„Nic se nevyrovná řádné ráně rovnou na čelist, abychom v někom probudili náboženské cítění.“

BULL-DOG DRUMMOND

1.

Existoval vám jednou jeden anglický spisovatel slušného sebevědomí, který se jmenoval Herman Cyril McNeille (1888-1937), ale své román(k)y zásadně podepisoval Sapper. Tyto román(k)y začal vydávat jen krátce po skončení první světové války, roku 1919 a... A...

... a zda je vnímám jako famózní? Jako úžasné? Jako veskrze pobavující veledíla, čtenářům tohoto deníku hodná doporučení?

Ne.

Pravdou taky je, že třeba Ondřej Neff, kterého já si moc vážím, napsal právě o tomto Sapperovi (ale nejenom o něm) už nedlouho po sametovém převratu docela dost zaujatý článek do časopisu Knokaut.

Snad tam Sappera i chválil, to už přesně nevím, protože zrovna tenhle článek nemohu v hromadách najít, ale... Ale rozhodně mu nenadával.

A já... Já sprostá slova taky pro dnešek vynechám, ale jinak vám to sem napíši jednoznačně a bez relativizace a jedinou větičkou: Proč chválit škvár?

Anebo to snad není škvár?

Posuďte sami. Nebo aspoň následující úryvky.

2.

Začátek každého z románů o „demobilisovaném důstojníkovi, který se v míru nudil“ sice zaujme, to všechna čest, čím hlouběji se ale prokusujeme houstnoucí nudou, tím houstne i naše zklamání. Anebo tedy aspoň moje.

Snad už proto, že díly ságy jsou až příliš očividnými přepisy divadelních her a odevšad útočí kašírovaná teatrálnost i užvaněná statičnost a... Podle mne i naprosto neúnosná zdlouhavost.

Ano, ano. "Něco" se zde sice děje, to je jistě pravda, jenže to pak vždycky musí být ještě z neznámého důvodu asi tak dvakrát převyprávěno v dialozích. Bože, bože můj...

3.

A buldoček Drummond?

Inu, to je prostě nejen cynik, ale i zabiják a... sadista. I když, a to je všeobecně známo, i pravzor Jamese Bonda. Sám Fleming se k němu hrdě hlásil.

4.

Tedy ostrý chlapík! A bojovník, to jistě, až ale na to, že jeho motivace k rozličným v knihách popisovaným akcím... mi jednoduše neimponuje. Vždyť…

Měl peněz, co si jen kdo může přát. Vedl bezstarostný život a věnoval se sportu...

Ano. A za dobrodružstvím se tedy pouštěl z nudy, což vlastně i trochu připomíná opakující se začátky mnohých bigglesovek W. E. Johnse, o kterých jsme na Neviditelném psu psali už 4. dubna v článku Nuda s majorem Biggleswothem. To bych mu však ještě vyčítal nejméně.

5.

A více lze vyčítat jiné. Určitě.

Čím že si Drummond vysloužil nesporné prvenství? Stylem. Ne však literárním. Tím stylem, kterým zametá s lotrasy.

Tak např. v románu Rdousící stín (česky 1930) čtu:

Díval jsem se jako očarován. Ozařovalo kdy svítání tak neuvěřitelnou scénu? Strašný ďábel, mnohonásobný vrah stál tu bezbranný, tváří v tvář mému příteli a v Drummondově pohledu nebylo ani trochu slitování.

„Upřímně řečeno, Hrbáči, myslím, že bych vás měl vydat policii,“ řekl klidně, „ale není času na přesný postup a tedy si popřeji vrcholného potěšení a ušetřím katovi námahu. Nemyslete si však, že za to budu jakkoli trpět. Mám zde svědka. Ten odpřísáhne, že jste mne zákeřně napadl.“

Zamlčel se, pak odhodil revolver. „Nuže, rdousiči, jsem připraven.“

Následuje zápas, což vynechám, a pak…

Když konečně uvolnil stisk, sklesl Hrbáč mrtev.

Jinými slovy, Sapper předjímá nejenom Jamese Bonda (který také zabíjí, na což má i povolení britské královny), nýbrž předjímá beze sporu i Mika Hammera z krváků Mickey Spillana a tedy vůbec tu „nejdrsnější školu“ (o které jsme psali už 10. září v článku Nejkrbavější autor Ameriky...)

6.

Jsme svobodná země, říká se v Sapperových knihách důstojně o Anglii, ale nastala chvíle, kdy svoboda musí ustat. Zůstali bychom jinak stokou Evropy, plnou bacilů. Potřebujeme desinfekci a... A jak tato desinfekce podle Sappera vypadá?

Hle!

Jako blesk se Drummond octl u něj, jednu ruku na jeho ústech, tou druhou mu sevřel hrdlo zvláštním hmatem, který se kdysi naučil od Japonce Olakiho. Bojoval s úmyslem zavraždit, a tak neztrácel čas. Sevřel hrdlo pevněji. Ozval se hrozný, drtivý zvuk, když se mu muž zakousl do palce. Pak nastal konec, mrtvý sklouzl. Drummond stál, hluboce oddechuje.

A když pak zajatému (tedy na chililinku zajatému!) Drummondovi vyčítá jeho odvěký soupeř Peterson (tento „nejstrašnější mezinárodní zločinec všech věků“) zneškodnění jakéhosi svého muže, uslyšíme buldočího předchůdce agenta 007 odpovídat následovně:

„To mluvíte o Francovi?“ zeptal se, zapaluje si cigaretu. „Je mi líto, ale musím přiznat, že jsem se s ním nepohodl, a mám dojem, že nám odešel na věčnost. Postavte se, prosím vás, o kousek dál,“ oslovil pak muže za svými zády. „Šimráte mne na krku a jde mi husí kůže po těle.“

A ještě jindy? Tento svébytný Drummond připoutá jako samozvaný kat svou oběť k noze její vlastní postele a stroze dí:

„Mám zde půl kila střelné bavlny a hodlám ji položit pod vás a zapálit tento doutnák. Shoří asi za tři minuty.“

To řekl. Chvíli pozoroval zmítajícího se muže a jeho oči byly tvrdé a nemilosrdné. Pak odešel ke dveřím. Latter slyšel, že se otevřely a zavřely.

Latter hrozně zasténal a jeho bezmocné úsilí uvolnit pouta se zdvojnásobilo. Koutkem oka viděl, jak se oheň blíží a blíží. Náhle se mu v mozku něco přetrhlo.

Čtyři minuty nato vystoupil Drummond z úkrytu za zástěnou, zvedl ohořelý doutnák a potřásl zamyšleně hlavou. „Poetická spravedlnost,“ řekl tiše. „Ušetří mnoho nepříjemností.“

Dodejme jenom, že nebohý Latter zešílel.

7.

Je snad omluvou, že to byl bídný agent bolševiků a šířil Británií komunismus?

Nemyslím si to.

A abych to tedy shrnul. V románu Černá rota (česky 1928) se zkrátka na Britských ostrovech chystal převrat po ruském vzoru a pan Drummond stál jako skála proti, aby ale nakonec i poklidně usedl za stolek a napsal takovýto vysvětlující dopis:

Pan Latter se zbláznil. Čím inteligentnější člověk, tím větší darebák. A Charles Latter inteligentní byl... Ale jsou i jiní, ještě inteligentnější.

A právě PROTO vznikla Černá rota.

A ještě stručněji řečeno?

Každý poctivý znalec a vychutnavač ryzích detektivek tyto ku-klux-klan připomínající knihy odloží.