O letošním Světě knihy bych mohl napsat moc stránek, ale chci být stručný. Byl to 14. veletrh a ve čtvrtek tam nejezdím, ale v pátek rád a letos jsem dokonce podepisoval pár knížek. Přitom mne pobavili „notoričtí“ sběratelé autogramů. Oslovili totiž i mne, aniž si to nezasluhuji. A jak jednají?

Profesionálně. Dají vám kartičky i jakousi tabulku, jenže já věděl o svém podpisu: „Ale to je bezcenný. Respektive, jeho cena je minus deset.“ A pak: „Leda kdybych náhle umřel…“

Zaklepal jsem to. „Pak by ta cena hupla na korunu. Jednu.“

Naproti prodávali Stephena Kinga, i koupil jsem nejnovějšího (román Blaze, v angličtině je to ovšem stará věc) a bavil se na téma s paní Marcelou. Překvapilo mne, jak dost se české nakladatelství snaží krále hororu oslovit a dostat na pražský veleletrh! Jsou naivní?

Později jsem v davu potkal i agentku „Štěpána Krále“, mladou Američanku, která plynně hovoří česky, a ta mne naopak překvapila, že ani ona se s králem hororu nikdy nesetkala. „A přijel by? Co myslíte?“ „Možnost nulová, pane Fencle!“ „Anebo minus deset, že jo.“ „Tak.“

Přespal jsem v Praze u známých a vyděsily mne sobotní výstavní davy. Vpodvečer jsem se přece vzpamatoval, šel ke stánku Návrat domů, kde den předtím prodávala půvabná Jana, a omluvil se, že jsem s ní nezašel na tu kávu atd… Tu ke mně přiskočil její kolega, snad ještě mladší než Jana, a počal mi vysvětlovat fakta o rodičovství a výchově a partnerských vztazích. Hm, knihy na ono téma tam totiž prodávali, nicméně mladík se nějak do toho zamotal a já trpěl. Jistě, jsou lidé, kteří hned seženou šéfa a doporučí, aby hocha vyrazil. Udělal by to Truman Capote. Nejsem ten typ. A také nevěřím, že bude někdo od nich Neviditelného psa číst, anebo on, a tak uvedu, že to byl spíše odrazovač zákazníků. Ale já horší než on, protože pasivně přitakával pokládaje to mylně za asertivitu, až jsem konečně využil jeho nadechnutí a rozloučil se obligátní lží směrovanou k nim oběma: „Ještě se stavím.“ Byl to blbec.

Ale od Boha, neboť já aspoň nemohl otravovat tu devatenáctiletou studentku knihovnictví!

Ostatně jsem sobotní odpoledne trávil hlavně se spolužačkou z gymnázia, která se kdysi vdala do Prahy (jsem z Plzně) a měla to štěstí, že hlavní akce, na kterou jsem ji zavlekl, ušla: Ceny Akademie sci-fi.

Ondřej Neff tam sice nebyl, fotografoval Peru, nicméně nominovali jej za Tušení podrazu o Ludvíku Součkovi. Nevyhrál, zvítězil František Novotný a jeho sága Valhala. A další vítězové? No, seděli jsme na Akademii s Danou vedle manželů Tomanových a pan Toman, ten byl, jak je všeobecně známo, celoživotním šéfredaktorem „ábíčka“, že, a něco už tušil a… Dočkal se. Až na konci mu dali cenu za celoživotní dílo, on za ni dojatě děkoval a připomněl letmo obrovské náklady, ve kterých jeho komiksy (Kruan a jiné) vyšly, i (snad) chystaný film. Jeho paní dojata a on po pořadu malinko mimo, takže málem přestal komunikovat a chodil po výstavišti jako ve snách. Tedy chvilku.

Konečně neděle! jak natočil Francois Truffaut, a já přece zašel za studentkou Janou a hele, dali jí volno a ona… že si prý něco koupí. „Snad ne knížku?“ „A co jiného?“ Vybírala a najednou vidím spisovatele Martina Petišku, známého monarchistu a člena Společnosti Sherlocka Holmese. Došlo na konverzaci a potvrzuji, že pověsti o jeho image nadále neklamou. Stále chodí v saku, které… Ale ne, to se nepíše… Už loni jsme se spolu zato bavili na takřka opačné téma: že kdyby se u nás změnilo zřízení na monarchii (ať!), stal by se nejspíš českým sokolíkem, promiňte, králem nikoli Martin, ale jistý mladíček Zvonimír, jenže, ouha, ten zase nezvoní česky. Zato je potomek Otty von… I když… Ti dnešní, moderní monarchisté připouštějí i jiné možnosti a koneckonců také šanci krále nešlechtického původu. Odvolat se lze jak na Přemysla, tak na selského krále Jiříka.

A kdo tam byl pro mne ještě? Párkrát jsem potkal Alexandra Tomského a čirou náhodou si zrovna předtím koupil jeho knihu citátů z Chestertona. Mám rád takové náhody. A podepsal se a jako vždy plný energie hned znal aforismus: Alkoholik i abstinent jsou na tom ve vztahu k alkoholu stejně. Oba ho vnímají jako drogu, smál se: „Vy jste ňákej smutnej!“

Setkal jsem se rovněž se spisovatelem a novinářem Pavlem Vernerem, který má mnoho společného s Plzní a který v neděli četl ze své nové detektivky, nicméně nebyl sám, kdo četl v prostorách vyhrazených Penu, v pátek kupř. vystoupil i básník Josef Hrubý, se kterým jsem připutoval vlakem... A dále nebudu pokrytec: Současnou sekretářku Klubu jsem oslovit nedokázal, je až příliš šarmantní - a Pavel by mne možná zmlátil. Jeho detektivka se ale jmenuje lidsky: Jak nezavraždit manžela. Teprve přečtu.

A budu končit - a odkazuji tímto třeba i na Vhrstiho článek na totéž téma umístěný jinde na síti (i na Neviditelném psu – pozn. red.).

Kým skončím? Páralem.

Pravda, „psaný“ nikde nebyl, nicméně po trhu chodil skoro denně a v neděli se dokonce vynořil na autogramiádě Jaroslava Mareše. Přišli jsme jen Páral a já a jinak nikdo. Tedy na začátek.

Kdo je Jaroslav Mareš, nevíte? Kryptozoolog a autor dvaceti knih, které mám, procestoval 106 zemí a když jsme se rozloučili, vzpomněl jsem zase na pana Párala, který už odtamtud mezitím zmizel, a začal si před studentkou neslýchaně vymýšlet, jak by - asi - proběhlo naše setkání s ním. I včetně dialogů. Tu jsme na dotyčného spisovatele narazili znova a věřit mi nemusíte, ale na mé rádoby vtipné otázky přišly takřka nachlup ty odpovědi, jaké jsem předtím tahal z rukávu. Které a čí? Říkám, stejně byste mi nevěřili, nicméně uvěříte mi snad, že tu studentku i zlehka objal. Na rozdíl ode mne.