1.

Už nevím, jestli v rozjuchaném seriálu Čtyři z tanku a pes, o kterém psal Neviditelný pes v pátek 18. července, taky zazněla nějaká ruská častuška.

Každopádně mi veselí tankisté ten zapomenutý písňový žánr připomněli. Největší obliby sice dosahoval už ke konci předminulého století, nicméně zajímavé to začalo být i po „Velké říjnové socialistické revoluci“ (1917). Častušky totiž rašily dál, ale dostávaly nový obsah. Takže jakže taková častuška ve dvacátých letech vypadala?

Pod vršíčkem štěká psíček/ malinký pejsánek/ Do novin moc pěkně píše/ Péťa, můj milánek!

2.

Ve dvacátých letech dvacátého století probrala ruské lidové popěvky paní Melniková-Papoušková a vyčlenila jich pár pro knížku. Potom je přeložila do češtiny a uplatnila u Otakara Štorcha Mariena v nakladatelství Aventinum (poprvé existovalo v letech 1919-1934). To pak vydalo Sovětské častušky (1929), ale kdyby tenkrát redaktoři tušili, co nás v Československu čeká, kdo ví, zda by před realizací podobné knihy s rudým titulem i rudou vazbou ještě neukročili… Stranou. A…

Pročpak se ti huba mračí/ kysele, tatíčku můj?/ Komsomolec je mi dražší/ než bohatý ženich tvůj.

Anebo: Na procházku se mi nechce,/ nemám apetitu./ Já mám ráda komsomolce,/ zrzounka Nikitu.

3.

Doktor Štorch Marien vydal Sovětské častušky ve výtvarné úpravě Františka Muziky a „s šesti původními kresbami Grigorije Musatova“, mezi kterými najdete vytištěny třeba i takovýto výtvor ruské lidové tvořivosti:

Zlíbám tvoji něžnou tvář,/ důlek narůžovělý,/ protože jsem proletář/ strašně uvědomělý.

4.

Kromě překladatelčiny předmluvy disponuje ten svazek celkem čtyřmi oddíly. Jmenují se Láska, Život, Politika a Smích. A takhle, pěkně prosím, zní častuška vyňatá z oddílu Láska:

Můj milej je komunista/ a já jsem vně partaje./ Půjde-li to takhle dále,/ láska naše roztaje.

Jenže ono členění je do vysoké míry jen formální - a mimo to, mnohé z nás i tak překvapí, že ani porevoluční častušky nevynikají ustálenou ideologií a že vznikaly i ty vyloženě protikomunistické. Jako:

Byl Mikuláš hlupáček,/ stála žemle šestáček./ Nynčko přišli komunisti,/ a tak nemáme co jísti.

Anebo: Já na soudku sedím/ a pod soudkem kaše./ Trockij pravil Leninu: Teď je Rusko naše.

A: Soudruhové, soudruhové,/ nejsme horší vás,/ nože máme nabroušené,/ soudruhové, na vás!

5.

Nicméně, a to je fakt, převážná část popěvků v souboru náleží následující sortě:

Můj milý je bolševik/ a já komunistka:/ uvědomělý párek,/ třídní ratolístka.

Či: V konsomol dal jsem se zapsat/ i své slečince velím,/ já tě, moje zlaté děvče,/ leninismu naučím.

Anebo: Dovolte mi, mí rodiče,/ s komsomolci známost víst,/ komsomolci nás naučej,/ Leninovy knihy číst.

A aby toho ještě nebylo málo, zazurčí nám do uší i výslovně proticírkevní písničky:

Nebudu se v chrámu modlit,/ nechám starce modlit se,/ raděj budu v klubu sedět,/ budu komsomolit se.

6.

A co ještě zaujme?

Snad i… občasný primitivismus. Například: Komsomolce když neznala,/ komsomolkou nebyla,/ komsomolce když poznala,/ komsomolkou se stala.

A zda zaujme vtip? Snad někdy, ale abych řekl pravdu, z posledního oddílu Smích se dá jen horko těžko vybírat. Zkuste to vy, ale já tu nenalézám skoro nic k smíchu… Tedy pokud vás nepobaví písničky jako: Nepotřebuji si koupit/ kathódní zesilovač:/ protože je žena moje/ učiněný tlampač. Anebo rádoby cestopisné popěvky typu: Pustíš-li se na Kavkaz,/ svítí slunce v zřítelnice,/ pustíš-li se na Evropu,/ svítí slunce do zadnice. Což, uznávám, koneckonců není zas tak plochý text, i když věru žádný Jirka Štaidl. Ale jinak, uznejte sami: Co je dnes po osmdesáti letech podobná prvoplánovost proti skutečně (a smrtonosně vážně) míněné častušce! Proti té: Nalívej, maminko, čaje/ do sovětských koflíků,/ můj miláček brzo přijde,/ rudou nosí košilku?

Anebo té: Jenom zřídka doma bývám,/ v klubu v knížce listuju,/ časem nadarmo neplýtvám,/ politiku sleduju.

A co je dnes nějaká zadnice proti častuškám libě pojednávajícím o samotném Vladimíru Iljiči? Vždyť:

Chodí Lenin po vesnici

s rudou brašnou po straně:

probůh, dejte almužničku

proletářské armádě!

A veršovalo se a zpívalo i o dalších velikánech dějin… Vždyť:

Sedí milý na pavlači

moudrosti má plné oči.

Karla Marxe čte on v hloubi

a rozumí z něho houby.

7.

Co ale je to celé proti zcela vážně míněným častuškám o dívčím vzdoru.

Hle, jedna taková:

Obléknu si bílý šaty

celej okres oběhám,

ať si myslí kdo chce, co chce,

komunistu ráda mám!

(Tento výběr byl převzat z časopisu Tvar a rozšířen.)