Pod záštitou prezidenta republiky Václava Klause se v Praze uskutečnila jednodenní konference věnovaná transformaci československé socialistické ekonomiky z konce osmdesátých let na tržní, chcete-li kapitalistickou. Na konferenci se objevili lidé, kteří se zásadním způsobem podíleli na tehdejší transformaci, kteří byli u toho. Mladá fronta Dnes u příležitosti konání této konference uveřejnila Klausův příspěvek věnovaný této konferenci, který z pohledu prezidenta hodnotí dobu, která se již stala naší historií.

Protože se u nás již druhé volební období drží u moci sociální demokracie, ať už s pomocí ODS či dnes zejména s pomocí KSČM, je nutné si znovu klást otázku, jak moc úspěšná byla naše transformace. Vždyť politika ČSSD i KSČM byla od prvopočátku založena na zásadní kritice průběhu transformace a nespokojenost s jejími výsledky byla hlavní příčinou úspěchu ČSSD v mimořádných volbách z června 1998.

Na počátku polistopadového období se formovaly v zásadě dvě koncepce transformace československé ekonomiky. Ta první koncepce, později převzatá ČSSD a reprezentovaná lídrem ČSSD ve volbách roku 1992 Valtrem Komárkem, zdůrazňovala vyspělost resp. vzdělanost našich pracujících a výhody ,které z toho pro naši ekonomiku budou plynout. Nabízela postupnou (gradualistickou) transformaci a v zásadě se nijak výrazně nechtěla dotýkat vlastnických vztahů. Komárek horoval pro akciové společnosti ve vlastnictví státu a silný vliv byl přisuzován zaměstnancům, neboť to byl Miloš Zeman, který razil další modifikaci této strategie, která měla konkurovat tehdy se rozbíhající kuponové privatizaci. Tou měly být zaměstnanecké akcie, tj. prodej nebo předání akcií podniků jejich zaměstnancům.

Klaus se svou skupinou připravil naopak koncept transformace, který akcentoval vytvoření trhu formou masivní a rychlé privatizace všech ekonomických subjektů a vytvoření atributů tržní ekonomiky, tj. zejména burzy . Tento koncept byl skupinou kolem Valtra Komárka nazýván konceptem „šokové“ terapie, která dle těchto názorů měla vést k vysoké míře nezaměstnanosti. Spory o průběh transformace neskončily ani volbami 1992, které drtivě vyhrála ODS a byla tak na jejich základě realizována právě Klausova forma transformace.

Tzv. malá a později dvě vlny kuponové privatizace změnily vlastnické vztahy od základu. Oproti tisícovkám subjektů direktivně řízené socialistické ekonomiky se do ekonomiky dostalo statisíce podnikatelských subjektů. Již to samotné bylo nesmírným úspěchem naší transformace. Lidé se pustili s ohromnou vervou do podnikání. Nelze rovněž zapomínat na to, že v naší společnosti existoval zásadní problém nedostatku kapitálu (pokud existoval, byl zejména soustředěn v rukách lidí spjatých s padlým komunistickým režimem nebo u lidí, kteří svůj kapitál získali „podnikáním“ v šedé, resp. černé zóně komunistické ekonomiky „vekslováním“). Kupónová privatizace tak umožnila zúčastnit se procesu privatizace doslova všem lidem a v rámci této metody mohli samozřejmě lidé investovat své kupóny i do firem, kde pracovali (pokud své firmě důvěřovali!).

Tento proces probíhal na pozadí zásadních změn ve struktuře naší ekonomiky. Faktický rozpad trhů bývalého socialistického bloku států RVHP nutil naše podniky vyrábět a prodávat pro západní trhy. A tak během několika let se naše ekonomika, závislá na obchodu s bývalými zeměmi sovětského bloku, přeorientovala na obchod se Západem. Nastal masový odchod zaměstnanců z těžkého průmyslu do služeb, do Československa a později Česka se na uvolněný prostor vydala řada firem, zejména německých. To bylo levicovou opozicí zneužíváno jako „výprodej“ české ekonomiky. Privatizaci doprovázely i různé aféry, které byly rovněž využity k odmítání výsledků transformace naší levicí. A v neposlední řadě se mnohým nepodařilo v nových podmínkách uspět. Česká levice, kterou po roce 1993 sjednotil Miloš Zeman, těžila z problémů transformace. Argumentovala zejména tím, že privatizace proběhla v nedokonalém právním rámci a převažovaly v ní podvody. Dalším velmi populárním argumentem levice byla teze o tom, že česká transformace byla prováděna „teoretiky“, kteří nikdy nepoznali, jak funguje tržní ekonomika ve skutečnosti.

Určité společenské vystřízlivění, poznání, že ne všichni se stanou milionáři, vedlo k prvnímu úspěchu české levice ve volbách 1996. Menšinová vláda ODS, ODA a KDU-ČSL pak nepřežila víc než rok a rozpadla se. Pravice dobrovolně předala vládu levici. Jak se z dnešního pohledu ukazuje, česká pravice se sice zasloužila o transformaci ekonomiky na tržní, politicky však za to zaplatila ztrátou vládního mandátu. Některé důležité transformační kroky pravice neudělala. To se týká zejména privatizace bankovního sektoru. Ta již proběhla v režii ČSSD za vlády Miloše Zemana. Stála nás, daňové poplatníky, nemalé peníze a dodnes je předmětem politických sporů. Ztráty při privatizaci bankovního sektoru totiž vláda přičítá tzv. skrytému dluhu české transformace. Naopak pravice tyto ztráty připisuje na vrub chybné privatizační strategii bankovního sektoru.

Srovnáme-li výsledky české transformace s pozdější vládou levice, lze učinit několik zásadních poznatků. Vláda pravice v letech 1992 až 1997 provedla základní systémové změny české ekonomiky. Musela čelit rozpadu trhů východního bloku bývalé RVHP a vytvořila základní podmínky pro fungování trhu. I přes obrovský propad výroby těžkého průmyslu spojeného s odchodem desetitisíců zaměstnanců z tohoto odvětví udržela nízkou míru nezaměstnanosti a nezadlužila český stát. Vládu však opustila v období ekonomického propadu. Levicové vlády Zemana a zejména později Špidly změnily způsob hospodaření státu. Za vlády levice se několikanásobně zvýšil dluh českého státu a skokově se zvýšila nezaměstnanost. Ta zůstává na poměrně vysoké úrovni i přes to, že se české ekonomice v posledních dvou letech nebývale daří. Toto období se časově kryje s naším vstupem do EU a lze tak konstatovat, že naše členství v EU přineslo prosperitu. Protože je však tato prosperita založena na růstu dluhu státu i zadlužení obyvatelstva, není zcela bez rizik. Je jasné, že zásluhou pravice se prosadily v našem státě nutné ekonomické reformy. V dnešní situaci se nacházíme opět na určité křižovatce s otázkou, jak dál řešit systémově zdravotní a sociální systém. Parametry systémů, které byly nastaveny na počátku devadesátých let, dnes již nevyhovují a vyžadují nové pohledy a nová rozhodnutí. Těm se zejména komunistická část české levice zuby nehty brání. Navíc, dlouhé období u vlády se na české levici také podepsalo řadou skandálů, které sahají ke špičkám ČSSD. I z toho důvodu je současná situace výzvou pro změnu politického kurzu české vlády.