Důležitější než potlačovat strach je přesvědčit lidi o strategii proti domácímu džihádu

Hlavní město Evropy ochromil výjimečný stav – v Bruselu nefungují školy ani metro. Paříž bude žít v podmínkách výjimečného stavu ještě tři měsíce. Hannover odvolal mezinárodní fotbalový zápas (měla mu přihlížet sama kancléřka) jen 90 minut před začátkem, aniž by policie sdělila podrobnosti.

To vše jsou kamínky do mozaiky strachu. Evropa těchto dnů žije ve chmurách, emocích a strachu, což platí i pro ty, kteří jsou od útoků či policejních zátahů tisíc kilometrů daleko. I oni si ráno na webu ověřují, co se stalo či nestalo v Bruselu.

Ten strach nevyvolalo jen 130 mrtvých z Paříže. Posiluje ho fakt, že pachatelé neseskočili padákem z letadla Islámského státu, ale využili muslimské zázemí, jaké je k dispozici v řadě měst Evropy. A tam míří i neřízený proud běženců. „Registrace probíhá vždy následující den po příjezdu do zařízení, a to je většina z nich už pryč. Když se ptáme, kam odcházejí, dovídáme se, že do Švédska, Dánska nebo do větších německých měst, kde mají často již příbuzné či známé,“ řekla pro iDnes odpovědná úřednice Ingrid Gleißner-Kleinová z Bayreuthu.

Je-li řeč o společnosti a jejím strachu, obavách či znejistění (to je asi nejvýstižnější), berme v úvahu všechny tyto položky: teroristy, jejich již usazené muslimské zázemí v Evropě i proud běženců. Každá z nich je sama o sobě tématem. Ale až jejich propojení vytváří nynější atmosféru nejistoty i strachu.

Kdo neví, co je strach

Řekněme rovnou, že strach (obavy, znejistění) není nic patologického, jakkoliv se to tvrzení objevuje. Když začal velký migrační proud do Evropy, pokrokáři vytáhli argument: Kdo odmítá plošné a nekontrolované přijímání běženců, podléhá strachu z neznámého. V lepším případě strachu vlastnímu, v horším případě strachu šířenému pravicovými populisty.

Strach se ve veřejné debatě instrumentalizuje stále, ač po Paříži méně hlasitě. Stále ho však pokrokáři dělí na strach legitimní, hodný široké pozornosti i politické reflexe (strach z jaderné energie, geneticky upravených potravin, globálního oteplování či nemoci šílených krav), a na strach nelegitimní, naopak hodný potlačení, neboť prý znemožňuje racionální debatu (strach z nekontrolovaného proudu muslimských běženců do Evropy).

To dělení je navýsost účelové. Strach je přece dávný evoluční mechanismus a druh Homo sapiens evolucí prošel. Člověk, který neměl strach v pravěku, riskoval sežrání jeskynním medvědem. Člověk, který nemá strach dnes, riskuje sofistikovanější újmy, ale v jádru jde o totéž – o způsob přežití druhu.

Biologové (sir Henry Bates) to zjistili před 150 lety. Proč třeba neškodný dvoukřídlý hmyz pestřenka, lidově zvaná vosička, vypadá jako bodající vosa? Inu proto, aby vzbudil strach u potenciálních predátorů a tím získal evoluční výhodu.

Reflektuje to i společnost. Dobře to vystihl reklamní slogan na film Johnny English, parodii na bondovky s Rowanem Atkinsonem: „Neví, co je strach. Neví, co je nebezpečí. Neví totiž vůbec nic.“ I ten, kdo tvrdí, že z debaty o džihádu v Evropě a běžencích je třeba vytěsnit strach, může vzbuzovat dojem, že neví vůbec nic.

Zabít a dát to na web

Měli bychom vědět alespoň pár základních věcí. Třeba to, že než se strach odsoudí, je dobré posoudit, co k němu vede. V neděli se Josef Schuster, šéf Ústřední rady Židů v Německu, postavil proti kancléřce Merkelové (opět odmítla stanovit horní mez přijímaných běženců) a za bavorského premiéra Seehofera: „Mnozí uprchlíci utíkají před terorem Islámského státu, ale zároveň pocházejí z kultur, jejichž pevnou součástí je nenávist a netolerance. Nejde jen o Židy, ale i o rovnoprávnost žen a zacházení s homosexuály.“ Z těch slov čiší obava. Ale jsou snad Židé paranoici, ze kterých je třeba vyhnat strach nějakou léčbou?

Měli bychom vědět i to, že džihádistické války se táhnou od 80. let v Afghánistánu přes 90. léta v Alžírsku, zápas USA s al-Káidou až po Islámský stát. Jen jedna, ta alžírská, skončila jakous takous dohodou a jakýms takýms mírem. A jen tato se obešla bez zahraniční intervence.

Měli bychom vědět, že když se al-Káida chystala napadnout Ameriku, teroristé strávili léta výcviku v náročných kurzech pilotáže. Kdyby se takto sofistikovaný plán podařilo předem narušit, zkrachoval by celý útok. Dnešní džihádisté jsou často občany států EU, po Evropě se pohybují daleko suverénněji a verbují se, cvičí i recyklují mnohem rychleji. Podaří-li se narušit jeden plán, hned za něj zaskočí jiný. Je to generace Facebooku a chová se podle toho. V The New York Times to líčí finančník Micah Lakin: Když jeho otec jel v Jeruzalémě linkovým autobusem, ubodali ho dva mladí Palestinci. Svůj čin stačili natočit a vzápětí se stal náborovým hitem na Facebooku.

Právě tohle přikrmuje strach. Aby se při volání „Hurá na Islámský stát“ nezapomnělo na to, že existuje cosi jako zákon zachování džihádistické energie a tato energie se velmi prostými prostředky prosazuje v Evropě. Dokážou politici přesvědčit voliče, že proti tomu mají nějakou účinnou strategii?

LN, 24.11.2015