Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996POLITIKA: Lesk a bída celebrit
Její příběh je zřejmě typický pro českou politiku této etapy. Známé osobnosti samozřejmě mají ve volbách výhodu, ale popularita nestačí. Tomáš Töpfer patří k nejúspěšnějším aktérům prvního kola doplňovacích senátních voleb, ale patrně by jeho úspěch nebyl tak velký, pokud vůbec nějaký, kdyby se svou popularitou nenastoupil do správného vagonu.
Možná, že podobně uvažovala i Pavla Topolánková, když se přidala k „politické straně jednadvacátého století“ zvané Politika 21. Předsedkyní této strany je europoslankyně Jana Bobošíková, předtím známá televizní komentátorka, ještě více zviditelněná ve zjitřených dobách války o Českou televizi, kdy se jí podařilo vybudovat tzv. bobovizi. Bobošíková rozhodně není žádná „no name“ osoba a o její Politice 21 se sice nemluvilo mnoho, nicméně v obecném povědomí zapsána je. Kdyby se do služeb této strany vložil takřka románový příběh zhrzené manželky ministerského předsedy, mohlo by se stát, že se z tohoto vejce vyklube nečekaný politický úspěch.
Tím spíš, že vejce je ohříváno hojnou vrstvou populistického peří. Programové teze byly voleny podle vkusu „člověka z ulice“: změna volebního systému, po ní volá kdekdo. Zrušení Senátu, nu, to je pikantní u strany, která postavila dvanáct kandidátů ze sedmadvaceti možných. Přímá volba prezidenta, desetiletý distanc pro korupčníka, efektivní využití fondů Evropské unie. Jsou zde i kuriozity jako obnovení povinné maturity z matematiky. A proti čemu Politika 21 táhne? Proti aroganci politiků. Proti parlamentním obstrukcím a vyhazování peněz. Proti rušení Benešových dekretů a proti vydání katedrály svatého Víta katolíkům. Tohle musí zabrat, říkaly si asi dámy z vedení strany.
Je až kupodivu, že Jana Bobošíková, která je v politice tak dlouho, nejdřív jako její pozorovatel, poté coby provozovatel, nepochopila jednoduchou pravdu o politice. Politika zaujímá na občanově obzoru vcelku malý podíl. Zajímá se o hlavní kontury a o detaily se nestará. Vnímá vývěsní štíty, jen ty veliké, menší a malé opomíjí, a co je uvnitř, to zkoumá málokdo.
Populární osobnost, ať se jmenuje Martin Maxa, Věra Chytilová anebo Mirka Čejková, to je pták s pestrým peřím, na kterého je pěkné pokoukání, ale v politice si lidé přejí mít především tu správnou firmu a k ní, eventuálně, známou osobnost. Je diskutabilní, jestli můžeme za výjimku z tohoto jednoduchého pravidla považovat Taťánu Fischerovou, která postoupila do druhého kola v Praze 2: lidé ji už dnes vnímají spíš jako političku než herečku.
Vládnou u nás média?
Ano a ne. Můžeme se nad tímto stavem pozastavovat, ale to je asi to jediné, co zmůžeme. U nás vládne mediokracie, jak to trefně označuje Politika 21, tedy „vláda médií“? Ano a ne. O velkých se píše a mluví víc než o menších a o malých se nepíše a nemluví skoro vůbec, leda když něco provedou. Podstatné rysy demokracie, totiž soutěž a vzájemná kontrola, tím postiženy nejsou, dokud nebudou překročeny určité hranice.
Drtivé vítězství ODS v Praze možná naznačuje nezdravou tendenci v české politice. Náprava se ale dá těžko čekat od politických subjektů sázejících na populismus a mediální lesk osob vystrčených v předvolební čas do popředí.
LN, 23.1.2006