25.6.2016 | Svátek má Ivan






OLYMPIÁDA: Slavnost zpitomělých čumilů

18.2.2014

Lidstvo se řítí tam, kam chodívával císař pán pěšky, a ještě si k tomu prozpěvuje. Někteří dokonce tleskají a volají sláva.

Jen se mrkněte na tu ostudu, která si říká olympijské hry. Většina národa čučí, aniž by slova popadala. Takhle pěkně jsme dopadli.

Ve sdělovacích prostředcích se čas od času objeví tu a tam zpráva o nějakém skandálu. Támhle někdo dopoval, tuhle někdo kradl.

Tohle ovšem není nic nového, to se s námi táhne od starého Řecka.

Chcete-li znát podrobnosti od začátku tzv. moderních olympiád, poslužte si přečtením prácí skotského reportéra Andrewa Jenningse (The Lords of the Rings: Power, Money & Drugs in the Modern Olympics, 1992; The New Lords of the Rings, 1996; The Great Olympic Swindle, 2000), případně znamenitě podloženému zpravodajství o Vancouveru 2010 z pera Christophera Shawa (Five-Ring Circus: Myths and Realities of the Olympic Games, 2008).

Shrnuto co nejstručněji: chamtivost, hamižnost, lži, zneužití peněz daňových poplatníků, ignorace porušování nejzákladnějších lidských práv, udělování her nejhorším diktátorům nebo jejich autoritářským vládám. Ten seznam je málem nekonečný a stále se prodlužuje. Nynější hry v ruském Soči jsou nádherným příkladem.

Začněme od typicky ruské provokace: hry se konají v oblasti, na jejíž vlastnictví si činí nárok i jiní, dost často násilně. Tohle není žádná novinka, tamní boje trvají už pár století. Náklady za bezpečnost tudíž proletěly střechou. Což ovšem není nic proti celkovému nákladu. Oficiálně to je 51 miliard dolarů. Kolik je to neoficiálně, to si nedovedou představit ani ti nejlepší detektivové. Tahle částka je pětinásobkem původního rozpočtu. Je to také o 10 miliard dolarů více než stály letní hry 2008 v Pekingu. Je to trojnásobek ceny za olympiádu v Londýně v létě 2012. Ony dvě posledně jmenované události byly LETNÍMI hrami, a ty jsou mnohem větší než zimní radovánky.

Olympijská pomoc? Vy snad žertujete!

Zastánci olympijských her tvrdí, že jejich konáním pomáhají místům, kde se hry konají. Nemohou lhát otevřeněji. Stačí se podívat na stále rostoucí počet lidí, kteří kvůli stavbě nových olympijských zařízení ztrácí střechy nad hlavami.

Olympijští zastánci tvrdí, jak moc se starají o životní prostředí.

Ano? Když začal tát sníh a led na sjezdovkách a jiných lyžařských a snowboardovych tratích, pustili se pořadatelé do jeho chemického zpracování, aby nemuseli přerušovat soutěže. Používali k tomu nejrůznějších chemikálií. Bude zajímavé, zda na jaře či v létě pustí na ta místa kohokoliv, aby se podíval, co to udělalo s travinami či jinými rostlinami.

Olympijští zastánci také mluví (až k zbliti, s prominutím) o tom, jak olympiáda pomáhá nastolit mír a přátelství mezi národy.

Zde je dokonalá odpověď: "Vždycky se divím, když slyším lidi tvrdit, jak sport vzbuzuje přátelské vztahy mezi národy, a kdyby jen se lidé setkávali na kopané nebo na kriketu, nenapadlo by je se setkávat na bojištích. I kdybychom neměli konkrétních příkladů (viz olympiáda roku 1936), mezinárodní sportovní soutěže vedou k orgiím nenávisti. Tak už to je. Všechny sporty tak, jak se dnes provozují, jsou postaveny na soutěži. Hrajete proto, abyste vyhráli, a hra nedává moc smyslu, dokud neučiníte vše, abyste zvítězili. Na vesnické louce, kde se lidé domluví, kdo hraje s kým, nejde o žádné místní vlastenectví. Tam můžete hrát prostě pro tu radost a abyste se proběhli. Ve chvíli, kdy jde o prestiž, kdy mají účastníci potíž, že prohrou by udělali ostudu nějakému většímu celku, vzbudí to ty nejhorší zvířecí pudy. Každý, kdo si zahrál třeba jen jeden zápas kopané za svoji školu, to ví. Na mezinárodní úrovni je sport zcela otevřeně náhražkou války. Důležité ale není ani tolik chování hráčů jako vztah diváků a, spolu s nimi, národů, které se dovedou vyhnat až do naprosté zuřivosti kvůli takovým pitomostem a které upřímně věří - alespoň na chvíli -, že běhání, skákání nebo kopání do míče zkouší národní ctnost."

Takhle to napsal George Orwell v roce 1945 ve své úvaze O sportovním duchu (The Sporting Spirit). Hovořil o sérii zápasů kopané mezi sovětským Dynamem a několika britskými kluby krátce po skončení druhé světové války. A to se ani nezmiňoval, že obě země během té války utrpěly dosti velké ztráty, aby mohly považovat peníze vynaložené na pořádání těch dvou utkání za vyhozené.

Jen tak mimochodem, čí jsou to prachy?

Abychom se vrátili do dneška: ruským megalomanům vůbec nevadí, že jejich národ bude jejich zásluhou hladovět. Uspořádali si na svém hřišti slávu, ať to stojí, co to stojí.

A proč právě v Soči? To je prostinké: ruský president Vladimír Putin si toto místo oblíbil, neboť může chvíli plachtit po Černém moři a chvíli jezdit nedaleko odtud na lyžích. Kromě toho se to hodilo jeho kamarádíčkům, kteří sami sebe kdysi pojmenovali ruští oligarchové. I oni to tam mají rádi. Kromě toho to vyhovovalo jejich podnikatelským zájmům.

Ale tohle pořád není ten největší skandál.

Ten největší skandál je, že nejde vysvětlit, jak může tolik třeba i vzdělaných a chytrých lidí takhle zpitomět a nechat ostatní, aby takhle zneužívali jejich přirozené lidské zvědavosti. A nejen to: tenhle způsob trávení času se rozšiřuje.

Třeba, řeknou někteří, je to důkaz našeho všeobecného sklonu k čumilství. Ostatně, jak stojí psáno v řadě dějepisných kronik, obecenstva zaplňovala náměstí, na nichž se konaly veřejné popravy dlouho před tím, než bylo slyšet víření bubnů popravčích čet. Některé kroniky dokonce tvrdí, že řadu žen ta podívaná rozrušila tak, že si musely na místě - jak to říci slušně - zasouložit, zatímco kousek od nich ječel popravovaný, jehož katovi pacholci zrovna čtvrtili zaživa.

Zdá se, že jsme se od toho středověku nenaučili vůbec nic. Snad jen tolik, že teď máme lepší prostředky, jimiž ty nesmysly šíříme, a tudíž lákáme stále větší počty nadšených diváků.

A neváháme sáhnout ke lžím. Třeba: kanadská veřejnoprávní televize CBC si pozvala místního komedianta jménem Ron James, který se tvářil hodně vtipně, zvláště když měl řeči o posvátnosti pochodní ze starého Řecka. Malá chybička se vloudila: ty pochodně, případně ty štafety s nimi, to si vymysleli chlapíci z Reichskanzlei, k velkému nadšení jejich šéfa Adolfa Hitlera. Byli to také mistři z Reichskanzlei, kteří přišli na to, že poslední běžec bude utajen až do chvíle, kdy převezme pochodeň, aby zažehl oheň. Ten první poslední byl funkcionářem Hitlerjugend. Vskutku nádherná sportovní organizace.

A když už jsme u dějepisu: jakpak skončily ty mocností, které uvedly olympijské řádění do života?

Řecko se hospodářsky zřítilo a nevzpamatovalo se dodnes.

Řím podlehl barbarům dříve, než mohl říci Veni, vidi, vici (Šel jsem, viděl jsem, vyhrál jsem). Na památku nám nechal zřícená sportoviště a rčení gladiátorů o tom, že jdou na smrt a zdraví císaře (Morituri te salutant, Caesar). A ani ta latina už není, co bývala.

Podvody, podvody, podvody

I kdybychom zapomněli na zločinnou povahu celého olympismu, i tak bychom jen tak-tak popadali dech.

Zločinnost? Ale zajisté. Začíná to přihláškami o právo hlásit se o právo uspořádat hry, pak to pokračuje stavbami zařízení, které v převážné většině případů bude ponecháno svému osudu, jen co skončí hry, kvůli kterým vzniklo, a to ještě není řeč o tom, kolik stojí samo pořadatelství. Všechny tyto stupně se vyznačují já-na-bráchismem nejhoršího ražení. Pustit tak k věci zkušené policejní účetní, bude převážná většina těch, kteří se jakkoliv podílejí na pořádání olympiád, bručet v base.

Třeba: obyvatelům Britské Kolumbie, kanadské provincie, v níž se konaly hry roku 2010, slibovali pořadatelé, že je celá věc nebude stát ani halíř. A nelhali! Bude je stát miliardy, a nejskromnější odhad vidí dluh splacený až někdy za tři desetiletí. I přesto, že tamní vláda teď ukládá daně na všechno, snad i na vzduch, který dýchají tamní obyvatelé.

Někteří kritici říkají, že by jim nevadily sebeextravagantnější hry, kdyby do nich investovali ti podnikatelé, kteří na tom pak vydělají, a ne aby větší část investic musel dodat daňový poplatník.

Jo, jenže takhle to není. Je zajímavé, že je vlastně jedno, zda je vláda vlevo nebo napravo od středu politického myšlení. Všechny jsou tak či onak spojeny s podnikateli, takže jim nevadí se odvolávat na vlastenectví občanstva a vůbec na jeho nejsvětější city. A to jen proto, aby se občan mohl v úžasu dívat na výkony, jichž by dotyční nemohli dosíci, kdyby nebyli zaplnění nejrůznějšími povzbuzovacími látkami.

Nemluvě už ani o tom, na kolik lidí působí tzv. olympijské zpravodajství. Ten či onen sport sponsoruje, dejme tomu, McDonald’s, který o sobě tvrdí (a za to právo zaplatil), že je oficiální restaurací olympijského hnutí. Tomu se říká symbol zdravé výživy! A co třeba Coca-Cola, další z hlavních podporovatelů? Někteří realisté by raději zhynuli žízní, než aby požili jejích nápojů. Ale dojem, který to všechno vzbuzuje, je jednoznačný: člověk může být krásný a zdravý a zdatný jedině tehdy, kdy se bude cpát blivajzy, kterým McDonald’s říká maso, zapíjet to jedy neznámého původu, kterým se říká Coke, to všechno za jízdy v Chevroletu dle hesla, že "našli jsme novou cestu".

Ovšem podporovatelé olympiád tvrdí, že sportovci potřebují soutěže nejlepších proti nejlepším a olympiáda je jediným místem, kde se to může zdařit.

Zase: zatracená lež. Přesněji: zatracená částečná pravda. Jediným zimním sportem, kde se nejlepší mohou (alespoň teoreticky) utkat s nejlepšími jenom na olympiádě, je hokej. Severoamerická NHL se dostává do varu bojů o Stanleyův pohár právě ve chvílích, kdy Mezinárodní hokejová federace (IIHF) pořádá mistrovství světa. Takže z NHL tam mohou nastoupit pouze ti, jejichž mužstva se nedostala do pohárové soutěže nebo vypadla ze soutěže v prvním kole. Ani NHL, ale ani IIHF nemíní ustoupit.

Kromě toho, zrovna letos se stala taková zajímavost. Jeden kanadský rychlobruslař zakopl doma při kvalifikačních závodech. Nedojel. Takže nebyl nominován do disciplíny, kterou odborníci považují za jeho doménu. Byl tam jmenován jiný, který tu domácí kvalifikaci vyhrál. Jenže ten jiný těsně před závody v Soči přepustil své místo tomu doma prohravšímu.

Takže: jak se to má doopravdy s nejlepšími proti nejlepším?

Ano, zajisté, ten, který nakonec závodil v Soči, měl větší naději na lepší umístění (skončil třetí). Ale bylo to slušné? A udělal to ten, který zvítězil doma, dobrovolně?

Tím se dostáváme k zásadnímu bodu: tady jde o špičkový sport. Ten se nemůže konat jinak než profesionálně. A nejde v něm o nic jiného než o vítězství. Třeba proto, že i ten nejlepší sportovec jednou skončí. Když byl vítězem, má větší naděje na lepší život ve sportovním důchodu. Devatenáctiletá Kanaďanka, která vyhrála závody akrobatických lyžařek (a její sestra byla třetí a další sestra pátá) to řekla po závodě otevřeně: sláva jim pomůže si otevřít módní salón, což je jejich dávný sen.

Budiž jim to přáno. A budiž jim též vyjádřen vděk, že to řekly takhle otevřeně.

Dobře, ale co když někdo chce dělat nějaký sport a chce vidět, jak to provozují ti nejlepší, aby se od nich naučil těm nejlepším způsobům? Klidně, ale: takových lidí bude zatraceně málo, aby zaplnili nějaký větší stadión. Budou pak vítězní sportovci stejně slavní, jako jsou teď, kdy se na ně dívají milióny?

A jen na okraj: když nebudou tak známí, budou schopni prodat svým zjevem tolik zboží, kolik slíbili prodat, když podepisovali smlouvy o reklamách?

Skutečnost? Co to je?

V kanadských sdělovacích prostředích se před několika dny objevil článek o tom, že někteří zaměstnavatelé nechávají své zaměstnance, aby se v pracovní době koukali na televizní přenosy z olympiády, zatímco jiní svým zaměstnancům takovéhle legrace zakazují.

Ten článek to neřekl naplno, ale vyzněl tak, jako kdyby se autor divil, jak může být někdo tak nepřející, že nedovolí svým zaměstnancům ani špetičku té zábavy.

Ten reportér si patrně nevšiml, že ti krutí zaměstnavatelé se (docela oprávněně) domnívají, že zaměstnancům platí za to, aby chodili do práce a v práci aby pracovali, třeba poskytovali služby nebo něco vyráběli, prostě konali činnost, za niž dostane zaměstnavatel zaplaceno a z utržených peněz pak může vyplácet zaměstnancům mzdy.

Ale tahle zhovadilost bledne před jiným příběhem.

Britský filmový režisér John Schlesinger (Far From the Madding Crowd, Midnight Cowboy, The Marathon Man, atd.) přijal v létě 1972 pozvání, aby se podílel na filmu Viděno osmi. Nápad spočíval v tom, že si osm špičkových režisérů vybralo po sportu, aby pak o něm natočili každý část toho filmu. Za Československo a potažmo za Spojené státy tam tenkrát byl Miloš Forman.

Schlesinger se z řady zajímavých důvodů rozhodl, že se bude věnovat maratónu.

Jenže to byl podzim roku 1972 a skupina arabských teroristů v Mnichově zaútočila na olympijskou vesnici. Došlo k bitvě, která stála život řadu izraelských sportovců, ale také arabských teroristů.

Schlesinger se toho svého maratónce zeptal, co on na to. A běžec odpověděl, že nic, protože nesmí ani na chvíli pomyslet na něco jiného než na svoji soutěž.

Tím řekl všechno.

Špičkoví sportovci žijí v uzavřené bublině, jako kdyby se jich zbytek světa netýkal. Současně je ale zbytek světa tak pitomý, že je obdivuje, jak pěkně se mají v té uzavřené bublině.

Tomu se říká nekonečná pitomost.

A nejhorší na tom je, že lidstvo nad tou nekonečnou pitomostí ječí nadšením.



Diskuse


J. Sládeček 703
22:26
18.2.2014

P. Adler
1:20
19.2.2014

K. Frauknecht
7:28
19.2.2014

P. Adler
0:25
20.2.2014

P. Adler
21:09
18.2.2014

E. Heusinger
21:46
18.2.2014

Z. Kulhánková
22:08
18.2.2014

J. Aspirin
23:05
18.2.2014

P. Adler
23:40
18.2.2014

J. Aspirin
0:09
19.2.2014

P. Adler
1:19
19.2.2014

R. Langer
9:19
19.2.2014

P. Adler
0:27
20.2.2014

A. Richter
20:48
18.2.2014

T. Petrovič
20:19
18.2.2014

P. Boublíková
19:20
18.2.2014

Z. Kulhánková
22:09
18.2.2014

J. Aspirin
18:25
18.2.2014

V. Vaclavik
16:22
18.2.2014

B. Hamal
16:12
18.2.2014

V. Vaclavik
16:25
18.2.2014

F. Matousek
15:27
18.2.2014

J. Krob
13:00
18.2.2014

R. Langer
12:50
18.2.2014

K. Frauknecht
12:55
18.2.2014

I. Gellner
13:42
18.2.2014

H. Grúbr
12:35
18.2.2014

J. Štembrok
11:46
18.2.2014

Z. Švrček
11:08
18.2.2014

J. Schwarz
18:34
18.2.2014

J. Charvát
21:49
18.2.2014

V. Kolman
10:34
18.2.2014

V. Mlich
9:31
18.2.2014

V. Mlich
9:36
18.2.2014

J. Kalina
9:24
18.2.2014

M. Sedláček
9:19
18.2.2014

V. Váňa
9:13
18.2.2014

F. Lesniak
9:27
18.2.2014

V. Váňa
9:51
18.2.2014

J. Kostelanský
8:00
18.2.2014

H. Grúbr
10:42
18.2.2014

K. Frauknecht
7:49
18.2.2014

E. Heusinger
7:39
18.2.2014

H. Grúbr
5:19
18.2.2014

V. Heidlerová
7:41
18.2.2014

R. Langer
13:03
18.2.2014

Z. Kulhánková
3:25
18.2.2014

J. Brunner
11:04
18.2.2014

V. Vaclavik
13:24
18.2.2014

R. Langer
13:47
18.2.2014

Z. Kulhánková
19:11
18.2.2014

J. Brunner
0:36
19.2.2014

J. Jurax
1:54
18.2.2014

J. Brunner
1:17
18.2.2014

I. Schlägel
7:23
18.2.2014

Z. Kulhánková
8:45
18.2.2014

M. Sedláček
9:24
18.2.2014

R. Gramblička
9:31
18.2.2014

Z. Kulhánková
9:47
18.2.2014

R. Gramblička
10:19
18.2.2014

B. Hudzieczek
11:54
18.2.2014

R. Langer
12:43
18.2.2014

J. Schwarz
18:53
18.2.2014

J. Charvát
21:34
18.2.2014

R. Langer
12:40
18.2.2014

J. Aspirin
8:46
18.2.2014

M. Sedláček
9:23
18.2.2014

R. Langer
12:39
18.2.2014

J. Hus
0:26
18.2.2014

J. Jurax
1:58
18.2.2014

P. Adler
3:03
18.2.2014

F. Lesniak
9:17
18.2.2014

V. Vlk
12:14
18.2.2014

J. Kovaříček
0:22
18.2.2014

Z. Jaromír
5:10
18.2.2014

Z. Kulhánková
6:34
18.2.2014

J. Charvát
21:19
18.2.2014

V. Heidlerová
7:44
18.2.2014

V. Váňa
9:17
18.2.2014

R. Langer
12:36
18.2.2014

F. Matousek
15:52
18.2.2014

počet příspěvků: 94, poslední 20.2.2014 12:27









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.