Jeden z posledních, kteří se veřejně zastávají PaPra – rozuměj Pana Presidenta, tedy Milouše Zemana -, je známý "kontroverzní" (jak se říká, když chce o někom nepříliš pěkně, ale nežalovatelně mluvit) spisovatel, dramatik, komunista a chartista "Pavka" Kohout. Moc si toho našeho PaPra nedávno v Lidových novinách chválil.

Jaký je náš milý PaPr ve skutečnosti, nevím, mám jen zprostředkované dojmy. "Pavka" Kohout, jak se mu v dobách jeho revolučního komunistického mládí říkalo, tvrdí, že PaPr je bezva. A sděluje nám, jak si spolu užili. Omlouvám se čtenářům i Mistru Kohoutovi, že jej oslovuji "Pavka". Ale zvyk je železná košile. Takhle se mu v kruzích kolem mne v dobách mého mládí běžně říkalo. I později taková Kamila Moučková, která tak ráda a s nadšením zpívala u táboráků na protistátních slezinách u Jiřího Hochmana jeho revoluční píseň s refrénem "My máme svoje ptáky z óócele, lítáme s nima na nepřítele, a my se svými ptáky, lítáme nad oblaky….", jiného jména snad ani nepoužila.

Já osobně věřím, že Pavka Kohout si s PaPrem užil. Jistě. Setkali se dva "weltmani" a Mistr Kohout, který se, jak známo, zná s mnoha presidenty a potentáty, to musí nejlépe posoudit.. Prý se osobně setkali jen párkrát, ale PaPr na něj zanechal hluboký dojem.

Tomu věřím, já se s Mistrem Kohoutem také viděl jen párkrát, ale jsem pevně přesvědčen, že si mě ani jednou nezapamatoval. Ofšem největší dojem na mne udělal u soudu, kde byl žalován Vilém Nový Palachovými za tvrzení o "studeném ohni".

Pavka tam vypadal jako král. Super zahraniční oblek, lehce žoviální jednání, šel z něj šarm a síla popularity a příjmů. My ostatní jsme vypadali jako banda odrbaných oslů. Už podle oblečení. A tak si myslím, že Mistr Kohout ví, o čem mluví. A možná by mohl svému drahému příteli PaProvi nějak šetrně sdělit, že lid v poslední době poněkud nedoceňuje jeho kvality. A to až dokonce tak, že studenti ostrovského gymnásia, kam moudrý vladař zašel na diskuzi, předem cvičili kvalitu potlesku. Jak tvrdí tisk.

Já to tedy nevím určitě, v novinách se píší kdejaké kraviny, ale tohle vypadá pravděpodobně. On si takový ředitel gymnázia chce jen tak nějak vylepšit profil na "kraji", kde jsou přátelé PaPra, a gymnásium je pořád potřebné. Tak co by to studentům udělalo, kdyby si to tleskání nenacvičili?! Kdo ví, kdy se to může hodit! Tuhle proběhla novinami zpráva, že jistý zasloužilý strýc jistého Kima z jisté Koreje byl popraven, protože, jak řekla soudružka hlasatelka v televizi, mimo jiných zločinů taky soudruhu Kimovi málo tleskal. Pokud je ředitel tak starý jako já, zažil už nejméně pět režimů. Tak má zkušenosti. A vzpomínky. Já taky.

Jsem dosti stár, podobně jako náš "drahý PaPr", takže si ještě pamatuji, jak jsme stáli v prvomájovém průvodu - jistěže dobrovolně/povinně - tuším v roce 1952, pršelo a byla zima a my měli pod bílými pionýrskými košilemi tlusté svetry. Byl zima jak v cínové rakvi. Stáli jsme tam celá škola, páč jsme bylo "vybráni" a býti v pionýrském bylo povinné. A kolem nás, zmrzlých a nas…ných, běhala jakási pazhřivá ženská a ječela do megafomu: "My jsme mládež nová, mládež Gottwaldova! Hurá!!!"

Mládež je ofšem vždycky nestoudná a nemá žádnou úctu k představitelům a národním svátkům. A tak jsme za pár let, už jako registrovaní "sportovci", museli zase do průvodu. A chytili jsme se po vzoru jásajících svazáků rukama zezadu za pasy. Šly s námi totiž holky.

To si Pavka musí pamatovat, byl tehdy superjásající svazák. Vždy jedna holka a jeden kluk, ruka takhle v pase zezadu (to se dalo nenápadně šahat holkám na zadek) a pod vedením soudruha trenéra jsme vstříc tribuně se "soudruhy" křičeli nám přidělené heslo: "Za každého počasí, honíme se za časy! Hurá!!"

Ovšem, mládež nezvedená, jsme si to heslo jako jeden muž (ale také všechny holky z oddílu) poupravili. A řvali jsme z plných hrdel: " Za každého počasí, honíme si ocasy! Hurá!!!" Děvčatům se to heslo, takhle inovované myslím, dle síly jejich hlasů líbilo úplně nejvíc.

S postupujícím věkem se paměť poněkud zhoršuje. Sice bych se také mohl, jak to dělá rád Pavka, pochlubit, že jsem se s PaPrem potkal. V roce 1989, když jsem nesl článek o vytápění do Technického magazínu a tehdy rozevlátý a vtipný Miloš Zeman tam také něco nesl, snad svůj slavný článek (dnes se ví, že s mnohými vymyšlenými tvrzeními). Článek pak a jeho autor byli jedním z intelektuálních hybatelů roku 1989. Předpokládám, že si mne PaPr nepamatuje. Ale nejen paměť časem slábne, ona vůbec taková ta lidská soudnost.

A tak dnes jezdí PaPr na "královské výlety" za lidem, snad aby jej lid lépe poznal. Jako císařpán Franz Josef. V době, kdy na nás juká každý den z televize, až to vypadá jako s tím Leninem a konzervou. Pro mladší zopakuji ten starý vtip: "Otevřu noviny: Lenin. Otevřu rádio: Lenin. Otevřu televizi: Lenin. Bojím se otevřít konzervu."

Milouš Zeman je fšude. Ovšem od té doby, co dostal padáka starý protřelý komunistický šíbr Šlouf, vypadá PaPr jak vymačkaný citron. Nikde žádná myšlenka, nikde vtip. I ty, co zná a vypráví léta, si plete, jako tuhle v televizi ten fór s panem Kohnem, co hledá "nějaký jiný globus". A nikdo ho nezastaví. Tedy Zemana. Ne Kohna!

A tak už jen čekám, až se budou před příjezdem PaPra mezi "lid" na podzim natírat trávníky nazeleno, jako se to dělalo na vojně za totáče, vybrané továrny se budou předem měsíc uklízet a leštit, všichni vyfasují nové montérky a rozhodne se, kdo bude stát kde při vzácné navštěvě Jeho Veličenstva.

A zaměstnanci, ti, kteří jsou "drzí, vzpupní, ba i vyzývaví ", budou stát vzadu anebo

dostanou volno. Pořád lepší než za totáče, to je SNB poslalo na 24 hodin do basy. Ti vpředu vyfasují nové montérky a pracovní pláště a místní "Hujer" bude v předklonu, jak je tak krásně vidět vždycky v televizi, uctivě cosi vykládat a PaPr bude vypadat, jako když myslí na vzdálené příbuzné a na to, zda se dokymácí ještě těch pár metrů.

Otázka zní? Má to PaPr a my všichni vůbec zapotřebí? To kolem něj není někdo soudný?

Stav našeho lidem zvoleného PaPra vypadá podle oné staré a stále platné historky:

Postarší pan profesor sezve při příležitosti svých kulatých narozenin své spolupracovníky a praví moudře: "Člověk stárne. A ztrácí rozvahu a soudnost. Milí přátelé. Ještě se do důchodu nechystám. Ale kdybych někdy, po čase, začal jaksi blbnout, dejte mi to nějak decentně na vědomí. A já odejdu." Po deseti letech, když už není s dědkem k vydržení (autor předesílá, že je o něco starší než náš ctěný PaPr), svolají spolupracovníci "oslavu" a nejodvážnější z nich praví: "Pamatujete si, pane profesore, jak jste nám kdysi říkal, že kdybyste jaksi ochaboval…" A profesor zajásá: "Tak vy jsme mne pozvali na oslavu toho, jak jsem stále zdravý a duševně čilý…. "

Ať je to, jak je to, Pavka Kohout je znám jako statečný chlap. Nebylo by od věci, kdyby zaskočil za PaPrem na Hrad a nějak mu to decentně vysvětlil?

P.S. Chcete-li si zavzpomínat na "staré časy", zde si můžete stáhnou (prosím nejraději po zaplacení) moji knihu "Stálo to za hovno a stejně byla sranda".