Vážený pan bakalář Herbert George Wells, dřívější univerzitní učitel biologie, proslul již šest let před vydáním předváděného opusu jakožto autor pozoruhodného díla "Stroj času". Nepopiratelný finanční úspěch, jenž přitom zaznamenal, mu umožnil zcela se věnovat literární práci. Poznamenejme, že sláva mu neubrala na píli, takže z jeho pera vycházelo pravidelně dvé románů ročně! Ačkoliv byl pan Wells zběhlý v sepisování realistických románů z prostředí vědeckých ústavů, zvolil tentokráte pro vyjádření svých filosofických názorů opětně formu fantastického příběhu.

Neuvěřitelný příběh je vyprávěn zkrachovalým spekulantem panem Bedfordem, který se před svými věřiteli ukryl v pronajatém domku na jílovitém pobřeží Kentu. Po finančním krachu se chtěl domoci peněžních prostředků napsáním divadelní hry. Tuto možnost si prý držel v záloze na zlé časy. Zde se objevuje pravá britská ironie, která je nedílnou součástí psaní pana Wellse. Také dle této poznámky můžeme usoudit, že se autor neztotožňuje s názory vypravěče, jemuž jde toliko o zbohatnutí. A kterému se zázrakem nabídne příležitost, jak ke svému cíli dojít.

Náhodně se totiž setká s vynálezcem panem Cavorem, který bádá nad stvořením hmoty, jež odstiňuje gravitaci. To se Cavorovi skutečně bezděky podaří. V okruhu dvaceti mil nezůstane následkem tohoto experimentu nepoškozena jediná došková střecha! Naštěstí však nedojde ku ztrátě atmosféry Země ani ku ztrátám na životech. Vynálezce pak z t. zv. cavoritu postaví kosmickou loď ve tvaru koule a vydá se s ní spolu s Bedfordem na Měsíc. Nehodláme zde podrobně popisovati měsíční dobrodružství obou pánů, jen přičiníme několik poznámek:

Je chvályhodné, že pan Wells přiznává své inspirační zdroje: Román Julese Verna Ze Země na Měsíc a pak i posmrtné astronomické dílo císařského matematika Johanna Keplera Somnium (Sen) (první vydání 1634). Pro českého čtenáře může být zajímavé, že zde podobně jako Kepler, zmiňuje epizodu z české historie. Po přečtení příběhu pana Wellse se čtenář zajisté zamyslí, jaké nepřiznané inspirační zdroje stály v pozadí příběhu z Měsíce, popsaném v románu Zápas s nebem (1943) pana J. M. Trosky.

Zatímco pan Wells celkem přesvědčivě popsal antigravitační pohon své kosmické lodě, samotný popis Měsíce vzbuzuje u poučených čtenářů jisté pochybnosti. Sám autor zmiňuje, že nejsilnějšími teleskopy své doby by bylo možno na Měsíci uzřít "pořádný kostel"; pasoucí se měsíční tury, již mají zdéli na dvě stě stop, přitom nikdo v roce 1899, kdy příběh probíhá, ze Země nespatřil. Avšak dobrý autor se pozná dle toho, že zaujme i všetečku natolik, že ten nebádá po možnosti či nemožnosti popisovaných dějů. Svérazný koloběh měsíčního života, kdy po východu Slunce roztávají sněhové masy, tvořené zmrzlým vzduchem, semena před očima klíčí a zapouštějí kořeny a ve chvíli je měsíční kráter pln divoké vegetace, umožňuje použít vskutku originální zápletku, která však působí zcela věrohodně:

První lidé na Měsíci jsou natolik upoutáni zkoumáním okolí místa přistání, že v rychle vyrostlé džungli zabloudí a nemohou najít svůj létací přístroj! Teprve proto se vůbec dostanou do styku s rozumnou rasou Selenitů, obývající Měsíc pod povrchem. Po peripetiích, jež nebudu popisovati, se podaří uprchnouti v kouli z cavoritu zpět na Zemi pouze Bedfordovi. Zaznamenejme bezostyšnost, se kterou autor jako místo náhodného přistání určí - pobřeží Anglie poblíž Dungeness! To umožní Bedfordovi, aby dvě zlaté tyče o hmotnosti asi centu, jež si přivezl z Měsíce, bez okolků a přílišných otázek, zpeněžil v nejbližší bance. (Měsíc je totiž zlatem přímo protkán.)

Bedford, zničený mnohatýdenním pobytem v kosmu, bohužel ponechává kouli, plovoucí poblíž pobřeží, bez dozoru. Když odchází se zverbovanými pomocníky, nesoucími jeho zlato, do hotelu, potkají chlapce na kole. "Ten se toho nedotkne," ujišťuje jeden společník Bedforda, který tomu chce uvěřit. Přes všechnu fantastičnost je však pan Wells realistickým autorem, takže následuje popis atmosférické poruchy poté, co se onen zvědavý chlapec koule přece jen dotkne.

Tady končí sci-fi a následuje filozofický dodatek, který upomíná na jiné britské autory žánru - totiž na Jonathana Swifta a jeho Gullivera (1726). Bedford, aby nemusil platit dluhy, změní jméno a přestěhuje se do Itálie. Tu se doví, že holandský elektrotechnik Julius Wendigee, experimentující s nejmodernějšími přístroji dle vynálezu pana Tesly, zachycuje depeše z Měsíce. (Jde o systém podobný Morseovu, nikoli fonii!) Takto zprostředkovaně jsou nám pak popsána další dobrodružství pana Cavora na Měsíci. Mnoho depeší je však zkomoleno či zcela ztraceno. Pan Wells nejspíš nechtěl unavovat čtenáře (a možná ani sebe) uváděním podrobností. Předposlední zpráva, která dorazila na Zemi, popisuje Cavorovu audienci u Lunovládce. Cavor se neudrží a vychloubá se úspěchy pozemské techniky, jež má uplatnění zejména ve válce. Lunovládce je zděšen. Ano, od Swifta přes Wellse po Bradburyho je toto téma stále opakováno a končí vždy podobně: Také Cavor je při svém následujícím vysílání, kdy chce prozradit vzorec cavoritu vyrušen, a již se vícekráte neozve.

Doporučujeme tuto knihu i současným váženým čtenářům. Není tu sice vůbec ženského živlu a vyskytuje se jen jeden souboj a jeden ústupový boj, kde čvachtají roztříštění Selenité. Ale patří ke všeobecnému vzdělání vědět, odkud opisují současní spisovatelé...

K českému překladu mám jedinou výtku, že totiž překladatelka používá zásadně slovo, označující naši ústřední hvězdu s malým počátečním písmenem "es" . Výrazy "Měsíc" a "Země" jí problémy nedělají, ale výraz "Slunce" s velkým počátečním písmenem použije jen dvakrát. Ale proč tedy vůbec?

K dnešním požadavkům nakladatelů, kteří se uvolí vydat text zvící toliko přes 300 stran podotýkáme: První lidé na Měsíci mají nějakých 140 stran vlastního textu, a i formou se jedná spíše o dlouhou povídku. Přesto obstojí i jako samostatný tisk, zejména když je vybaven asi patnácti celostránkovými kolážemi pana Adolfa Hoffmeistera. Tyto koláže mají zvláštní atmosféru i v jedenadvacátém století, protože kombinují perokresbové techniky devatenáctého století s dnes již rovněž historickým Bruselským stylem...

Dobovou atmosféru zlatých šedesátých let, kdy knížka vyšla, doplňuje i doslov ilustrátora, kde o vizích H.G. Wellse píše: "Kdyby se splnilo třeba jen to, že by tam první sovětští lidé potkali opravdu nějaké měsíční tury..." Ano, a představte si tu odezvu, kdyby tam měsíční tuři potkali nějaké sovětské lidi!

Čtenáři Wellsovy doby se nemuseli bát náletu Měsíčňanů, protože i když těm byl znám cavorit jako teoretická látka, nemohli jej vyrobit. "Z nějakého důvodu na Měsíci není helium a helium..."

Ale, jak víme dnes, na Měsíci helium je!

Herbert George Wells: První lidé na Měsíci, poprvé vyšlo 1901
Z anglického originálu The First Men in the Moon (Fontana Books, W. Collins Sons & Co. Ltd Glasgow, 1960) přeložila Dagmar Knittlová
Doslov napsal Adolf Hoffmeister
Obálka, vazba a ilustrace: Adolf Hoffmeister
Graficky upravil Vladimír Šmerda
Vydalo Státní nakladatelství krásné literatury a umění, n. p., jako svou 1744. publikaci v redakci krásné literatury, 192. svazek edice Klubu čtenářů, Praha 1964
Odpovědný redaktor Josef Škvorecký
Výtvarný redaktor Václav Rein
Technická redaktorka Ludmila Zapletalová
Vytiskla Svoboda, n. p.
Vydání v SNKLU první
Náklad 90.000 výtisků

156 stran, vázané, 25 Kčs