Společnost Člověk v tísni jistě není třeba představovat, je to organizace, která má široký záběr a nesporný étos. Realizuje odvážné humanitární projekty v zemích postižených válkami a katastrofami, podporuje opoziční hnutí v nedemokratických státech a přirozeně pomáhá i doma. Díky nenahraditelné pomoci po povodních před osmi lety se název Člověk v tísni dostal do povědomí většiny lidí, organizace si získala všeobecný respekt a uznání. Já osobně mám od studentské stávky slabost i pro Šimona Pánka. Tu bohužel sdílí i moje manželka.

Možná právě Šimonova minulost studentského vůdce v roce 1989 byla důvodem, proč se jeho Člověk v tísni rozhodl zorganizovat velkorysý projekt studentských voleb. Tedy, nejedná se o žádné volby do studentské samosprávy, ale o předpremiéru voleb do Poslanecké sněmovny. Voliči však mají být studenti středních škol, kteří ještě regulérně volit nemohou. Nikdo, kdo zažil zblízka studentskou stávku v listopadu před dvaceti lety, nemůže tvrdit, že středoškoláci nemají k politice co říci. Šimon Pánek se rozhodl politické preference studentů středních škol zjistit, a to nikoli nějakou pochybnou anketou, ale způsobem, jehož výpovědní hodnota je nebezpečná.

Tedy, nebezpečná svojí věrohodností a pochopitelně pro některé politické strany, protože projekt má proběhnout měsíc před ostrými volbami a veřejnost se tak dozví, kdo by zvítězil a kdo propadl, kdyby volební právo měli občané nikoli starší, ale mladší osmnácti let. A proto se o studentské volby, dosud mající podporu ministerstva školství, najednou začali zajímat ti, kteří zavětřili ohrožení. Nikoho asi nepřekvapí, že se do zpochybňování projektu pustili právě sociální demokraté a lidovci. Jaroslav Tvrdík a Cyril Svoboda kážou ve vzácné shodě s ustaraným výrazem o tom, že politika do škol nepatří, mládež musíme chránit a vůbec. Zaleklo se i ministerstvo školství a úředníci, kteří již patrně vidí Klému Paroubka na premiérském stolci, začali hledat na projektu studentských voleb hnidy.

Že si Paroubkova strana s mládeží (promiňte mi to budovatelské slovo, ale nahlížím nyní teenagery soudružskou optikou) nerozumí, je nasnadě. Zbytečný zákrok na Czechtechu před lety lpí na Paroubkovi jako stigma a facebooková vaječná akce jistě též nebyla dílem penzistů. A protože středoškoláci kromě přirozené inteligence disponují i matematickými dovednostmi, docela dobře si umějí spočítat, že socialistům počty jaksi nejdou. Studenti samozřejmě též chápou, že pokud Paroubek rozdává plnými hrstmi, rozdává z jejich kapsy. Adresátům třináctých důchodů to může být jedno, jelikož ti se patrně při současné rozpočtové disciplíně nedožijí ani zavedení eura, ale patnácti až osmnáctiletým to sakra jedno není. Připočteme-li charisma socialistických lídrů, kteří jsou sexy asi jako hajný s Trautenbergem, lze odhadnout jejich zisk ve studentských volbách jako zhruba takový, jaký by si zasloužili i v těch opravdových.

Motiv odporu lidovců je jistě stejný, tedy obava z nelichotivých čísel, ale jde jim o víc. Lidovcům jde o holý krk, z pochopitelných důvodů ani oni nejsou favority teenagerů a pokud by ve studentských volbách v době vrcholící předvolební hysterie získali nějakých 0,9%, mohlo by to přispět k nejpekelnější variantě, totiž že jim o měsíc později volební komise přidělí třeba 4,9% a ze Sněmovny odejdou potupně zadním vchodem. Což by ovšem, přiznejme si, byla při dnešním rozložení politických sil přeci jenom škoda. Nicméně na přiblblosti Svobodova názoru na orientovanost středoškoláků v politice to nemění nic.

Nezralost příslušníků uvedené věkové kategorie je iluzí, kterou nás krmí páprdové. Nebyli to snad naopak plnoletí voliči, kteří rozdali karty v parlamentu tak ostudným a nezodpovědným způsobem a chystají se to zanedlouho zopakovat? Pokud je zákonem dána trestní odpovědnost od patnácti let, proč by stejnou věkovou hranici nemohlo stanovit i volební právo?

Pevně věřím, že projekt studentských voleb proběhne. Možná, že řada škol alibisticky odmítne participovat na věci vyvolávající nelibost papalášů, a studentské volby tak nebudou plošné. Tím jejich odpůrci získají vymodlený argument, totiž že jde jenom o jakási hausnumera. Ale nás, které upřímně zajímají názory a preference budoucích plátců našich dluhů, je doufám víc. Skromná angažovanost a entuziasmus lidí z Člověka v tísni budiž jednou z mála dobrých zpráv v předvolebním čase.