"Svoboda vůbec jen tam možná jest, kde všickni účastníci společnosti jakékoli požívají stejného práva, kde nikdo není rodilým pánem, nikdo rodilým otrokem druhého; čemuž však nikoli se nepříčí, aby pro dosažení účelu společnosti jedni stáli v čele, vedli a poroučeli, druzí následovali a vésti se dali, tj. poslouchali. Ve svobodném konstitučním státu platí zákonové všem občanům stejně; co jednomu právo jest, musí právo býti také druhému, aniž kdo ze zákonu a z práva obecného vyloučen býti smí. Slovem, konstituce jest jen provedení ve státu známé oné a věčné zásady všeho práva i vší spravedlnosti: čeho sobě nechceš, jinému nečiň. Každé jakékoli nadpráví, každá jakákoli výsada (Vorrecht, privilegium), každá jakákoli podrobenost, která neplyne přirozeně a nutně z potřeby dosažení účelu státního, - nejsou nic jiného, než skutečné vyjmutí z práva, tedy negace práva, tj. nepravost, křivda, bezpráví. Každá takováto výsada může jen pouhým násilím, nikoli právem uvedena i udržena býti ve státu; násilí pak vede všude za sebou stav války, v níž všecko přirozené právo se zapírá, mizí a hyne."

(František Palacký: O centralisaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku)

Na tato slova Františka Palackého se ve vzrušené debatě na rakouském říšském sněmu dne 7. října 1848 odvolával čtyřiadvacetiletý poslanec, který již 24. července 1848, v prvním dnu zahájení pracovního zasedání rakouského Ústavodárného sněmu, předložil návrh na zrušení poddanství. Svůj návrh doprovodil těmto slovy:

"Pánové! Svým návrhem nesleduji nic jiného než nezbytnou a každému snadno pochopitelnou rovnoprávnost mezi poddanými a těmi, kteří jimi již nejsou…. V tomto shromáždění panuje významná anomálie: je jistou ironií, slyšíme-li, že si suverénní rakouský lid dává sám ústavu vybudovanou na demokratických principech, a přitom ve všech provinciích panuje stav, který se v podstatě neliší od starého nevolnictví (potlesk). I když je dnes snad rozsah omezení menší než dříve, nelze přehlédnout rozpor v tom, sedí-li vedle sebe poddaní a svobodní občané. Pro mne nejsou pojmy "poddaný" a "občan" za žádných okolností slučitelné…"

Hans Kudlich

Jeho návrhem se sněm v Kroměříži zabýval až do 7. října 1848. Ještě před konečným hlasováním citoval onen navrhovatel výše uvedená slova Františka Palackého. Řečník se při vystoupení rukou jakoby hladil na levém boku. Pod kabátcem a košilí se skrývala dosud ne zcela zhojená rána, uštědřená mu bajonetem 13. března stejného roku. Jeho návrh byl přijat a muž ten si tak vysloužil titul "osvoboditel sedláků". Byl jedenáctým synem sedláka Johanna Kudlicha z Úvalna. Hans Kudlich byl později za své aktivity v revolučním roce 1848 odsouzen k trestu smrti, v roce 1867 mu udělil císař František Josef I. milost. Bůh věnoval tomuto muži požehnaných 94 let života, plného dobrodružného boje za spravedlnost. Doma v Úvalně se mu potřebné úcty dostalo teprve nedávno. Jak to vlastně všechno bylo?

Hans Kudlich spatřil světlo světa 25. října 1823 v Úvalně (Lobenstein) na statku č. p. 121. Když mu scházely tři měsíce do pětadvacátých narozenin, vystoupil 24. července 1848 v den zahájení pracovního zasedání rakouského Ústavodárného sněmu s návrhem na zrušení poddanství. Pravděpodobně ani sám Hans Kudlich by nebyl schopen říci, jaká to byla syntéza myšlenek, která ho přivedla k takto pregnantně formulovanému vystoupení. Jistě, znal podmínky sedlácké roboty z vlastní rodiny i ze svého kraje. A sedlákem původně chtěl být. Tatínek však nechtěl, aby nadaný syn sedlačil. Dal ho tedy na chvíli do učení k ševci a Hans dostal hned chuť ke studiu. Maminka Eleonora Marie, rozená Ulrichová se musela smířit s tím, že nebude knězem, jímž by se byl stal, protože původně studoval na klášterním gymnáziu v Opavě.

Jenže tam se znelíbil láskou k Schillerovi a jiným autorům, tak přešel na svobodnější státní gymnázium opavské. Jeho spolužákem zde byl například objevitel dědičnosti Johann Gregor Mendel. Oba učil vynikající opavský historik Faustin Ens. A tak splnil sen otcův a Hans po maturitě odešel jako jeho starší bratr, studovat do Vídně. V letech 1942-1948 studoval nejprve filozofii, později právo. Jenže v březnu 1848 vypukla první revoluční vlna. A student Hans Kudlich byl 13. března při demonstraci před vídeňským sněmem pobodán bajonetem. Odjel se léčit domů, do Úvalna v době, kdy se konaly volby do prvního rakouského říšského sněmu. Sami místní sedláci ho navrhli za kandidáta na poslance za Horní Benešov a všichni, bez rozdílu národnosti, mu dali své hlasy. Dlužno přiznat, že postoupil nejprve do druhého kola voleb. A v něm odvolali čeští sedláci svého zástupce a dali své hlasy Hansi Kudlichovi.

Byla to zřejmě úžasná doba. Celá Evropa v roce 1848 povstala, aby se domohla základních práv občanských. A když vídenští studenti vytvořili Akademické legie, které byly součástí národních gard, přidali se k nim takto studenti pražští, francouzští, italští i němečtí. A tak jsme na barikádách a na revolučních shromážděních velkých měst evropských mohli vidět současné i budoucí velké osobnosti národní – studenty se svými profesory. Jsou mezi námi známá jména - Václav Kliment Klicpera, Ludovít Štúr, Lájoš Kossúth, Sándor Petöfi, Karel Sabina, František Palacký, Bedřich Smetana, V. V. Tomek a mnoho jiných. Mezi členy Akademických legií v Praze najdeme i sedmnáctiletého Josefa Hlávku, Havlíček zakládá Národní noviny, Hans Kudlich z Úvalna předkládá říšskému sněmu zákon o zrušení roboty a mladý třiadvacetiletý student práv na vídeňské univerzitě Eduard Schön stojí nejen na barikádách, ale po večerech komponuje. Jeho skladbu Deutsches Freiheitslied – Německá píseň svobody, zpívají studenti po celé Vídni. Začíná právě slovy: Ven, moje srdce, na volný vzduch, zbraň řinčí, buben volá ….

Tehdy v roce 1848 šlo především o svobody občanské a lidé si o ně říkali činy a slovy své řeči mateřské, aniž by rozlišovali svoji odlišnost národní. Taková to byla doba, která tolik inspirovala jiného našeho místního rodáka z Engelsbergu – Andělské Hory na Bruntálsku, Eduarda Schöna. Bylo mu souzeno být nejen dobrým právníkem, ale i známým skladatelem. Z lásky k rodné obci připojil ke svému jménu i jméno její a tak ji proslavil. Eduard Schön Engelsberg, je napsáno na partiturách jeho skladeb. On skládal, Hans Kudlich, člen studentské legie zůstal věren slibům barikádníků a bojoval za lidská práva. A tak činil až do konce svého života.

Podobu Hanse Kudlicha z dob, kdy byl váženým lékařem v Hobokenu (USA), nechal vytvořit v podobě keramických kachlí v roce 2001 známý stoupenec smiřování česko- německého, továrník Zdeněk Mateucius z Oder. Vnuk Hanse Kudlicha dr. Reinhard Kudlich pojal v roce 1930 za choť dceru Wilhelma Waschky, známého oderského továrníka. Jejich syn, pravnuk Kudlichův, Michael Kudlich se narodil 30. března 1931 v Opavě. Maminka Ilse, rozená Waschková si přála, aby se jejich syn narodil ve Slezsku, i když v té době bydleli v Ústí nad Labem. Velice zajímavé sudy Michaela Kudlicha jsem kdysi vydal knižně.

Pan Josef Zajec v Malenovicích u Otrokovic dostal v září 1923 barevnou pohlednici Moravského Berouna od svého syna, který byl v té době vojákem československé armády. Na rubu pohlednice je poštovní razítko s datem 2. září 1923 a tento text:

Brockersdorf, 1. září 23. Drazí rodiče. Srdečný pozdrav posílám všem z Brockerdorfu (česky Čabová), jest to ¼ hodiny od města Berouna (německy Bärn). Máme zde 2 dny odpočinek. Zítra tj. v neděli začne divizní cvičení a potrvá zase až do 8. srpna. Jinak nic nového. Srdečně Vás zdraví (podpis je nečitelný). Jsou zde všude jenom Němci, takže se nemohu nikde domluvit. Ještě zde mají všude císaře France na stěně.

Pohlednice má na lícové straně barevné foto panorama města a v její horní části je již město označeno německy i česky – Bärn – Beroun. Přívlastek Moravský dostalo město až o rok později. A portréty císaře Františka Josefa, či jeho sochy? Těmi bylo pohraničí přímo poseto. Pěknou bronzovou sochu měl stařičký mocnář i v Moravském Berouně. Vyrobily ji v roce 1910 železárny v Blansku a pamětní desku k ní dodal pan H. F. Bittman z Bruntálu. Berounští na sochu i desku uspořádali mezi sebou sbírku a umístili sochu na podstavec, na němž byla od roku 1896 rovněž socha císařova, ale kamenná. Tehdy ji věnoval městu pan Alois Teichmann z domu č. p. 14 na berounském náměstí.

Kudlichův pomník v Bulovce

V polovině roku 1923 dostala všechna města v pohraničí příkaz, aby na základě § 26 Zákona na ochranu republiky byly sochy mocnářovy odstraněny. Tam, kde byli občané liknaví, dokonce vyjížděly občanské bojůvky a sochy likvidovaly samy. A tak 6. července 1924 berounští císařovu sochu sundali, a protože jim bylo líto prázdného podstavce, umístili na něj (podobně jako na většině míst v pohraničí) desku s reliéfem Hanse Kudlicha. I jeho přezdívku přidali – Bauernbefreier – osvoboditel rolníků. Na Kudlicha úřady nemohly. Vědělo se v té době dobře, že stál v revolučním roce 1848 i s českými studenty na vídeňských barikádách a že podporován českými vlastenci uspěl v říšském sněmu v roce 1848 s dekretem na zrušení roboty.

Paradoxem doby je pouze to, že to byl právě mladý, nově nastoupivší císař František Josef, který dne 4. března 1849 vydal nařízení k provedení onoho Kudlichova dekretu ze dne 7. září 1848. Pro úplnost je třeba dodat, že v květnu 1945 byla deska s reliéfem Kulichovým rozmlácena při absenci všech paragrafů. Neboť Kudlich byl pro bolševické začínající běsnění především jakýsi Němec. Prázdný podstavec dodnes stojí pod zdevastovaným, dříve nádherným přírodním parkem, na Křížovém vrchu v Moravském Berouně jako memento, které bohužel zatím ještě nikoho neoslovuje.

Jeden z nejlepších českých prvorepublikových historiků, který se na přání Edvarda Beneše dal bohužel na diplomatickou dráhu, Kamil Krofta, popisuje ve svých Dějinách selského stavu (Praha 1918 a 1949) velmi podrobně, co se vlastně pro sedláky v roce 1848 a v následujících letech udělalo. Není divu, že Krofta byl mezi autory, které komunisté zakázali, již jen proto, že byl kamarád s Benešem. Tehdy ho komunisté ještě nenáviděli. A Krofta píše:

R. 1851 pak byly založeny tzv. vyvazovací fondy zemské, tj. zemské úvěrní ústavy, které, vzavše na sebe zaplacení náhrady za zrušená břemena, k níž byli zavázáni poddaní, stali se jaksi dlužníky bývalých vrchností a věřiteli osvobozených sedláků a prostředkovaly tak peněžní vyrovnání mezi nimi. Takovým způsobem bylo v několika letech dokonáno vyvazení pozemků selských z břemen, která na nich po staletích lpěla. Všechno právo někdejších vrchností na tyto pozemky zaniklo úplně. Sedlák se stal pravým a jediným vlastníkem své půdy, svého statku. Zároveň však přestala všechna jeho osobní závislost na vrchnostech, všechna pravomoc vrchnosti nad ním, přestaly všechny povinnosti odtud vyplývající. Někdejší poddaný stal se svobodným občanem státním, podřízeným stejně jako jeho někdejší pán toliko moci veřejné. Doba selského poddanství minula nadobro a navždy.

Vidíte, během několika let zvládl stát vyřešit vše. Škoda jen, že naši poslanci po roce 1989 si neprostudovali, jak to tenkrát v polovině devatenáctého století vídeňská vláda zařídila. Nebylo by u nás dodnes neuspokojených zemědělských restituentů a v socialismu pokračujících družstev.

rozhledna Hanse Kudlicha

Od roku 1913 byla známou dominantou na vrchu Stražiště u Úvalna tzv. Kudlichwarte na vrchu, postavená k 90. narozeninám Hanse Kudlicha dle projektu bratří Oskara a Rubena Folgelových, kteří byli žáky Otta Wagnera na vídeňské akademii. Příznačné pro tuto dobu je, že základní kámen byl položen 21. září 1912 a obec převzala od firmy Julia Lundwalla hotovou stavbu 21. září 1913. Dvanáct let poté sem byly převezeny ostatky Hanse Kudlicha a jeho ženy Marie – Luisy a uloženy v upravených prostorách rozhledny. Od roku 1945 rozhledna chátrala a byla odsouzena k zániku. V roce 1998 byl zásluhou pana Rudolfa Vöglera z rakouského Herrnbaumgartenu (v rakouském Poysdrofu působí Společnost přátel Hanse Kudlicha) zrekonstruován Kudlichův rodný dům a upravena rodinná hrobka na místním hřbitově v Úvalně. To vše za aktivní podpory obce. V roce 2000 byla provedena i rozsáhlá rekonstrukce rozhledny, která nyní slouží občanům a turistům, jako kdysi.

7. října 1848 byl říšským sněmem zákon o zrušení roboty (zkráceně řečeno), přijat. Nebyla to jen zásluha Kudlichova - podrobný návrh připravovali již poslanci čeští v čele s poslancem Braunerem a byl schválen i památnou schůzí svatováclavskou v Praze, avšak oba návrhy měly jednu slabinu – neřešily možnosti odškodnění vrchností. Hans Kudlich po letech vzpomínal, že při projednávání v říšském sněmu bohužel nedržela při sobě německá a česká levice, což by věci pomohlo. Nakonec díky prozíravě formulované úpravě konzervativního poslance solnohradského, Josefa Lassera, byl zákon přijat a 7. září 1848 sněmem schválen. Složité okolnosti jeho projednávání nic nemění na tom, že "zákon o zrušení roboty" byl, je a bude spojován právě se jménem Kudlichovým.

Mezitím vypukla další vlna revoluční a Kudlich se stal organizátorem jednoho z jejích směrů. Došlo však na rozpuštění říšského sněmu, který se mezitím přesunul k jednání do Kroměříže, a na Hanse Kudlich byl vydán zatykač. Ten uprchl z Rakouska (prchal například přes Dvorce) nejprve ke svému bratru Hermannovi do Frankfurtu, později odejel do Švýcarska. Zde vystudoval medicínu a po promoci si vzal za ženu Marii Luisu, dceru svého profesora Vogta. V roce 1854 byl v Rakousku dokonce odsouzen k trestu smrti, proto emigroval do Spojených států a otevřel si lékařskou praxi v Hobokenu ve státě New York. Hans Kudlich ve svém boji za lidská práva neustal ani v USA. Aktivně pracoval v republikánské straně, spolupracoval se silnou menšinou německých pokrokových emigrantů a v občanské válce "Sever proti Jihu" byl pochopitelně na straně těch, kteří bojovali za zrušení otroctví. Podporoval i prezidentskou kandidaturu Abrahama Lincolna. Otroctví totiž bylo ještě horším fenoménem, než poddanské vztahy zemí evropských.

Necelých dvacet let po revolučním roce 1848, v roce 1866, byl v Rakousku amnestován a pět let poté přijel poprvé do staré vlasti. Pro objektivní posouzení jeho osoby je třeba přiznat, že při několika pozdějších návštěvách se již zcela nevyznal v nuancích rakouské politiky konce 19. století. Ač celý život stál na levici, v otázkách národnostních, týkajících se vztahů mezi Čechy a Němci, zastával stanovisko velice ortodoxní, v neprospěch otázky české. Což nijak nezmenšuje historickou úlohu, kterou odvážně sehrál v době jedné důležité změny v dějinách evropských.

Musíme si zvyknout na to, že velké osobnosti nejsou vždy takové, jaké bychom si je přáli mít od počátku až do konce. Právě proto se mohou velkými osobnostmi stát. Jinak by šlo o loutky. Hans Kudlich se dožil požehnaného věku 94 let. V tu dobu právě přicházela z Ruska jiná revoluční vlna, která způsobila, že 100 let po jeho vystoupení za zrušení roboty, se jeho jméno nemohlo v Čechách vyslovovat. Neboť je pro bolševismus vlastní, že si upravuje dějiny ve smyslu třídního boje. Mezitím se však stal čestným občanem Vídně i New Yorku. Avšak víme, jak to dopadlo. Již dvacet let se o Hansi Kudlichovi může mluvit i v rodném Úvalně. Během doby byly po Hansi Kudlichovi pojmenovány (a později přejmenovány) četné ulice v Brně a v jiných městech a obcích, nebo také hotel v Chrastavě, abychom zůstali jen na českém území.

Dne 11. listopadu 1917 tedy Hans Kudlich v Hobokenu (město v New Jersey v USA) zemřel. Byl posledním žijícím z původních 383 poslanců kroměřížského ústavodárného sněmu. Jeho poslední přání bylo: chci domů. Proto byla jeho urna v roce 1925 převezena do Úvalna a slavnostně uložena do rozhledny Hanse Kudlicha na vrchu Strážiště nad jeho rodnou obcí.

Českým komunistům vadil Hans Kudlich i mrtvý. Proto nebylo možno jeho odkazu vzpomínat. Nezapomněli jiní. Univerzita Johanna Keplera v Linci dodnes uděluje stipendium Hanse Kudlicha. Rakouská pošta vydala v roce 1998 známku připomínající 175. výročí jeho narození. První prezident Spolkové republiky Německo, Theodor Heuss, věnoval Kudlichovi esej ve své knize Schattenbeschwörung-Randfiguren der Geschichte.

Až pojedete do Vídně, zastavte se před domem, který byl v roce 1848 dolnorakouským zemským domem, sídlem dolnorakouských stavů. Tady začali studenti svoji revoluční revoltu a zde byl 13. března 1848 Hans Kudlich zraněn policejním bajonetem.