Když jsem se unavená z práce ploužila nevlídným listopadovým podvečerem na představení vancouverského (Britská Kolumbie, Kanada) Divadla Za rohem, nastudované k výročí jejich prvního představeni před třiceti lety, odháněla jsem rouhavé myšlenky zda by mi doma u krbu nebylo lépe. Po dvou a půl hodinách radosti a smíchu (sranda v celé své podstatě, kráse i moudrosti) i slz (nostalgické vzpomínky), sdílených se zcela vyprodaným a nadšeným hledištěm, jsem si upřímně odpověděla, že by mi snad bylo pohodlněji, lépe však rozhodně ne.

V třicetileté historii DZR ( viz www.divadlozarohem.ca) je to poprvé, co soubor znovu nastudoval jednu ze svých minulých úspěšných inscenací. Bojím se zeptat režiséra, Dr. Josefa Skály (spoluzakladatele divadla a režiséra čtvrt stovky inscenací v nichž mnohdy nastudoval i hlavní role), kolik práce ho stálo dát dohromady tak sehraný tým. Nebojím se ale jemu i celému souboru říct: bez vaší obětavé, dobrovolné a nezištné práce, bez vaší energie a lásky k fenoménu tak prchavému jakým je divadelní představení, které umírá s každou děkovačkou, bychom my, Vancouverští krajané, postrádali kvalitní kulturu v rodném jazyce, která nám vrací vzpomínky, hladí duši a dává nám opětně odvahu k národní hrdosti v tomto mnohonárodnostním kotli severoamerického kontinentu. Vaše představení v nás žijí dále a žijí stále.

Je obdivuhodné, že divadlo dle definice ryze amatérské dokáže pracovat na tak vysoké umělecké úrovni. Úroveň režie, produkce, scénografie, osvětlení, kostýmů i účesů a hereckých výkonů je opravdu mimořádná a přímo dech beroucí, zvláště když si uvědomíme, že tolik práce je věnováno na pouhopouhé tři večery. Celý začátek a konec hry byl nově přepracován specificky k třicátému výročí DZR. Byly zkráceny některé scény a přepracován hudební scénář, což výrazně zrychlilo rytmus hry. Nová scénografie, opět náznakově a nápaditě navržená režisérem, inkorporovala projekci obrazů, jednak jeho vlastních, jednak překrásných obrazů moravských vesniček Jana Zrzavého. Obrazy Mistra Zrzavého zasadily děj hry do malebné českomoravské krajiny. Právě od tohoto utěšeně-pastorálního prostředí se tím výrazněji odráží přehlídka prastarých charakterů lidské prohnanosti, chamtivosti, nabubřelosti, hlupáctví a proradnosti. Vždyť je lhostejné, nacházejí-li se na kopečku u moravské vesničky trosky chrámu katolického či pohanského a zda dva podvodní bohoslužebníci jsou oblečeni v sutanách mnichů Řádu Sv. Františka, či v antických tunikách. Úroveň zvukové techniky mě, jako technického laika, nadobro okouzlila. Čistota přednesu stěžejních písní (vedle mne sedící pamětník očarovaně vzdychal při písni „Když jsem kytici vázala“: „jako kdybych slyšel Haničku Vítovou , jako bych jí přímo viděl...“) byla úžasná, stejně jako „božský“ dialog Jupitera a Juno. V obou případech režisér nevtíravě použil nejmodernější audiotechniky. Navíc čtyři virtuosní hudebníci dokonale podbarvili celé představení nostalgií J. Ježka.

Představitele Werichovy role velekněze Horacia si dovolím přirovnat k současnému českému presidentovi. Opírám to o emocionální prohlášení jeho manželky Livie, která upozorňovala voliče, že si její muž vysloužil šediny na hlavě ve službě státu. Zcela obdobně si pan Matoušek opatřil své šediny ve službě Thálii. Na rozdíl od pana presidenta on ale v té službě vyzrál, ukáznil svůj projev (jak dosvědčuje přirovnání k jeho výkonu ve stejné roli před třinácti lety) a odměnou je mu stále větší podobnost s legendárním Janem Werichem. Jsem neskonale vděčná B. Hyrmanovi, že opět nastudoval Voskovcovu roli Scipia. Těžko si dovedu představit lepšího partnera po boku Horacia. I on jednoznačně dokázal, tak jako např. Sean Connery, že s postupujícím věkem a ustupujícími vlasy roste herecké mistrovství. Ale nejen zkušení herci zazářili. R. Váňová, pro kterou role Catastrofy byla její vůbec první práce na jevišti, ztvárnila svou obtížnou postavu, oplývající mnohočetnými přetvářkami, tak věrohodně že naháněla hrůzu nejen těm divákům, kteří o manželství uvažují, ale i těm, kteří ve zmíněné instituci již po léta žijí. Její stařičký manžel byl vedle ní jakýmsi smutným obrazem mlčící většiny českých voličů : jen když je ten gulášek a pivečko. Jeho únikové přežvykování banánu ve mně vyvolalo vzpomínku na nevalnou inscenaci „Nebe“, kterou si pamatuji z Čech osmdesátých let. Kdyby tenkrát režiséra napadlo dát představiteli Caverny do ruky banán (úzkoprofilové tropické ovoce v dobách vykloubených politikou normalizace) zbořili by diváci smíchem divadlo a návštěvnost by byla dlouhodobě zajištěna. Pevně věřím, že svrchovaný vládce nebes Jupiter v podání Josefa Skály nebyl hromovládným režisérem, ale že svým vyzrálým hereckým projevem, stejně jako svou prací na úpravách textu, režijním vedením a scénografií, poskytl svým hercům zcela profesionální podmínky k jejich práci. Renesančně rozkošatělý emeritní profesor, lékař a zároveň profesionální herec a režisér, je zosobněním pravdivosti teorie nizozemského myslitele Johana Huizingy, že nejvyšším projevem kultury i historie lidského rodu je schopnost hry. Homo ludens (člověk hravý) tak dokazuje, že je důstojným pokračovatelem v řadě Homo sapiens, který nebude vytlačen utilitárním duchem Homo technicus a už vůbec ne poddruhem Homo economicus.

Požádala jsem Dr. Skálu o rozhovor:

Viděl jsi někdy nějakou jinou inscenaci „Nebe na zemi“? I když jsem jako student chodil věrně a opakovaně za 5.- Kčs stát na „bidýlko“ v Divadle ABC, „Nebe“ jsem myslím nikdy neviděl. Hry Osvobozeného Divadla jsem ovšem dychtivě četl a s filosofickým přístupem V + W k divadlu ( „věříme hluboce a věrně ve fantastickou podstatu divadla...“) jsem se vždy naprosto ztotožňoval. Proto jsem hned zpočátku v DZR postavil “Slaměný klobouk“ a „Caesara“. Povolení k úpravám a inscenování her V +W jsem tenkrát dostal osobně od pana Voskovce.

O přestávce jsem zaslechla dva pamětníky hodně požehnaného věku, kteří viděli jak originální inscenaci v Osvobozeném, tak inscenace v ABC a Karlíně, i Tvou inscenaci před třinácti lety a nešetřili chválou inscenace této. Překvapuje Tě na jakou úroveň se DZR vypracovalo a jak vysoce jsou některé Vaše inscenace oceňovány i divadelními odborníky?

Pan Voskovec napsal v jednom ze svých dopisů o pravém amatérském nadšení, že „v řemesle, umu, v technice, musí jeden bejt chladnej, cynickej profesionál, ale v srdci amatér a ochotník.“ To je přesně to, o co se snažím. Profesionální produkční a inscenační přístup ( koncept, režie, scénografie, technické zajištění ) je dotažen do konce a „korunován“ při představení (když se to teda vyvede) na scéně i za scénou lidmi, kteří mají právě to srdce amatérů a ochotníků. Tedy mají onu zázračnou neopakovatelnost nadšence, kterou dlouholetý profík už mít nemůže. Proto neustále opakuji, že ochotníci nejen mohou, ale měli by dělat opravdu dobrý divadlo a proto jsem tak nesmírně vděčnej těm asi pětadvaceti našim „amatérům“ (ten výraz používám výhradně v jeho positivním významu), kteří přes všechny překážky a oběti dokážou dotáhnout představení na hodně vysokou úroveň. Takže to byl shodou okolností právě pan Voskovec, který před padesáti lety vyjádřil přesně to, proč nejen naši diváci, ale i mnoho divadelních odborníků naše inscenace oceňují. A jsou tím opakovaně dost překvapeni. Jak vidno, pan Voskovec by tím překvapen nebyl.

A proto tedy ještě jednou díky vám všem na scéně i za scénou, že nám umožňujete se s vámi radovat, smát i plakat. A hodně elánu do dalších třiceti let!!!

Vancouver, leden 2008