Ondřej Neff zazlíval kdysi svému miláčkovi doktoru Ludvíku Součkovi, že se více nevěnoval science fiction a plnil spíš pilně poličky záhadologickou literaturou. Možná mu to zazlívá ještě dnes.

„Tato literatura, je-li to vůbec literatura, neustále omílá několik základních témat, která se ale dají spočívat na prstech. Propírá pár věčných záhad, neustále je parafrázuje a opakuje, a přece záhadologům tyto otazníky vystačí na věky věků!“ I to je názor, i když už ne Astonův, který jsem byl nucen nedávno vyslechnout a vstřebat, rovnou však řeknu, že s ním nesouhlasím.

2.

Nesouhlasím ani s Ondřejem Neffem. Ne, ne. Souček dobře udělal, když napsal Tušení stínu, Tušení souvislosti (nikoli „souvislostí“, jak se to často pletlo) a Tušení světla… A rovněž miluji jeho knihy Nebeské detektivky, senzace a záhady a samozřejmě Velké otazníky, které dodnes fascinují i Burianovými ilustracemi.

Také Pavla Toufara, který kráčí (ve svém vlastním stylu) v Součkových stopách, mám rád. A jest to tak pod hvězdami, že někteří lidé jsou zkrátka už jaksi naprogramováni pro psaní o záhadách. Třeba sám Toufar sice označení záhadolog vzpurně odmítá, ale to už je spíše věcí názvosloví či definic pojmů a on je bezesporu následovníkem Součka a s jednou výjimkou nikdy nepsal science fiction. Není mu to totiž zřejmě vlastní, jako je to naopak vlastní Ondřeji Astonu Neffovi, který by klidně mohl dát „dokopy“ hned několik záhadologických publikací, ale považoval by to asi za plýtvání svým talentem alias za ztrátu času.

Přesto ale i on musí uznat, že si Součka bez záhadologie představovat ani nechce…, a že Toufar je celkem vzato borec.

3.

Seznámil jsem se ovšem i s dalšími záhadology. Jedním z nich je třeba Aleš Česal z rokycanského muzea, kterému už jsem moderoval dva pořady. I on už vychrlil slušnou řádku knížek.

Dalšími záhadology jsou pak manželé Lenkovi.

Ladislav Lenk, tak ten je kupříkladu spoluautorem známé knížky Po stopách bludiček (1992), která byla kdysi prezentována právě jako „Tušení světla“. V tomto smyslu tedy také on navázal na Ludvíka Součka a svého času mě zaujaly i jeho zevrubné knížky UFO i nad Československem (1991) a UFO i nad Čechami a Slovenskem (1993). Tu první napsal s dalším známým záhadologem Vladimírem Liškou (kterému, mimochodem řečeno, Pavel Toufar nemůže přijít na jméno), tu druhou opět s Liškou, ale také s Vladimírem Šiškou.

4.

Tak bych mohl pokračovat, osobně si ale často píši s Lenkovou ženou Jitkou, takže mě to pudí připomenout nejdůrazněji ji. A také prostě proto, že je to ženská.

S Toufarem má Jitka společné vzdělání: oba jsou právníci. Jinak se ovšem jejich náměty přespříliš neprolínají a já ostatně skutečně nejsem schopen takové abstrakce, abych jako onen výše zmíněný pán dokázal najít jen nějakých OSM stále se opakujících témat.

Ne, takto zobecňovat nechci a nikdy nebudu. Záhad je přece jen aspoň tisíc, ne? I když, pravda, jdou všelijak třídit a propojovat…

5.

JUDr. Jitka Lenková (nar. 1963) to umí. Úplně naposled se například stala i spoluautorkou Janečkovy trilogie Černá sanitka, respektive jednou z jejích „informátorek“ (pod číslem 152), ale to je pouhým detailem uprostřed jejího rozmachu. O záhady a tajemno se tato dáma zajímala vždycky, již od mládí, a první kniha na téma, Ztracená kolébka lidstva, jí vyšla roku 1998. Následovaly tituly Zlatá zahrada (o reálném jádru pohádek Tisíce a jedné noci, chystá se nové vydání), tituly Z říše tajemství a záhad, Velká kniha tajemství a záhad, Velká kniha otázek a záhad, Velká kniha alternativní medicíny, Mimozemšťané v Čechách a Příběh Faustova domu. Do cyklu Tajemná města přispěla aspoň dílem Olomouc a až jakousi výstřední kuriozitu představuje takřka už desetidílný cyklus vázaných publikací Tajemné podzemí, který vydává od roku 2005 s Milošem Štraubem.

Hm. A mám-li těmto knihám věřit, jsou Čechy a Morava zřejmě pod zemí jako hotový ementál - a naši předkové asi po většinu času nedělali ni jiného, než že dlabali a vrtali jako krtci pod loukami a lesy chodby od města k městu, od hradu k hradu, od vesnice k vesnici. „Což není možné,“ vytkl jsem Jitce.

Ale začala mě přesvědčovat o opaku, takže už mlčím. Ty knihy ostatně mám stále po ruce a sám jsem si je koupil, až tedy na tu zatím poslední, kterou mi věnovala. A když chci zažít trochu úžasu, otevřu na libovolné stránce a zase se dovím, odkud kam prý vedla štola.

Někdy se tím ale trochu bavím. Podzemí mě nicméně fascinovalo vždy, takže jsem ztracen. Nevěřím, nevěřím, ale chci věřit. Viděli jste kdysi francouzský film Krysy z temnot? Tak já jsem jeho vyznavačem. Ale nejen Paříž, ona celá Evropa je poddolovaná. Chceme aspoň věřit, my, blázni, a s tímtéž počítají jak vydavatel, tak autoři. A já sám už jen odevzdaně dodávám: No comment.

6.

Jitka je ovšem i autorkou publikace Obezita – mýty a pověry anebo spoluautorkou populárně-historického díla Nejdůležitější bitvy českých dějin.

Přeložila i několik titulů z angličtiny, tak např. díla věnovaná seriálu Akta X.

Ani to není všechno. Také díky ní vůbec poprvé mohlo česky vyjít slavné Kladivo na čarodějnice, tedy titul o více než šesti stech stranách. A Jitčiny články? Ty pak už ani počítat nebudu a vynořují se neustále – v nejrůznějších časopisech. Zdaleka přitom neprobírají jen záhady. Ona totiž Jitka Lenková píše ráda také o zvířatech a nepochybně i na tzv. ženská témata.

Na internetu si navíc založila blog Lenkova.blog.idnes.c/ a zájemcům o záhady jsou určeny i její stránky www.zahadno.mysteria.cz. V současné době pak kromě práce na zahrádce připravuje knihu o „zázračných místech“ Čech. Na trhu však se naposled vynořilo druhé vydání jejího Spiknutí mocných, tedy titulu zabývajícího se tajnými společnostmi a znalostmi v dějinách. Je to knížka velice žensky napsaná a přehledná, která v mnohém připomíná encyklopedii. Abych ji tady ale neprobíral celou, vyjmu teď na ukázku jen kapitolu Tibet.

Po krátkém úvodu následuje v ní podkapitola Tajné dějiny Tibetu podle Lobsanga Rampy, na kterou navazuje mně zvláště milá pasáž Šangri-la Jamese Hiltona. Celý tibetský díl pak uzavírá krátké pojednání na téma Desetioký Ludvíka Součka.

7.

Tak. A tím jsme se vlastně vrátili na začátek. A k ústřednímu problému dějin.

Zní: Opisují od sebe záhadologové navzájem?

Odpověď? Někteří ano.

Další odpověď? Ale i opisovat se musí umět.

To věděl už Alexandre Dumas starší.

P.S.- Jo, a proč tedy Nebezpečná? Z legrace.

Pro Neviditelného psa