Dívám se před pár dny v horský podvečer z terasy přes travnatý svah, dolů k divokým jabloním jaderničkám. A najednou se odshora, nade mnou, od lesa, modře zablýskne, a bíle. Přeletělo to a usedlo na jablůňku. Ale copak - tebe jsem tu nikdá neviděl! Proč teď? Dávno už vím, že věci se nedějí jenom tak - Ale hned nato druhé blýsknutí, a druhý krasavec: a ten už těsně nad střechou, a mnou. Usedl k ní. Znehybněli - a já bych v té zastavené chvíli přisahal, že se přes tu louku dívají na mne. A náhle jsem věděl. Ano, slibuji vám to! Je už opravdu nejvyšší čas - léta chodím kolem té ztracené studánky a léta na tu děvčičku nebohou myslím...

- tož děcka - neskaj sem byla s vama spokojená, to mosím řéct! Ogárky pochválili pan učitel, a ani Verunka moc nešantila. Aj tata to pravíl, jak šél do chléva. Tak možete eště chvílu, než půjdete na hůru, byt ze staříčkem, šak je eště světlo - scete?

Scemé! - No a jak sa praví? - Děkujeme, maměnko! - No proto. Tu máte lampu na stůl a tatíčku, budete ím neco vyprávjat, že? - No cerenko, šak sa na to dlúho šteluju - víš-i, to jak to bylo s tú ubohú konteskú a s tým koncem teho našeho hradu...!

No tož to nebude modz veselé - ale nech, šak nech sa dovijú že aj také věci sa dějú. Tož tu máte v hrnku vaše lipáčí, šak jak vóní - a já tu eště v izbě chvílu budu u kolébača, než malá usne. Tak tichučko vykládajte, nebo to utnu - jasné? - Jasné, maměnko! - Tak než oproti nad pasekama vyjde měsíček. A už nás ani nečuť, tatíčku!

Tož... to bylo v dobách, gdy tu nahoře jak sa setmňélo, svítíl každý večer ten náš slavný hrad, co tu z něho sú už enem okopy a ty zbytky zdě. No a tak sa mu pravilo Světlov. V každém okně mňéli lampu a tá svítila celé noce!

Tož to moseli byt bohatí, staříčku - joj! - No byli. Ale najvěčí bohatství byla tá jejich jediná céra. Pravilo sa í konteska. A ona už byla veliká, a přepěkná byla - a už sa pomýšlalo na ženicha. Ale eště í nevybrali, a ona také ani nikam nechodila, tak ju to ani nesváďalo. A všeckým sa zdálo že to už lepší byt nemože.

Staříčku - a jak byla pěkná? Vjac jak já? - Ale berunko moja - to sa tak nedá řéct, šak tobě sú čtyři léta, a tá už byla - Jak súsedova Tereza? - No třeba. - Jak třeba, staříčku - šak vy ste ju moseli znat, né? Dyž už ste tu tak dlúho. Dyž si to tak pomatujete! Šak vy to mosíte znat od začátku světa, né? - No- skorem, děvčičko. Ale toto bylo e š t ě prv. - No toto!

Ale ona mňéla veliké tajemství, víte-i? Každú noc, jak celý hrad usnúl, a enem strážný chodíl kolem po hradbách, ona sa najednúc probudíla, a ruky dopředu, a oči dokořeňa - a vstala, vyšla z téj svéj izby, na schody - a rovnú na hradby! A tam chodíla, a nevěďéla o tem - a pak šla dovnitř, a ráno jagby nic!

Tož byla náměsíčná. Pravda, ten strážný ju viďél: ale šak věďél, že jag na takú zavolá, lekne sa a už letí důle - šak to sa nesmí. Tak držél - - Tatíčku! Sa ně zdá! - no šak nic, cerenko. Držél pusu... áno? - No vidíte, že to ide. - ...no ále jednúc v noci, zrovna dyž býl plný měsíc, šél okolo mladý uhlíř, mňél už porichtovaný a zapálený milíř a tak se šél eště před spaním poprocházat. A najednúc vidí - navrchu chodí po kraju konteska! Zařvál, že co tam pro Boha robí?! A tá se lekla - a bum důle!

Ale ten bleskem přiskočíl a už mu spadla rovnúc do jeho rúk, ani sa nestačila leknút... A včil: tá prvně hledí na mladého šohaja, a ten tu eště k temu drží na rukách, a on hledí na ňu, a drží ju, a vidí všecko pěkné na ní, jaj... - Tatíčku! Šak u teho nemosíte tak prodlévat, že! Vy byste snáď tým ogárkom nevinným vylíčili aji nechcu řéct co. Všecko! Šak já vás znám, nebójte sa. Su vaša krev! - No šak já níc...

No v tu chvílu věďéli, že na sebja mosijú hledět do konca světa. A také hneď ona: Já - já ťa miluju! A jak sa rozední, půjdu za tatíčkem a maměnkou a že ťa scu za muža. - No ten v tú ránu věďél, že to tak neide: Jaj, nále ty si konteska a já uhlíř - cérko, to dobře neskončí! Ale tá hneď ráno za nima, a že: A já už vím, keho si veznu za muža, a je to enem ten mladý uhlíř, co stójí pod našima oknama. Žádný iný!

Tož to mňéla co řéct! Hrabince sa zatmílo před očami a než kdo co stačíl, zakříkla na ňu: Tož totok máme za všecko?! Uhlířa? Tak teho hneď včíl necháš! Aby si věděla, si enem hlúpá sojka! Bóže svatý, vidíš to?!

A včíl hrom, a - a ona - staříčku, napite sa, jaksi nemožete! - šak já - mňa to pokaždé tak zebere, víte-i: v t é j chvíli z ní, z téj děvčičky krásné, byla sójka!! A už křídlama mávla a šup, neščasnica, oknem ven!

Nále teď sa teprú chytnite stola, děcka: si myslíte, že to byla hrůza - n o a tá eště příde! Pár kroků od hradu šél v lesi zrovna myslivec, flintu přichystanú - a včíl sojka! Tož to bylo hneď: zamířit, stisknút - bum!

- Staříčku - !! Nestřelíl ju, viďte že né? - Střelíl, děvčičko... a padla dúle, a bylo... A už voláli cosik zhora od hradu a už běžali k nim hradní páni - darmo. Ležala tam, krásná sojinka, hlavičku na zemi - a v tu chvílu sa najednú ztratíla a vytrysknúl tam ze země pod tým velkým dubem prameň, len sa tak blyšťál, a už tam byla studénka, a už tékl aj dál - a to už všeci poklekali, a hlavama o zem bili, a o smilování prosili... darmo. A tož jí hneď začali říkat Sojsinka, ja bóže... -Tatíčku, napite sa. Já sem to věděla, přeca, že vás to zebere. Šak vím, že na to pérečko vám nesmí nikdo sáhnút...

Jaké, maměnko? - Tož to co majú staříček v rohu s obrázkama, skované pod provodovskú Panenkú Márijú - šak su hospodyňa, mosím o všeckém vědět, a třeba neřéct - také budeš taková, beruško. - Staříčku! No a o tem pérku nic - ? Ná tož... Ale nó - nebuďte taký! - Ogárku - víš-i, dyž sa vám dycky ztratím negdy iďa do lesa, tak idu navrch až pod hrad - a buď ke temu svatému obrázku pod ním, anebo k téj studénce - a tam si tak mudruju, buďa tak samotný enem s týma starýma stromama navrchu a s tú voděnkú, nemosím sa oščádat že su blázen - a jednúc seďa tam cosik ňa chytlo, že pravím:

Kontesko, šak já sa za tebja pomodlím, cérko neščasná, nebój sa! A v ten ráz znese se ke mně naráz blyšťavé pérenko jak to nebe navrchu. Přímo přede mňa! Enem zvednút. Vzhlédnu hore - nic nevidět, nic nečut... ná tož a tu ho mám. Vjac nevím...

No a najednúc za pár dní přinde myslivec zhora, a oči vyvalené a že: Ludé dobří, nikeho tam není! Nále gde? Tož na hradě! Oni sa zbalíli a v noci všeci odjéli gdoví kam, a néni tam nikeho, ani psů, ani slúžících - všecko pozotvírané, už enem srnky tam sú... jak je to zebrálo, ten žal, moseli preč... a už sa to začalo rozpadat, a od téj doby pořád...

Staříčku-u-u... Ale tož neplač, beruško. Šak každému je dobře, dyž už to má za sebú, šak sa zeptaj v nedělu velebného pána! - Staříčku, a zehnite sa - já vám mosím neco řéct, enem vám... možu sa také za ňu pomodlit, až půjdeme v nedělu za stařenkú? Tož ba možeš, to budeš hodná - neuškodí, baže... poť, otřu ti očiska... a včil rychlo kleknút a hore, spat.

Nech pod ochranú všech svatých přečkáte noc. - Vy také, staříčku. Šak že budeme pořád spolu? - Ná jak ináč, děcka moje... pravdaže s vama budu pořád, nebójte sa!