Andrej Babiš sice avizoval, že nás hnutí ANO příjemně překvapí na konci září, první špunty ale klidně mohou letět do vzduchu už dnes. Hnutí, které se profilovalo jako manažerské, plné nepolitiků, z nichž hlavním nepolitikem je vicepremiér a ministr financí, nyní zakládá Institut pro politiku a společnost, jenž se má stát líhní lídrů, místem, kde se budou politici vzdělávat a kde pro ně budou připravovány podklady.

Cílem je prý také ideologicky ukotvit hnutí, které by se mělo profilovat proevropsky a liberálně, mimo jiné proto, že v Evropském parlamentu zamířilo do frakce liberálů.

Ať už Andreje Babiše pohání instinkt nebo racionální úvaha, jisté je, že si počíná správně. Jednak kvůli samotnému hnutí ANO. To soustavně schytává kritiku, leč potenciál, kterým disponuje, je nepopiratelný.

Pokud jeho personální mix nepolitiků a politiků, kteří prošli jak ODS, tak sociální demokracií, upřímně vzplane pro ideje moderního liberalismu, dojde k zaplnění bílého místa na české politické mapě.

Kdo se na něm dosud usídlil, se zlou se potázal.

Občanské hnutí propadlo ve volbách 1992. Občanská demokratická aliance, jež ale nakonec zvolila konzervativní cestu, opustila sněmovnu v roce 1996 a její pozdější angažmá v rámci tzv. Čtyřkoalice už připomínalo jen děkovačku před prořídlým obecenstvem. Za liberály se prohlašovali i představitelé Unie svobody. Naposledy si s evropskou liberální rodinou zakoketovala Karolína Peake s ministranou LIDEM, jíž je konec bůhvíkde.

Úsilí některých těchto adeptů vyšlo vniveč kvůli jejich cynickému kalkulu, další byli poraženi konkurencí či vlastní nepřipraveností na drsné politické bitvy.

Jenže ANO má na rozdíl od svých předchůdců politickou sílu i peníze. Snad ji proto využije moudře. Vzdělávací organizace může špičkám ANO například vysvětlit, že politika není podřadné řemeslo a parlament není žvanírna.

Spokojeni ale můžeme být, i když odhlédneme od partikulárních zájmů Babišova hnutí. Donedávna měly tuzemské politicky strany sklon kulhat na jednu nohu. Buď jim přes budování odborného zázemí nezbyla energie na kontinuální oslovování voličů a sympatizantů, anebo odváděly solidní práci v ulicích, aniž měly jasno, jaké hodnoty a principy prosazovat.

Přitom by měly zvládat všechny tyto činnosti. Místo toho se leckdy utápěly ve schůzování a v primitivním dobývání, případně i rozdělování kořisti v podobě veřejných funkcí.

Politický subjekt, který chce přežít víc než jedno volební období, by měl umět pracovat se svými mladými i seniorskými stoupenci, mít akademické zázemí ve vlastním think-tanku i ve spolupracovnících na vysokých školách či v Akademii věd, dále se mu šiknou kluby přátel nebo podporovatelů a zapomenout nesmí ani na aktivní členskou základnu šířící dobré jméno strany neformálním kontaktem s potenciálními voliči.

Přestože jsou zdejší strany poměrně nepočetné, jedinců ochotných s nimi spolupracovat přibývá – a to i mezi technickou a přírodovědnou inteligencí, studenty či občanskými aktivisty.

A ještě jeden zajímavý aspekt lze na vzniku Babišova Institutu pro politiku a společnost podtrhnout. Už jen Úsvit přímé demokracie zůstane politickou formací bez opory ve speciálním myšlenkovém centru.

To může usnadnit debatu nad veřejným financováním politických nadací a ideově odstíněných teoretických pracovišť, která vyvřela na povrch i při skládání Sobotkovy koalice. Kdyby se podařilo nalézt model, který část peněz od státu partajím omašličkuje a nasměruje na programový výzkum, osvětu a vzdělávání, mohlo by jít o krok pomáhající rozvoji politické kultury a dialogu jak mezi stranami navzájem, tak mezi nimi a veřejností. Stačí se jen inspirovat v sousedním Německu.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus