetinu předepsaného limitu. Čtrnáctého června pokles vkladů činil 6,5 miliardy. S vědomím, že v tomto státě je možné všechno, požádala IPB následujícího dne Českou národní banku o desetimiliardovou půjčku. Místo peněz šestnáctého června poslal stát samopalníky.

Ruiny IPB získala za symbolickou cenu Československá obchodní banka. Ztráty dosáhly astronomických sum. Konečný účet za IPB začínal na sto padesáti miliardách korun, k tomu přibyly úroky z této sumy a další pohledávky. Přitom těsně po krachu se ztráty odhadovaly na třetinu, později odhady stouply na sto miliard. Zajímavé však byly dohady, jak bylo možné, že věci došly tak daleko a proč tam došly.

Bez politické podpory by to nebylo bývalo možné a v této souvislosti se nejčastěji hovořilo o vazbách na ODS a na koncept privatizační „české cesty“. Zahraniční banky nechtěly do něčeho tak pochybného a rizikového, jako je český průmysl, vstupovat. IPB fungovala jako ústav, který byl ochotný úvěrem podpořit kde co, počínaje volební kampaní ODS až po Škoda Plzeň, ZPS Zlín, Vítkovice, ČKD Praha či Svit Zlín. Stejně vstřícná ale byla IPB i vůči sociální demokracii, půjčila jí 60 milionů. Vládci státu pak byli pochopitelně vstřícní. Byla období, kdy banka směla dlužit na daních, a když se proti tomu Nejvyšší kontrolní úřad postavil, dostal přes prsty, že se o takové věci nemá starat. Tak se stalo, že i ústřední management IPB se pustil do podnikání na vlastní triko. Velmi ležérně se chovala i Nomura – její vinou se stalo, že na naše pivní „rodinné stříbro“ můžeme jen vzpomínat.

K nucené správě by patrně muselo dojít, i kdyby byl u vlády kdokoli jiný. Takhle to padlo na sociální demokracii. Teorie o tom, že přihrála kvetoucí banku své spřátelené ČSOB za hubičku, jsou hodně přitažené za vlasy. Ještě 14. června byl ministr Pavel Mertlík ve vládě osamocený. Jenže v ty dny už se na Senovážném náměstí začal projevovat osvědčený postřeh: jakmile na bankovním parkovišti jsou prázdná místa po šestilitrových mercedesech, vyber všechny prachy. Velcí i malí střadatelé vzali banku útokem, management otevřel kohouty penězovodu na Kajmanské ostrovy a samopalníci doběhli ke kohoutku, když stačilo odtéct 40 miliard.

Opět v duchu Hoří, má panenko byla ustavena vyšetřovací komise, která měla prvotní úkol vše zamlžit. Navenek třískaly politické blesky a sociální demokracie dostala za zásah co proto. Na viníka nelze ukázat prstem ani dnes. Na Prazdroj si můžeme dojít do hospody, naše peníze dostane někdo jiný. Nad tím pokrčíme rameny. No a co? Kdyby pivovar nezašantročili tenkrát, peníze by dnes ukradl někdo jiný.

LN, 16.6.2010