Ve stejné době, kdy vznikla tato variace na oblíbený hit obou mých babiček, ozývalo se často z našeho rádia: „Symfonický orchestr Československého rozhlasu řídí František Vajnar.“ Ne že bych to, co následovalo, tenkrát s nějakým obzvláštním zaujetím poslouchal, ale do paměti se mi ta věta vryla nesmazatelně. Také na obalech gramofonových desek s operami jsem občas nacházel jméno Františka Vajnara. Pak jsem na jarní chmelové brigádě uslyšel z mizerné nahrávky Visací zámek, o dvě hodiny později se spolužákem založil hudební těleso Rythmics Punks a celé další desetiletí se věnoval výhradně kapelám ze samejch pankáčů.

V roce 1994 jsem začal chodit na koncerty Filharmonie Hradec Králové. Jak to souvisí s kapelami ze samejch pankáčů, se těžko vysvětluje, ale věřte mi, že mají s kapelou ze samých symfoniků mnoho společného. Za dirigentským pultem stál František Vajnar. Ve středu (15. září) mu bylo 80 let a ve čtvrtek vypukla v hradecké filharmonii bujará oslava.

Panu řediteli Dernerovi patří uznání za to, že se ten dlouhý seznam světových orchestrů a míst, kde profesor Vajnar dirigoval, naučil tak hezky nazpaměť. František Vajnar to shrnul jednodušeji: „Vzal jsem to přes celou zeměkouli proti směru hodinových ručiček.“ Na oslavu svých narozenin přišel po devíti letech čestného šéfdirigentství do úplně jiné filharmonie. Původní sál byl zrekonstruován tak, že jej zbořili a postavili nový, pod vedením nového šéfdirigenta Ondřeje Kukala se omladil nejen fyzický vzhled, ale i zvuk orchestru (a výrazně se přiblížil kapelám ze samejch pankáčů). Ale něco přece jen zůstalo. Třeba první koncertní mistr Oldřich Tyč. A nebo věrní posluchači.

Také přišel úplně jiný František Vajnar. Teprve když se otočil zády k publiku, byl to zase on. (Tento zajímavý jev, totiž že řadu českých dirigentů poznám jen tehdy, když se ke mně otočí zády, je docela logický, ale teprve včera mě o tom napadlo přemýšlet.) Po předehře k Mozartově Figarově svatbě vystřídal oslavence maestro Weiser a večer se nesl v duchu samých variací. W. A. Mozart: Koncertantní symfonie pro hoboj, klarinet, lesní roh, fagot a orchestr. To není variace na nějakou jinou skladbu, ale obráceně - jistá píseň s textem „Kde domov můj“ se opravdu nápadně podobá melodii z druhé věty. Následovala orchestrální suita z Dvořákovy Rusalky. Trochu mi tam chyběl zpěv, úplně mi chyběl můj nejoblíbenější hit z Rusalky – Květiny bílé po cestě, ale nevadí. Na závěr přišla PECKA! Variace na Happy Birthday.

To by člověk nevěřil, kde všude se ta melodie dá najít a kam ji lze propašovat. Zazněla i v Yradierově Habaneře z Bizetovy Carmen. To už se sál otřásal smíchy, ale impozantní závěr měl teprve před sebou. Když melodii Happy Birthday zahraje více než 60 symfoniků, včetně pěti kontrabasů a tuby, tutti, tak vám pod prdelí vibruje sedadlo ještě dalších pět minut. Omlouvám se za nespisovné slovo, ale některé fyzikální jevy nelze popsat eufemismy.

Rozhodně mám profesoru Františku Vajnarovi co závidět. Taková kapela mně asi na žádné oslavě nezaduje. Ještě že mám aspoň tu ze samejch (bejvalejch?) pankáčů.

Gratuluji!

Převzato z blogu JanVesely.bigbloger.lidovky.cz
Autor je pracovníkem Hvězdárny a planetária v Hradci Králové