7. července 1930 zemřel sir Arthur Ignatius Conan Doyle, tvůrce Sherlocka Holmese (a pravěkého Ztraceného světa). Bylo tomu tedy ve středu osmdesát roků, ale pokud Sherlock opravdu existoval, musím ještě dodat, a to bezpochyby ano, jak chci i jako člen JEHO České společnosti velice zdůraznit, anžto to velice dobře vím, zemřel 7. 7. 1930 pouze literární agent doktora Watsona.

Současně ovšem i muž uvěřivší v posmrtný život... Moji čtenáři budou soudit, že jsem prožil mnohá dobrodružství, ale to největší a nejslavnější mě teprve vbrzku čeká! napsal Conan Doyle právě roku 1930!

Avšak už od roku 1885 (kdy mu bylo pouhých šestadvacet) býval zván k jistému generálu Draysonovi, učiteli greenwichské námořní školy, který po večerech pořádal spiritistické sedánky, na kterých byl médiem jistý výhybkář (což připomíná pověstnou Dickensovu povídku Hlídač alias Mugbyho křižovatka).

Ještě později se spisovatel Doyle zúčastnil i seancí s velmi známým médiem jménem Daniel Douglas Homem a roku 1887 uveřejnil svůj první článek na toto téma ve spiritistickém časopise Světlo. Ve třiceti letech počal navštěvovat i hodiny mesmerismu u profesora Milo de Meyera a... Nechal se profesorem hypnotizovat. Jistě je zajímavé, že marně.

Roku 1893 vstoupil Doyle do Britské společnosti pro psychický výzkum a uvědomme si, že tam s ním chodil i budoucí předseda britské vlády či filozof William James anebo sir Oliver Lodge. Během pokusů s jistou paní Ballovou tam taky Doyle definitivně dospěl k názoru, že telepatie funguje, čemuž věřil až do smrti a kdo ví, možná tomu věří i dnes a po ní.

Otřásla jím první světová válka a smrt nejmladšího syna a definitivně se ke spiritismu přiklonil knihami Nové zjevení (1918) a Zpráva o životě (1919). Už roku 1918 taky začal o spiritismu přednášet, a to nejen v Anglii, ale i v Austrálii, na Novém Zélandě, v Americe, v Africe a v severní Evropě. Roku 1925, během spiritistického kongresu v Paříži, byl nominován na čestného předsedu a ve svých stěžejních Dějinách spiritismu (1926) výslovně napsal, že po světě přednáší "na základě příkazu shůry"

V Dějinách české mystiky (právě vyšel třetí díl!) vzpomíná ovšem Josef Sanitrák (nar. 1960) i na případ s vyfotografovanými vílami, který se později stal i základem zajímavých filmů (a nikoli jen dokumentárních). V červenci 1917 oznámily totiž desetiletá Frances Griffithsová a její šestnáctiletá sestřenka Elsie Wrightová, že si u potoka ve vsi Cottingley u Bradfordu hrají s jakýmisi skřítky. Skřítky alias víly pak Elsie i vyfotografovala a další fotografie později pořídila její sestřenice. Po válce se materiálu chopil teozof Edward L. Gardner a v létě 1920 i Conan Doyle. Negativy prozkoumaly dvě laboratoře - a označily je za neupravené. Fotografický expert a absolvent IDF Harold Snelling pak dokonce i veřejně deklarovat, že snímky nebyly vícekrát exponované a ani ne retušované. Gardner k děvčátkům pozval i jasnovidce Geoffrey Hudsona, a ten s nimi začal chodit do lesa a vyhlašoval, že taky on víly uviděl. Dívky však pořídily i další tři fotografie a v prosinci 1920 spatřili ony bytůstky díky Doylovi i čtenáři The Strand Magazine. A odměna pro fotografky?

Dvacet liber, tedy na onu dobu značný obnos.

Roku 1922 vydal Doyle na téma i knihu Příchod skřítků a... A teprve po pětašedesáti letech odhalil spisovatel Fred Gettings identické obrázky v pohádkové antologii Princess Mary´s Gift Book (1915), která shodou okolností(???) obsahovala Doylovu povídku.

Tu knihu přitom vydalo totéž nakladatelství, které pak uvedlo na trh i Příchod skřítků.

Teprve v létě 1983 Elsie pro The Times prozradila pravdu. Jednoduše tenkrát obrázky vystříhala z dotyčné pohádkové knížky, nalepila na tvrdé kartóny a tyto kartóny vyfotografovala podepřené stojánky na klobouky.

V angloamerické filmové verzi příběhu Pravdivá pohádka (1997) se objevili Mel Gibson, Harvey Keitel (jako kouzelník Harry Houdini) a Peter O´Toole (jako Conan Doyle) a téhož roku se od týchž událostí odrazil i britský film Fotografování víl s Benem Kingsleym a Edwardem Hardwickem, jinak představitelem doktora Watsona. Podstatnější však je zpětný pohled na Doylovu úlohu v aféře, který jednoznačně dokládá určitou spisovatelovu naivitu a možná až nutkavou touhu dělat přání otcem myšlenky a který dokládá i jeho sklon k mystifikováním, který ostatně Mistr pera mnohokrát prokázal i jinde a jinak...