19.3.2024 | Svátek má Josef


KOČKY: Když si kočka paničku hlídá

13.2.2017

Všechny naše kočky byly zpočátku vázány více na mne než na manžela. To proto, že manžel ještě chodil do práce a já byla s kočkou, později se dvěma, celý den doma sama. Měly mě stále na očích, věnovala jsem se jim a proto mě i víc poslouchaly. Postupně jejich závislost vyprchala.

S kočičkou Woody je to úplně jiné. V roce 2013 jsem dva a půl měsíce denně zalézala do hloubi lesa krmit maličké opuštěné kotě, zatímco manžel čekal v autě s fenkou Trixie. Zvykly jsme si na sebe, byla jsem první člověk, kterému začala důvěřovat. Navíc, když jsme Woody přivezli domů, spala jsem s ní týden v extra ložnici, než si zvykla na domácí kočky a ony na ni. Přestože je Woody u nás už přes tři roky, závislost na mně ji dosud neopustila.

Woody

Když ráno vstaneme s manželem společně, jsem to já, kdo pouští kočky na zahradu. Jestliže manžel vstane dřív, ven chce pustit jen Rusty. Woody se mnou zůstane v ložnici, dokud i já nevylezu z postele. Teprve pak vyběhne na zahradu. Někdy se dokonce tak po hodině vrátí, v domě se mi přijde otřít o nohy, chvilku tu bloumá a pak jde zase ven. Jako by se přišla ujistit, že tu stále jsem, že jsem jí nezmizela.

Rusty

V kuchyni se Woody posadí na linku a v klidu mě pozoruje při práci. Nežebrá o jídlo, nestojí o kontakt, jen chce být v mé blízkosti. Když pracuji s těstem, posadí se u válu, při vaření zase poblíž sporáku. U mytí nádobí mne pozoruje u dřezu, případně se mi pod rukama protáhne po jeho okraji na druhou stranu. Když ji pohladím, něžně mi přejede hlavičkou dlaň, zatetelí se radostí, ale jinak moje doteky nevyžaduje. Spokojeně sedí, mhouří na mne oči a přede, přede a přede.

Také v koupelně musí být se mnou, za dveřmi kňourá, dokud jí neotevřu. Jakmile si sednu na mísu, nejprve mi kličkuje kolem nohou, pak mi vyskočí na klín a je to „jídelní repete“ (a já nedobrovolně „trůním“ o trochu déle). U umyvadla se chová stejně jako u dřezu v kuchyni. Když jsem ve vaně, lehne si na odložený oděv, nebo se stočí na boty.

Dokud Woody stojí všemi čtyřmi na zemi, mohu ji dlouze hladit nebo „muchlovat“ nosem přes celé tělo (to má moc ráda). Rozhodně není kočka chovací. Zvednutí do náruče toleruje, ale jen krátce, a celou dobu cítím její napjaté tělo, připravené seskočit.

O míře přítulnosti rozhoduje sama, a když má chuť se mazlit, nedá se jen tak odradit.

Přijde k židli, na které sedím, a otře se mi o nohy. Kdybych ji zvedla na klín, okamžitě seskočí, musím počkat, až si ke mně vyskočí sama. Pak blaženě přede, dělá mi na klíně kolečka, mašíruje na stehnech a ocasem šmrdlá pod nosem, než se po chvíli uvelebí a usne.

Když přijde Woody, nemohu pracovat

Pracovat na počítači v její přítomnosti je téměř nemožné. Používám hlavně stolní počítač s klávesnicí před ním. Jenže když se Woody přijde pomazlit (což je skoro každý večer), nemohu ani psát, ani číst. Ona se postaví na místo před klávesnicí (kterou raději odsunu), šmajchluje se a hlavičku mi zavrtává do obličeje. Woody má huňatý ocas, ale nejzrádnější jsou jeho „neviditelné“ chlupy. Takové řidší, extra dlouhatánské, které nejsou vidět, ale šimrají až ke kýchání.

A Woody je neodbytná! Něžně ji přitisknout na stůl, abych alespoň viděla na monitor, se mi málokdy podaří. S pokusem „jakoby omylem“ ji shodit ze stolu, také neuspěji, vyskočí znovu. Přenesu ji k oknu, vrátí se. Takže nakonec nezbývá než počkat, až se kočka domazlí a sama se rozhodne seskočit. Ale z pokoje neodejde. Jen se přesune třeba na podložku u okna nebo do křesla za mnou. Nejčastěji se napasuje do malé krabice, jedné ze dvou, které leží na zemi na papíry určené k recyklaci.

V době, kdy je v domě fenka Trixie, jsou kočky zavřené čtyři hodiny v ložnici. Jsou na to zvyklé, neprotestují a celý čas prospí. Občas se Woody po mně během uvěznění zasteskne. Nevím proč, možná se jí zdálo něco smutného, co ji probudilo. Pak se z ložnice ozve tenoučký, žalostný pláč a já přesně vím, které kočce patří. Když vejdu, Woody sedí na manželově prádelníku těsně u dveří a stýská si, zatímco Rusty dál spokojeně pochrupuje.

Woody v ložnici na kočičím stromě

Sotva se položím na postel, Woody mi hupsne na hruď a mazlí se, jako by mě týdny neviděla. Ležíme spolu pět, deset minut, které jí stačí k uklidnění. Pak se sama od sebe zvedne a lehne si buď do košíku u okna nebo na jiné místo a znovu spokojeně usne. Když odcházím, už se po mně ani neohlédne. Tenhle její pláč mě stále dojímá a musím ho „vyslyšet“. Je to stejná tenoučká fistulka, kterou se mnou jako koťátko komunikovala z větví stromů.

Možná má Woody v sobě opravdu něco z poměrně nové americké rasy „Nebelung cat“. U jejího charakteru je napsáno, že se kočka v mládí upne na jednu osobu a té dává celý život přednost. Sice mě její náklonost těší, ale zároveň je mi líto manžela, i když ho Woody má také ráda. Jen ne tolik, jako mne.

Večerní rutina manžela a Rusty

Naštěstí o co Woody manžela šidí, to mu plnou měrou vynahrazuje úžasná dobračka Rusty. Ta naopak není na kočičí lásku skoupá, manžel si jí užívá a já mu to moc přeji. Rusty je dokonalé zlatíčko, které si nechá líbit jakékoliv muchlování. Vrchol jejího protestu je bezbolestné žužlání našich prstů, kdy i při „kousání“ přede. Když si manžel večer čte, Rusty se mu vmáčkne na klín, na knihu, kterou on pro ni předem rozevře.

Je to jejich večerní rutina a blažení jsou oba. Rusty je také naše první kočka, která miluje drbání bříška. Když vidí, že pro ni jdu (abych ji odnesla ze zahrady, nebo v domě do ložnice), nejprve přede mnou jakože utíká, ale je o kus dál, kde se svalí na zem a nastaví bříško k drbání.

Woody a Rusty

Venku na zahradě se Woody po mně nestýská, tam má Rusty. Přesto mě Woody přiběhne vždy alespoň pozdravit. Kočky jsou skvělé kamarádky a venku nejsou od sebe nikdy daleko. Woody má vážný, skoro dospělácký výraz, který ale velmi klame. Ve skutečnosti je to milé, provokující třeštiprdlo, kdykoliv připravené rošťačit. Skoro vždy je to ona, kdo vyprovokuje Rusty k honičce nebo rvačce. A pak jako první protestuje, že jí bylo ublíženo, když ji Rusty trochu víc rafne či sekne. Všechny jejich hrátky jsou ale přátelské a často končí vzájemným „učesáním“ pocuchaných hlaviček.

Kdykoliv z okna zahlédnu kočky v honící náladě, všeho nechám a jdu na verandu. Kočky mě nevidí a já jim nenaruším hraní. Sleduji duo, kde jako první peláší černý zajíc, pronásledovaný šedivou liškou s huňatým ocasem, kterým bravurně vyrovnává prudké zatáčky. A já stojím, sleduji a jsem šťastná.

Foto: autorka. Další obrázky a videa si můžete prohlédnout přímo tady na Rajčeti.

Marička Crossette Neviditelný pes



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !