Temperamentní Alexandre Dumas (1802–70) podepsal a napsal přes tři sta svazků, nicméně svým nejznámějším příběhem čtyř kordů přebil všecko jako trumfem. Ten příběh vyšel poprvé roku 1844, jeho pokračování Po dvaceti letech uvidělo světlo světa jen o rok později a roku 1850 následovalo s odstupem nejobjemnější Ještě po deseti letech.

Nejenom Vladimíra Justa, ale takřka nás všechny ta dobrodružství unášejí dodnes.

A životní osudy jejich autora (zpracované svého času i Jaroslavem Dietlem)? Vlastně taky.

1.

Byl vnukem francouzského markýze-kreola a černošské otrokyně z ostrova San Domingo. Vnukem, nikoli synem, ale i kdyby, v rozletu mu „negerský" původ určitě nebránil. Možná spíš naopak.

Jeho otec byl Bonapartův generál a odešel na věčnost, když byly Dumasovi čtyři roky, načež rodina už pouze chudla. A přece hoch prožil divě šťastné dětství v lesích venkova.

Dumasova sestra a jeho milovaná matka ho společně naučily číst a psát a modrooký quarteron to uměl brzy. Zrovna tak brzy a snadno získával lásky, nic mu nebylo nemožné a ve dvaceti zaútočil na Paříž. Byl přesvědčivý, uspěl. Jako pak většinou.

Tato veselá sebejistota už ho v životě takřka nikdy neopouštěla. „Nebyla nuda na té hostině?" obklopili ho přátelé. „Mohla by začít, kdybych tam náhodou nebyl já." Šťastný, velký Alexandre, sebejistý a společnosti ve všem vládnoucí Gargantua, a přece to nebyly znalosti, ale marnivé kudrlinky jeho písma, co mu zajistilo první práci - v sekretariátu budoucího císaře. A když d´Artagnan přijíždí z Gaskoňska, aby se ucházel o místo u pana de Tréville, bezpochyby sledujeme i Dumase, jenž se kdysi stejně ohnivě hlásil u otcova přítele.

Překypoval ale příliš fantazií a energií a mohl těžko zůstat písařem. Neviděl hranici mezi skutečností a obrazotvorností a už brzy si stanovil tyto zásady:

„Každý den užij dvě hodiny k procházce. Nespi víc než sedm hodin. Vstaň ihned, jak se probudíš. Mluv jenom když je to třeba a i pak řekni půl toho, co si myslíš. Nepiš to, co nemůžeš podepsat. Nekoř se penězům, ale ani jimi nepohrdej."

2.

Roku 1829 prorazil jako dramatik (Jindřich III. a jeho dvůr), ale klíčovou chvílí jeho kariéry se stal až román Rytíř z Harmentalu (1839), pro jehož sepsání se poprvé „scukl" s bývalým dějepisářem (kterého „nebavilo učit") Auguste Maquetem (1813–88). Vzal Maquetův román a vyrobil z něj svůj. Společnou knihu bohorovně podepsal a Maquetovi slušně zaplatil. Dílo uspělo, a tak ti dva našli zlatý důl. Jako vzor si Dumas přitom ponechával i sira Waltera Scotta (1771–1832), nicméně bez jeho dlouhých úvodů a popisů. A na mocné bral ještě menší ohledy než Scott a bezstarostně fabuloval. „Co jsou to dějiny? Jen hřebík, na který zavěšuji své romány!"

Bádání v pramenech (tu dřinu) rád a „nonšalantně“ ponechával jiným, aby vytěžené suroviny oživoval a i nejvýznamnější dějinné události občas vysvětloval jako výsledek činnosti postav, které si vysnil. „V tom je i jeho tajemství," zdůraznil André Maurois v knize Tři Dumasové (1957) a čítankovou ukázkou této „neodolatelné“ metody je pokus o záchranu Karla I. v pokračování mušketýrské historie Po dvaceti letech… Jako klukovi, jak si vzpomínám, mi připadalo k neuvěření, že Athos BYL celou dobu pod popravištěm!... a obdivoval jsem velice autora, zkušeného divadelníka, jak během toho času ani jediným mušketýrovým vykouknutím neprotiřečil historii, nerušil ji a nechal tím „jeviště“ tak, jak je zdokumentováno dějepisci.

A svědka králova setnutí tedy kde? Pokorně vyčkávajícího pod prkennou „kulisou“ podlahy, přičemž opravdu nelze nijak dokázat (liboval jsem si), že tam Athos (tj. i pod scénou dramatu) opravdu nečíhal. A kdybych si chtěl ještě zahrát na Umberta Eca, položil bych klidně i následující otázku: A čeká hrabě de la Fére bezradně pod popravištěm i třeba ve filmu Cromwell s Richardem Harrisem?

3.

Ani to ale Dumasovi nestačilo, takže historicky doložené Karlovo poslední slovo „remember" král vlastně – tedy podle Dumasovy interpretace - adresoval v první řadě dotyčnému oddanému mušketýru pod sebou… a než ho skropil krví. A v dalším díle, jak víme, Athos a d´Artagnan pomáhají dosadit na trůn Karla II…

4.

„Dumas, Sue a Fréderic Soulié píší občas hlouposti, ale lidu to nevadí. Ti tři jsou mu svatí," shrnul kdysi jeden nakladatel, když si Théophile Gautier (1811–72) trpce stěžoval, že mezi ony tři vyvolené nepatří. „Všichni jste velcí," dodával obchodník, „a já to vím, ale vy mi nepřivedete ani deset předplatitelů."

Nic proti Gautierovi! Kapitán Fracasse (1863) je bezesporu umělecké dílo (na rozdíl od Hunnebellovy filmové adaptace), ale to Tři mušketýry jsme četli znova a znova, anebo já aspoň ano a poprvé tak brzy, že jsem mnohé intriky ani nechápal. A vůbec, intrika, co je to za blbý slovo??? Anebo: „Na můj pokyn a pro blaho země doručitel tohoto listu učinil to, co učinil," psal záludný Richelieu. Hlava mi šla kolem! Ale při znovučtení se vždycky vyjevila další vrstva - a nebyla to snad ideální metoda? Sami Tři mušketýři přece byli tvořeni po vrstvách a předcházely jim Paměti pana d´Artagnana (1700, 3 svazky), které si Dumas vypůjčil a už nikdy nevrátil, a Paměti komorníka Anny Rakouské. Taky ze Sueova románu Ďáblova skála (1842) bylo nenápadně těženo, což se málo ví, a v neposlední řadě nadále fungoval i peněz chtivý Maquet. To on ostatně přišel s celým plánem románu. Anebo to aspoň později tvrdil.

5.

Umělcem však bohužel nebývá ani tak hrubý opracovatel kamene, jako výsledek modelující sochař, a Dumasovi se zkrátka lépe psalo, když měl kadlub. Cokoli už hotového. Dá se to pochopit, ne? Protože to je přirozené. A Dumas vždycky potřeboval šťavnaté jablko, které se urodilo z mízy historických faktů a do kterého se mohl lačně zakousnout. TO měl rád. Dostal materiály, dychtivě se začetl, hltal fakta i peripetie, to všecko však nestudovanýma očima. Bez zátěže. Mnohdy poprvé v životě vlastně četl tento „dějepis“, a to nikým nerušen, nikým nematen a neovlivňován žádnou ideologií ho rovnou přepisoval. Ignoroval „vatu“, oživoval krajiny, budil lidi a přidával stovky a fakticky tisíce detailů. Perlil, vzorně pečoval o napínavá zakončení kapitol a také o často velice symbolické tituly těchto kapitol.

A pochopil - samozřejmě - MOC románu na pokračování, přičemž magickou formuli „pokračování příště" vynalezl už roku 1829 v Revue de Paris jistý doktor Véron.

Jako rozený dramatik zůstával Alexandre Dumas i mistrem dialogů. Asi tak, jako byli jeho hrdinové často mistry kordů (až z nich jiskry sršely!)

Noviny ovšem platily od řádku, a to svádí. Cituji starý překlad román Králův šašek od Karla Čvancary:

„Víš, co se stalo?"

"Kde, sire?"

„Na náměstí Gréve."

„Nevím."

„Salcéde vše popřel."

„Aj."

„Zdá se, že je vám to lhostejno."

„Mně?"

„Ano, vám."

„Doznávám, sire."

Atd. (také Neviditelný pes mne platí od řádku) (autor kecá – pozn. red.:-))

Traduje se, i když to nebude pravda, že i Athosova mlčenlivého sluhu Grimauda si Dumas vymyslil jen proto, aby byly řádky s jeho replikami (ano - ne) co nejkratší, jenže tumáš, čerte, kropáč, co se nestalo? Věty nedosahující do půle stránky pojednou přestal vydavatel jako řádek uznávat. Co dělat? Víme! A byl prý toho strašného dne ředitel Figara svědkem bezohledného škrtání celých stránek! „Dumasi! Co to děláte?"

„Zabil jsem Grimauda."

„Ne!"

„Ano."

„Ale proč?"

„Už na nic není."

Ještě jindy prý Mistr vynalezl koktavého hrdinu, jsa honorován od slabiky (to už je vyloženě legendou), a když mu pak opět přiřkli pouze paušální honorář, byl milý kokta (náhle nadbytečný) zabit cihlou náhodně spadnuvší se střechy. Jistě, anekdota, ale sedí. A Dumasovo dílo znovu a znovu dokazuje, že materiál není ničím, protože jde vždycky o zpracování.

Taky Hrabě Monte Cristo (1845–46, 6 dílů) není nejlépe napsán (jak upozorňuje i Eco), ale… Ale sledujte chvíli příběh a naskočí vám husí kůže! A jako by před námi autor vybaloval a promítal až cosi ze svého vlastního podvědomí či minulého žití a jako by také on sám kdysi a kdesi trpěl v Dantesově kůži. A taky tady právě zříme Dumasův um. Neudělal prakticky nic víc, než že až nestvůrně rozvedl dvacet, opakuji dvacet stránek knihy Policie bez závoje, což je syžet. Pak už se ani nenamáhal z těchto dvaceti stránek cokoli vynechat. Proč by si věc komplikoval? Nač? Vzal vše, co našel, a každý detail, každé slůvko na těch dvaceti stranách ho inspirovalo často rovnou k celým kapitolám. A že byl skutečný Dantes krutou zrůdou? O to většího obdivu je hodna spisovatelova imaginace a přesvědčivost.

6.

Za „fabriku a černochy" býval ostouzen a velký kritik Albert Thibaudet (1874–1936) dokonce zarputile psal jeho příjmení pouze ve formě Dumas-Maquet a idealisticky toužil, aby se takovéto zdvojené jméno i vžilo (marně). „To jedině by bylo spravedlivé," čílil se.

„A jak může být zaměstnavatel X asistentů pochován vedle Huga a Zoly?" čílili se ostatně ještě roku 2002, když byl Dumasův popel konečně přepravován do pařížského Pantheónu. „Ten žvanil? Vždyť za Maqueta bohorovně podepsal celé romány. A ty jeho postoje k ženám..."

Ale vraťme se radši do doby, kdy se psaním dalo ještě uživit a kdy Alexandre Dumas zvesela zakládal časopisy s tituly jako Mušketýr či D´Artagnan, aby je zaplňoval sám sebou a uprostřed nepřetržité práce ještě budoval neuvěřitelný zámek Monte-Cristo, jen aby postupně zase o všechno přišel a umíral odkázán na syna. I když... Ne zase tak úplně. Dík mimořádnému úsilí (a vzpomeňme tady i na jiné „upsané“ zoufalce Balzaca a Waltera Scotta) se z finanční krize nakonec takřka vymanil.

Stejně však radši věřím efektnější scéně, v níž těsně před smrtí žádá syna: „Podívej se do mé kapsy. Je tam dvacetifrank? To jsem rád. Už o mně nemůžou říct, že jsem byl marnotratník. Přišel jsem do Paříže s louisdorem v kapse a podívej, synu, louisdor tam ještě je."

Syn měl jistě radost. Tak ovšem může hovořit jen velikán, který si kdysi dovoloval ještě víc než zámky. Totiž… Diktovat podmínky. A ne snad?

Když poprvé vycházelo Po dvaceti letech, šly sešity na dračku. Týden co týden se před stánky tvořily houfy. Fronty. Dnes něco nemyslitelného. A právě za té situace požádal Dumas o sto franků za arch navíc.

„Nepřidám vám ani frank. Už tak vás přeplácím," zazněl verdikt.

„Jak myslíte. V tom případě nechám mušketýry jednoho po druhém pomřít."

A skutečně. Příští díl končil slovy: „Mordaunt, zločinný syn Mylady strhl Athose z loďky. V temné hlubině se strhl souboj na život a na smrt, mušketýři jenom bezmocně přihlíželi. Pojednou hladina začala vířit. Spatřili rudou skvrnu, která se vyvalila na povrch. Nebylo už pochyby. Šlo o krev jejich statečného přítele! POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ."

Sotva se začal sešit prodávat, zaťukal u Dumase nakladatelův sluha se zbrusu novou smlouvu, a tak Dumasovým ortelem vylekaní Pařížané mohli příště s úlevou číst: „Náhle se moře pod loďkou vzdulo. Mušketýři spatřili bledou mrtvolu. V prsou jí vězela dýka se zlatou rukojetí. Mrtvý Mordaunt! Vtom se vedle prudkým rozmachem vynořilo i tělo toho, který souboj přežil. Byl to Athos, hrabě de la Fére."

7.

Dnes už se bohužel zapomíná, jak uměl Alexandre Dumas poutavě psát, a tak skončeme ukázkou ze Tří mušketýrů po dvaceti letech, která vcelku geniálně shrnuje veškeré podstatné prvky mušketýrské ságy. Přeložili Jaroslav a Růžena Pochovi, přičemž mladík Raoul, o kterém se mluví, je Athosův adoptivní syn:

„Snad se nebojíte o svého mladého Raoula?“ ptal se Aramis. „Při první potyčce přece člověka nikdy nezabijí!“ prohlásil d´Artagnan. „Ani při druhé!“ dodal Aramis. „Ani při třetí,“ řekl Porthos. „A i když padne, vykřesá se z toho. Důkazem je, že jsme tu my všichni.“

Athos si přejel rukou pobledlé čelo. „Nemám strach o Raoula. Doufám, že se vždycky bude chovat jako šlechtic, a padne-li, padne jistě statečně, ale kdyby ho stihlo neštěstí, to bych...“

„Co?“ optal se Aramis.

„Pokládal bych to neštěstí za odplatu.“

„Vím, co tím chcete říci,“ pravil d´Artagnan. „Já též,“ dodal Aramis, „ale na to nesmíte myslit, Athosi, co se stalo, stalo se.“

„Já vám nerozumím,“ ozval se Porthos.

„Události v Armentieresu,“ zašeptal d´Artagnan.

„Události v Armentieresu,“ opakoval Porthos nechápaje ještě.

„Mylady.“ „Aha,“ řekl Porthos, „už jsem na to zapomněl.“

Athos se naň zkoumavě zahleděl: „Vy jste na to zapomněl, Porthosi?“

„Jak by ne, už je to tak dávno!“ „Netíží vás tedy svědomí?“ „Na mou duši ne,“ odpověděl Porthos. „A vás, Aramisi?“ „Myslím na to někdy,“ odvětil Aramis. „O tom případu by se dalo hodně uvažovat.“ „A co vy, d´Artagnane?“ „Když si vzpomenu na tu hroznou chvíli, vidím před sebou, přiznávám, jen mrtvé tělo ubohé paní Bonacieuxové. Ano, ano, přečasto jsem litoval té ubohé oběti, nikdy však se mi nezželelo té, která ji zavraždila,“ zašeptal. Athos pokýval nedůvěřivě hlavou.

„Připustíme-li boží spravedlnost,“ řekl Aramis, „a její účast na věcech tohoto světa, byla tato žena ztrestána z vůle boží a my byli jenom nástrojem té vůle. Toť vše.“

„Ale svobodná vůle člověka, Aramisi?“

„Co činí soudce? Má také svobodnou vůli a odsuzuje k smrti a nebojí se ničeho. Co dělá kat? Je pánem své paže, a přece stíná bez výčitky svědomí.“

„Kat...“ zašeptal Athos. Bylo vidět, že se zamyslil nad nějakou vzpomínkou. „Vím, že je to strašné,“ řekl d´Artagnan, „ale pomyslím-li si, že jsme zabili Angličany, Rochellany, Španěly, ano i Francouze, kteří nám nic zlého neudělali, jen že na nás namířili a chybili – tu, věřte, odpouštím sám sobě podíl, který mám na smrti oné ženy.“

„Vidím, Athosi, zas onen výjev, připomněl jste mi teď všechno,“ ozval se Porthos. „Mylady byla tady, kde jste vy (Athos zbledl), já zde, kde sedí d´Artagnan. Měl jsem po boku kord, který byl ostrý jako damascenský meč. Pamatujete se, Aramisi, vždy jste mu říkal Balizard. Přísahám vám dnes všem třem, kdyby tam tehdy nebyl ten kat z Béthune – byl z Béthune? – ano, z Béthune... Kdyby tam nebyl ten kat, byl bych sám bez rozmýšlení sťal hlavu té bídnice – nebo i po rozmyšlení. Byla to zlá žena!“

„Proč na to vlastně vzpomínáte?“ dodal Aramis s bezstarostnou filozofií, kterou si osvojil od doby, co náležel k církvi, v níž bylo více atheismu než důvěry v boha. „Co se stalo, stalo se. Odpovíme se z toho v poslední své hodince a bůh bude nejlépe vědět, je-li to hřích či jen chyba, či snad dokonce záslužný skutek. Při své cti a při svatém kříži toho lituji jen proto, že to byla žena.“

„Nejvíce nás může uklidnit to, že po všem nezůstala žádná stopa,“ dodal d´Artagnan.

„Měla syna,“ řekl Athos.

„Ano, vím to, řekl jste mi to už,“ pravil d´Artagnan, „ale kdo ví, co se s ním stalo? Zhyne-li had, zhyne i jeho plemeno. Nebo vy si snad myslíte, že jeho strýc, lord Winter, to hádě vychoval? Lord Winter odsoudil syna asi stejně, jako odsoudil jeho matku.“

„To by ovšem bylo jen jeho neštěstí, neboť dítě mu přece nic neudělalo,“ poznamenal Athos.

„Buď je dítě mrtvé, nebo ať je vezme čert,“ řekl Porthos. „V té ohavné zemi je tolik mlhy... jak aspoň tadyhle d´Artagnan povídá...“ Tento Porthosův závěr by snad byl zase vzbudil novou veselostna všech tvářích, více nebo méně zachmuřených, - ale v tu chvíli se ozvaly na schodech kroky a někdo zaklepal na dveře.

„Dále,“ zvolal Athos.

„Pánové, je tu sluha, který si přeje ihned mluvit s jedním z vás,“ řekl hospodský.

„S kterým?“ optali se všichni čtyři přátelé.

„S tím, který se jmenuje hrabě de La Fere.“

„To jsem já,“ pravil Athos. „A jak se jmenuje ten sluha?“

„Grimaud.“ „To se už vrátil?“ zbledl Athos. „Co se stalo Bragelonnovi?“

„Nechť vejde!“ zvolal d´Artagnan, „nechť vejde!“

Grimaud zatím vyběhl po schodech a čekal u prahu. Vběhl do světnice a poslal pokynem ruky hospodského pryč. Ten za sebou zavřel, všichni čtyři přátelé napjatě čekali. Grimaudovo rozčilení, jeho bledost, pot, jenž mu kanul po obličeji, zaprášené šaty – vše nasvědčovalo tomu, že nese nějaké důležité, hrozné poselství. „Pánové,“ řekl, „ta žena měla dítě, z dítěte vyrostl muž. Tygřice měla mládě, tygr vyrazil ven, řítí se na vás, mějte se na pozoru!“

Athos se podíval na přátele se smutným úsměvem. Porthos marně hledal po boku meč, jenž visel na stěně, Aramis uchopil nůž, d´Artagnan vstal. „Co tím chceš říci, Grimaude?“ zvolal.

„Že syn mylady opustil Anglii, že je ve Francii, že jede do Paříže, není-li už zde.“

„K čertu, víš to jistě?“ optal se Porthos. „Jistě,“ odvětil Grimaud.

Po tomto prohlášení následovalo dlouhé ticho. Grimaud byl tak unaven a vyčerpán, že klesl na židli. Athos naplnil sklenici šampaňským a podal mu ji. „Ale i když žije, i když přijede do Paříže, co na tom? Setkali jsme se již s jinými soky! Jen ať přijede!“ pronesl d´Artagnan.

„Ano,“ přidal se Porthos pohlížeje laskavě na svůj meč. „Čekáme naň, ať jen přijde!“

„Vždyť je to ještě dítě!“ řekl Aramis. Grimaud vstal: „Dítě! Víte, co udělalo to dítě? Přestrojen za mnicha vyzvěděl celou tu příhodu při zpovědi béthunského kata. Když ho vyzpovídal a všechno se od něho dozvěděl, místo rozhřešení mu vrazil dýku do srdce. Je ještě červená a vlhká. Asi před třiceti hodinami ji vytáhli z rány.“ Grimaud hodil na stůl dýku, kterou mnich nechal katovi v prsou. D´Artagnan, Porthos i Aramis vstali a bezděčně se chopili svých zbraní. Jen Athos zůstal na svém místě, klidný a zamyšlený. „Byl převlečen za mnicha, říkáš, Grimaude?“ „Ano, za augustiána.“ „Jak vypadá?“ „Jak mi řekl hostinský, je vysoký jako já, hubený, bledý, má světle modré oči a plavé vlasy.“ „A – s Raoulem se nesetkal?“ optal se Athos. „Ano, setkali se. To sám pan vikomt ho poslal k umírajícímu!!“

Teď Athos vstal a šel si pro zbraň. „Víte, pánové,“ pokoušel se d´Artagnan zažertovat, „že teď vypadáme jako zbabělé baby. Jak? My čtyři muž, kteří jsme čelili celým armádám a ani jsme nepohnuli brvou – my se třeseme před chlapcem?“ „Ano,“ řekl Athos, „ale ten chlapec přichází ve jménu božím!“

Potom rychle vyšli z hostince.

*******
Poznámka redakce: Autor bude podepisovat svou knihu Zabiju Putina v Karlových Varech dne 25.4. od 14 hod. u stánku L 401 nakladatelství NAVA na 14. mezinárodním knižním veletrhu a literárním festivalu Svět knihy Praha.
*******