Svět se moc nezajímá o naši vládní krizi. Není na ní nic zas tak výjimečného, aspoň zvenčí. Všude politici bojují o moc. Často to obnáší lži, šmírování či podrazy. Ale co svět opravdu fascinuje, je video zachycující údajné chmatáctví naší hlavy státu.

Nejsem fanoušek Václava Klause, ale stejně se mi zdá nespravedlivé, že tenhle brilantní intelektuální provokatér, tolik toužící po zájmu a uznání světa, zůstane v digitální paměti zapsán jako politováníhodný kleptoman. Tedy v případě, že neprovede ještě něco horšího. Ale nedokážu si nahonem představit, co by to mohlo být.

Fascinuje mě, jak perfektně ukazuje minutové video fungování dnešních médií. Pořídili ho profesionálové (Česká televize), ale šířili amatéři (zejména na YouTube a na Facebooku). Za týden ho vidělo odhadem deset milionů lidí, ale není vyloučeno, že i mnohem více.

Původní klip byl televizní anekdotou. Obsahoval nesestříhaný, byť z kontextu vytržený záznam. Kdo by snad video neviděl (je někdo takový?), tak pro něj stručná rekapitulace. Václav Klaus si při projevu chilského kolegy prezidenta zálibně prohlíží pero v krabičce před sebou. Vezme ho do ruky, pod stolem předá do druhé ruky a strčí do kapsy. Poté se potutelně usměje, krabičku zavře a nepatrně od sebe odsune. Klip není doplněn žádným komentářem, s pocity diváka však manipuluje hudba v podkresu (instrumentálka jako z laciné detektivky) a zejména červené šipky, které upozorňují na „práci“ prezidentových rukou.

Odvysílat televize tenhle klip před pěti lety a dříve, asi by zůstal jen anekdotou pro těch zhruba 913 tisíc diváků, kteří program podle peoplemetrů sledovali. Možná by se na to konto objevil nějaký uštěpačný sloupek v novinách. Tím by to skončilo.

Sociální média ovšem změnila pravidla hry. Už v pondělí ráno patřilo dotyčné video k nejsdílenějším odkazům na českém Facebooku. Většina lidí ho opatřovala jen smajlíky či vtípky. Část komentátorů (asi fanoušci prezidenta) ostře napadla Českou televizi, že záznam sestříhala a že vše pokračovalo tak, že prezident použil pero k podpisu a vrátil do krabičky. To však nebyla pravda.

Klip se „probojovává“ na první zahraniční servery. Nejde o weby profesionálních médií, ale agregátory zajímavostí a kuriozit. Během pondělí se k rodící se kauze vyjadřuje i prezidentův mluvčí (bagatelizuje událost slovy, že šlo o „běžné pero s logem státu či kanceláře“). Hrad ke kauze mlčí V úterý se video přesunuje na vlivné politické blogy, například Huffington Post. Odtud na blogy tradičních médií, například britský Sun či americký Washington Post. V úterý se s nadhledem vyjadřuje k peru Václav Klaus: prý se na média nezlobí (!), byť v Chile šlo o pouhou „propisku“, kterou stejně zapomněl v některém ze svých obleků. Takže propiska, nebo pero? Deník Právo to řeší termínem „protokolární písátko“.

Avšak jediný deník Právo posunul událost do zpravodajské roviny, když oslovil mluvčí chilského prezidenta. Ta Klause usvědčila ze lži a prohlásila, že šlo o pero, „umělecký výrobek chilských šperkařů“. Vlivný Christian Science Monitor přichází s 20 let starou historkou jakési irské korespondentky, které se měl Klaus na recepci ve Slovinsku pokusit ukrást koktejlové rukavičky. Hrad ke „kauze pero“ už mlčí.

Na Facebooku vzniká skupina recesistů, kteří vyzývají k posílání propisek na Hrad (ale nesetkává se s masovým zájmem, který měly například skupiny proti Paroubkovi), kolují desítky, možná stovky vtipů, sarkastických poznámek či parodií. Krádež pera se stala oficiální součástí Klausova životopisu, když se coby samostatná kapitolka objevila v jeho anglickém hesle na Wikipedii (Chilean pen incident), později i v samostatném článku (2011 Chilean Pen Theft).

Proč nejsou i v češtině? Částečně proto, že česká Wikipedie nefunguje tak dobře jako ta v angličtině. Ale roli hraje určitě i to, že se původní postoj české veřejnosti (hurónská zábava nad přistiženým prezidentem) mění. Roli začíná hrát stud. V komentářích opět na Facebooku se objevují názory, že Česká televize vůbec neměla video pouštět, protože poškodila stát.

To je samozřejmě nesmysl. Média nejsou od toho, aby bránila nějaké národní zájmy a hleděla na národní pověst. Jediným kritériem „vysílatelnosti“ jakékoliv události je to, zda se skutečně stala a zda je v daném kontextu důležitá. Toto video zařadil editor na závěr pořadu jako již zmíněnou anekdotu.

Jenže v sociálních médiích tenhle kontext zmizel. Síla příběhu zachyceného na videu je v jeho univerzálnosti. Zachycuje určitou slabost či poklesek mocného muže, pro které lze mít pochopení, ale ne odpuštění. Dopad je ničivý a dlouhodobý. Na Klause i na nás ostatní. Když vyhrajeme mistrovství světa v hokeji, naše národní ego jásá, ale svět na to zcela jistě do druhého dne zapomene. Video z Chile nás bude provázet ještě dlouho.

Nevíme, jestli ještě vůbec bude možné darovat pero českému prezidentovi, aby to nebylo vnímáno jako diplomatická zlomyslnost. A jak dlouho budeme se smíšenými pocity brát do ruky pera i propisky v zahraničí také my ostatní.

LN, 18.4.2011