Podívejme se na názory soudobých historiků na Lenina a na některá historická fakta. Profesor Igor Lukeš z Bostonské univerzity charakterizuje Lenina a leninismus bez braní si "vědeckých servítků". V knize Pavla Palečka: Exil a politika, říká zcela otevřeně: "Leninismus nepředstavuje žádnou teorii o světě. Vladimír Iljič byl gauner a masový vrah. Jeho jedinou vášní v životě bylo získat moc. Obrovské ztráty na životech v sovětském Rusku během jeho života se ho netýkaly ani v nejmenším. Shodou mnoha náhod se prorval k politické moci. Výsledkem byl Gulag, Stalin a desítky miliónů mrtvol. Z leninismu do dnešních dnů nezůstává udržitelného vůbec nic. Proto je překvapující, že se k Leninovi hlásí v České republice nejen extremisté a staří bolševici, ale i parlamentní politické strany."

Lenin stál u zrodu snad největších zvěrstev v historii lidstva. Přesto, dokonce na Západě, bylo donedávna slyšet hlasy, které jedním dechem odsuzovaly stalinismus, ale vyzývaly k návratu k "leninskému humanismu". Když byl nositel Nobelovy mírové ceny soudruh Michail Gorbačov u moci a obával se, že z něho jeho pochlebníci udělají další "kult osobnosti", okřikoval je: "Proč stále citujete z mých projevů? To nemáte dost vhodných citátů z Lenina?" Jestlipak je oddaným leninistou ještě dnes?

Za vlády Lenina vypukl ve městech, zejména v Petrohradu, hladomor. Lenin nařídil zkonfiskovat veškeré potraviny z širokého i dalekého venkova. Kdo odmítal vydat poslední trochu mouky, kterou měl pro svoji rodinu, byl zastřelen. Hokynáři, kteří prodávali zbytky svých skromných zásob (bylo to jejich povolání) byli stříleni na Leninův rozkaz po desítkách. Potraviny byly přidělovány jen stoupencům bolševické revoluce. Těm, co váhali, Lenin vzkázal: "Nedáme jíst!" A kontrarevoluce tak byla v Petrohradu zkrocená. Stejně leninské metody jsou dodnes uplatňovány na Kubě, v Severní Koreji, v některých provinciích Činy a v jiných "baštách" komunismu.

Podívejme se, jak to bylo s Leninovým "humanismem" při vyvražďování nezletilých dětí:

Mnohokrát jsem slyšel názor, že carismus svrhli bolševici. Na únorovou revoluci v roce 1917, která donutila cara Mikuláše II. k abdikaci, která byla v podstatě spontánní revolucí republikánskou a demokratickou, revolucí "buržoazní", jak ji v pejorativním smyslu toho slova říkali komunisté, se málem zapomnělo. Bolševici carismus nesvrhli, ti jen zničili zárodek demokracie v Rusku a internovaného cara a celou jeho rodinu vyvraždili.

Bývalý car a carevna, se svými čtyřmi nezletilými dcerami, třináctiletým synem, osobním lékařem, služebnými, dokonce i psíkem byli chladnokrevně, bez jakéhokoliv soudu zavražděni bolševiky v Jekatěrinburku na Uralu (v komunistické éře zvaném Sverdlovsk). Stalo se tak v noci z 16. na 17. července 1918, tedy osm měsíců po bolševické "Říjnové revoluci", za souhlasu Lenina, který byl v té době nejmocnějším mužem v bolševiky ovládané části Ruská.

Bolševici začali svoji revoluci až onoho pověstného 7. listopadu 1917. To však už nebyla revoluce proti carovi a jeho vládě, ale proti prozatímní vládě, které předsedal eser (socialistický revolucionář) Alexandr Fjodorovič Kerenskij. V poměrně demokratických volbách 12. listopadu 1917, které vypsala ještě Kerenského vláda, zaznamenali totiž bolševici zdrcující porážku: ze 707 křesel v parlamentu měli eseři obsadit 370, bolševici jen 175. Rozčilený Lenin se zachoval opravdu "leninsky", když prohlásil: "Jen padouši a idioti si mohou namlouvat, že proletariát musí získat nejprve většinu v měšťáckých volbách a teprve potom se může pokusit strhnout na sebe moc" (H. Andic: Cestou teroru). Když se zvolené národní shromáždění sešlo 5. ledna 1918 v Petrohradu ke svému prvnímu zasedání, zbolševizovaní vojáci a námořníci petrohradské posádky pod vedením Leninovy stranické gardy právě zvolený parlament rozehnali. Lenin měl pohotově připraveny náhradní parlament: delegáty dělnických a vojenských rad (sovětu). Tedy jakési "akční výbory", jak jsme je poznali v československé verzi v osmačtyřicátém. To, co následovalo, bylo pouze organizované lupičské tažení po zuby ozbrojených band, kterým ideologicky a organizačně nesjednocení liberálové, rozhádaní socialisté jiného ražení a zbytek monarchistů nemohli úspěšně čelit.

***

Události šly po sobě následovně: Únorová revoluce zvítězila v Petrohradu 28. února 1917 (podle ruského kalendáře) a téměř bez krveprolití. Car podepsal svoji abdikaci 2. března 1917. Carská rodina byla internována ve svém sídle Carskoje Selo a zvláštním výborem Dumy (carem rozpuštěná rada, která se odmítla rozejít) bylo vyšetřováno, zda se nedopustila velezrady a nespolupracovala s Němci. Vyšetřování nepřineslo žádné důkazy, které by potvrdily toto, od počátku pochybné, nařčení. Lenin se vrátil do Ruská že švýcarského exilu 3. dubna 1917, šest týdnu po únorové revoluci, v pověstném zaplombovaném vagónu se značnou finanční podporou z Německa. 31. července 1917 byla internovaná carská rodina převezena za osobního dohledu Kerenského z Carského Sela do Tobolska na Sibiři. 7. listopadu 1917 zahájili bolševici "Říjnovou" revoluci proti prozatímní vládě. Po ovládnutí moci se noví mocipáni obávali, že by někdo mohl cára v odlehlém Tobolsku osvobodit, a tak byla carská rodina převezena do Jekatěrinburku v dubnu 1918 (E. Radzinsky: The Last Tsar).

Vyvraždění carovy rodiny a všech Romanovců plánovali bolševici už od počátku své revoluce, aby zabránili případným pokusům o restauraci monarchie. Z těchto důvodů také neuskutečnili původně plánovaný divadelní proces s Romanovci; žádný revoluční tribunál by si netroufl popravit malé děti.

Když se protibolševická vojska, tzv. Lidová armáda, spolu s oddíly čs. legionářů blížily k Jekatěrinburku, bolševici zpanikařili. Místní bolševický výkonný výbor poslal do Moskvy telegram Sovětu lidových komisařů s dotazem, co se má stát s carskou rodinou, a s návrhem, aby byla postřílena. Ústřední výkonný výbor, nejvyšší instituce sovětského státu, dal k vyvraždění rozkaz. Devět dnů po vraždě carské rodiny vstoupily do Jekatěrinburku oddíly čs.legionářů, vedené praporčíkem Čilou.

Nebylo to tedy svévolné rozhodnutí regionálního uralského výkonného výboru, jak mnozí historikové dlouhá léta tvrdili, aby vina za vraždu carových dětí nepadla na Lenina. Spisovatel Geli Rjabov po průzkumu bolševických archívů našel patřičné dokumenty, ve kterých je sice zaznamenáno, že Lenin varoval Ústřední výkonný výbor, že "vražda dětí by zanechala skvrnu na ruské revoluci a silně ji zkompromitovala v očích světa", ale při konečném hlasování "hlasoval pro popravu". O tom, že bylo o vyvraždění Romanovců rozhodnuto z ústředí, nasvědčuje i skutečnost, že v ty dny byly zavražděni i ostatní příslušníci bývalého vládnoucího rodu (včetně nezletilých dětí), kteří byly vězněni na různých místech Ruska.

Vražda byla provedena komisařem Jurovským, příslušníky státní policie Čeka a rudoarmějci v sklepní místnosti domů Ipatevovych, ve kterém byla carské rodina před vyvražděním vězněna (podle některých zdrojů byli v době popravy v domě přítomni maďarští komunisté Béla Kun a Immre Nagy v oddílu tak zvaných "lotyšských střelců") . Pozůstatky carské rodiny byly nalezeny teprve v roce 1970 v soukromé akci spisovatele Rjabova (Los Angeles Times, 13. dubna 1989 a NY Times, 1. září 1995) a spolehlivě identifikovány teprve po pádu komunistického režimu (E. Radzinsky: The Last Tsar, Doubleday, 1992).

***

V České republice je hodně těch, kteří by z mnoha důvodů byli rádi, aby se na zločiny komunistů rychle zapomnělo. Budeme je však všem stále připomínat, podobně jako jsou připomínány zločiny nacismu.