Vůbec první životopis krále hororu vydaný česky napsala Lisa Rogaková, autorka biografií Dana Browna a Barracka Obamy. Pokud už to neodrazuje vás, mne hned dvakrát!

Ale jiná Kingova biografie u nás prozatím nevyšla, takže jsem Lisinu knížku lačně koupil, napřeskáčku zhltl a protože nemám pražádné srovnání s jinými knihami o Mistru strachu (jak zní Rogakové podtitul), zůstávám sedět fascinován. Ne ale nějakou autorčinou mravenčí prací, jen osobností a životem "Štěpána Krále".

O tomhle čtyři sta stránkovém počinu dnes tak agilního "NAKLADATELSTVÍ XYZ" už ovšem stačili psát mnozí, i když většinou stručně. Taky já chci být stručný, jak je žádáno, ale tím spíš bych rád vyhmátl jádro pudla a Kingova osudu. Ne, vůbec neříkám, že totéž nezvládají i ostatní recenzenti, ale kupř. Alena Slezáková ve své glose z 11. března jen vyslovila názor, že životopis bezesporu přitáhne i lidi NEholdují "řekám krve a vraždícím monstrům". Souhlasím. Hrdinu se Rogaková nesnaží ani idealizovat, ani dehonestovat, dodá Slezáková, a to už je na diskusi. Podle mě Rogaková idealizuje a možná ani jinak nemohla, přičemž mi utkvěla tato její pasáž, v které črtá i setkání s Kingovou právní zástupkyní a nedefinovatelný zástupkynin "teror" (=jen můj termín), kterému byla Rogaková podrobena. A celou dobu se King nacházel za jedinými dveřmi, jen pár metrů od nás, ale nevyšel, tvrdí paní Lisa. Takže nikdy v životě se nesetkali. Nikdy?

Dodám, že Lisa Rogaková přitom nespíchla jen "nějaké" biografie Dana Browna a Baracka Obamy, nýbrž i čtyřicet dalších knih, a teď dovolte odbočku a položme si otázku: Je vůbec lépe, když se biografka se svým idolem přespříliš zná?

Nu, nedávno se tentýž problém v Česku přetřásal nad novou monografií o Miloši Formanovi a taky podle mého názoru je často lépe tvůrce osobně nepoznat. Proč? Protože proč by měl pan Stephen King právě paní Lise vyprávět pravdu? A pokud by snad i vyprávěl a pokud by se o to aspoň upřímně pokusil, kde najdeme jistotu, že se i tak bezděky nestylizoval?

Kde? Abych využil příklad z vlastní zkušenosti, celoživotně mi imponuje spousta lidí, to vím, ale výrazně jen dva: František Ringo Čech a Ondřej Neff. Troufám si dokonce říct, že bych dokázal napsat i jakési jejich knižní životopisy. A vidíte, osobně jsem se přesto s každým setkal jen několikrát a naprosto zřetelně si uvědomuji, nakolik každým dalším takovým setkáním ztrácí člověk... určitou objektivitu.

Ano, už slyším vaši – a jistě oprávněnou - námitku.

Ano, měl bych se – dost možná - víc zajímat o člověka, o člověka z masa a kostí, ale... Ale, víte, mám Františka i Ondřeje rád, nicméně mi prostě připadá podstatnější jejich dílo než jejich vztahy se psy a jinými blízkými. I proto si knihy Lisy Rogakové cením, a to ještě daleko víc, než bych si cenil pamětí samotné paní Kingové (třeba), byť paní Kingová vydala i slušnou řádku románů, jak vím, a nedá se říct, že pouze z protekce, protože docela psát umí.

Ale do Čech! Jinou krátkou recenzi o knize Lisy Rogakové uveřejnil František Cinger známý mj. intenzivní spoluprací s Arnoštem Lustigem, za kterou ho obdivuji.

Všechna čest vašemu shrnutí pro noviny, kolego Cingere, ale docela stejně jako paní Slezáková uvádíte mezi nejpodstatnějšími Kingovými díly i Vykoupení z věznice Shawshank, což je sice titul nejúspěšnějšího filmu na Česko-slovenské filmové databázi, ale ne už název žádné knihy Stephena Kinga, protože film vznikl podle nedlouhé povídky Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank (1982 vyšla v knize Čtyři roční období). Ano, detail, ale i ve zbytku obou článků zmiňují recenzenti prvořadě Kingovu (dočasnou) závislost na kokainu, přičemž Cinger přidá i Mistrovu vzpomínku na potkany plus pár informací o jeho začátcích. A tzo je vše. Ne, víc toho, uznávám, do novinového článku ani nenarvete, ale měl by, prosím vás, aspoň budit dojem, že autor knihu paní Rogakové prolistoval od začátku až do konce, což ale paní Slezáková ani pan Cinger prostě neměli čas udělat - a já jim to nemám za zlé a v novinách nepracuji, nicméně Stephenem Kingem jsem posedlý už od konce osmdesátých let, kdy tu vycházel jen díky Slovákům, a Lisina biografie se mi předčítala skoro sama. A CO je v ní tedy podle mého názoru podstatné?

Především bych řekl, že jsem se, ač Kingův fanda, nad ní vůbec nedobral přesvědčení, že je Stephen nějakým největším gigantem mezi literáty "všech dob a míst", ale naopak ho po právu začal chápat střízlivěji. A jak ještě?

Jako fanatika čtení i psaní a fakticky grafomana, který se vypracoval v jednoho z nejúžasnějších stylistů na Zemi. Dále jako muže s tunelovým viděním a obdivuhodnou výdrží, které se říkává sicflajš, ale musíte si současně uvědomit, že psaní bytostně miluje. Ano, právě jako kokain. Drogu. A další? Další a zřejmě nejpodstatnější Kingovou charakteristikou je nesmírná bázlivost, která se zdá být prostě jen rubem vysokého IQ a vnímavosti. Máme zde co do činění s mužem - anebo spíš jen velkým dítětem, který vnímá ohrožení prakticky ze všech stran a neustále, a vzpomínám, že třeba vypravěč Laskavých bohyní (což není román od Kinga) se na jedné z prvních stránek charakterizuje: "Jsem člověk, který usedne v kině, a hned si začne představovat, že někdo zezadu rozkutálel přímo pod sedadla odjištěný granát." Nu, a takovým je v kostce i Stephen King, tedy muž, který strávil dětství na cestách a v chudobě, z které unikal na stránky hororových a vědeckofantastických povídek anebo do biografů a k televizi amerických padesátých let. Ano, takový jest muž, jehož každý příběh odstřelí další jeho fobii. Takový je člověk, co se fakticky léta a léta bál ustat v psaní, aby ho děsy úplně nevcucly, osobně nejzajímavější však mi přijde, že nikdy nedisponoval valnou schopností vlastní psychoanalýzy a že... "Že jsem psal v Osvícení o sobě, mi došlo až po letech," tvrdí kupříkladu - a podobně tomu je s dalšími romány.

Není však to nakonec přirozené? "Objektivní autopsychoanalýza je - už podle Freuda – totiž fakticky nemožná!" vysvětli mi nedávno Jan Stern. Abych ale neblábolil až příliš abstraktně, uvedu i konkrétní příklad. Kancelářská svorka. Ocelová.

Osobně mě nikdy nenapadlo, že bych ji použil na jinou věc, než semknutí několika papírů, ale nejsem Stephen King, že, a ten okamžitě popíše, jak se svorka rozplete v drátek, který by šel i někomu vrazit do oka, takže... Takže máme co do činění s úchylem? slyším. S dalším zvráceným autorem, který stále a stále musí neuroticky myslet zrovinka na to, co se jaksi nesmí a nemůže a nedělá a co normálního občana v letu upracovaného života ani nestihne napadnout? Do jisté máte pravdu, ale v Kingově případě malou. Jak to?

Vůbec nežije na patře Fjodora Dostojevského a autorů, kteří do děl sublimují vlastní úchylky a krize. Ano, i Stephen jistě "sublimuje", ale na podstatně pragmatičtější úrovni. Je normální, že čtenáři v příbězích spatřují přetavenou životní zkušenost autora, a nejde jim do hlavy, že něco tak působivého jako Carrie (Kingův románový debut, kterým se proslavil)nevzniklo z nejniternější potřeby. Za horory, které čtou, hledají lidé opakovaně i potenciální zvrhlost jejich pisatelů. Ta samozřejmě existuje, občas, ale zrovna v Kingově případě? Podobná podezíravost se mi jeví dosti úsměvnou a... Jak vlastně vznikla Carrie?

Prostě tak, že Stephen znal pár žen, a ty ho MALINKO inspirovaly. Jedna měla třeba doma krucifix, ale není to příliš podstatné. Podstatné je, že průlomový román vznikl už koncem šedesátých let a během autorova studia na vysoké. Paralelně ovšem psal King další romány, které mu vracely, a povídky, které někdy uveřejňoval i na erotické půdě (časopis Cavalier). A Carrie? Zatím a léta ležela v zásuvce a okolo dál a dál nazrávala doba nastartovaná hlavně Levinovým bestsellerem Rosemary má děťátko plus jeho geniální filmovou adaptací od Polanského. Podobných děl ale přibývalo a počátkem sedmdesátých let Kingův literární agent uspěl taky s Carrií. Je pravda, že u peníze za Carrii Kingovi umožnily stanout na volné noze a získat čas na psaní, nicméně výtisků se prodalo méně, než vydavatel čekal, a román se mezi bestsellery neocitl. Mezi bestsellery se ocitly Čelisti. Čelisti pak použil Steven Spielberg a Peter Benchley se navždycky stal právě autorem bestsellerů, aniž by ale už překročil vlastní stín. A Carrie? Hollywood ji poskytl Brianu de Palmovi, který dílo zpracoval tak, že se dodatečně bestsellerem stalo. A King? "Rozebral zatím a znovu skládal Draculu", jak sám přiznává, anebo jinými slovy: Absolutně pragmaticky uchopil nejbližší možný námět pro autora hororů, který se nabízel, totiž upíry, a napsal Prokletí Salemu. Postupně od té doby zpracovává i další a další hororové náměty a nevynechal nic a rozumějte, vůbec nepopírám, že asi Kinga pálily děsy i ze všeho, co symbolizuje upír anebo vlkodlak, a že psal, aby se zbavoval strachů. To ale PRANIC nezmění na totálně obchodní pragmatičnosti přístupu muže, který prostě v pravý čas (a na pravém místě) pochopil, že sice umí i krimi a uměl by i detektivku (a jednoho Sherlocka Holmese si také střihl), nicméně jeho doménou zůstane už po Carrie horor, takže postupně a zaujatě zpracuje vše, co kdy a kde strašilo a straší, a tedy nakonec i vlastní šílené fanoušky! (Avšak legendu, že se taky Lennonův fanoušek a vrah Chapman setkal před atentátem s Kingem, kniha vyvrací.)

Ne, u Kinga zkrátka nikdy nestála na prvním místě nějaká niterná potřeba - a já ho zato rozhodně nekritizuji. U Kinga stálo na místě jedna vždy jen to, co asi nejlépe shrnuje následující historka o Alfredu Hitchcockovi...

Jeden sebe si velmi vážící a dobrý herec se Hitchcocka jednou při natáčení zeptal: "To je jistě zajímavá postava, Hitchi, ta, kterou představuji, ale proč jste mi k ní vůbec nic neřekl?"

"Všechno máte ve scénáři," odpověděl jako obvykle Alfred Hitchcock.

"No, dobře... Ale jaká je má motivace?"

"Váš honorář."

+++

I Stephen King psaní miluje, ale paralelně šlo na začátku především o zoufalý únik ze strašlivé existenční propasti. Ani s vysokoškolským diplomem neživil tento inteligentní, ale specifický muž počátkem let sedmdesátých rodinu nejúspěšněji... a v knize Lisy Rogakové jsem se dokonce dočetl, že bral ročně jako učitel na střední šest tisíc pět set dolarů.

To je suma, která nám samozřejmě nic neříká, nicméně anglosaský anebo i jenom americký trh byl tou dobou natolik rozlehlý, že i jediná povídka umístěná ve vhodném časopise Kingovi vynesla pět tisíc dolarů. Nu, a když prorazil s Carrie a dalšími (i paperbackovými) romány, ocitl se takříkajíc za vodou. Naráz. Přišlo to dokonce tak rychle a takovým skokem, že máme-li věřit Rogakové, nejméně ještě rok či dva chodili Kingovi doma s jakýmsi vytřeštěně strnulým a nevěřícně šťastným úsměvem na tváři. Co však je nejvíc fascinující? Že Stephen absolutně neusnul na vavřínech. Naopak. Dál a neobyčejně tvrdě, až maniakálně pracoval a během deseti let dosáhl toho, že rozrůstající se skupina jeho čtenářů sbírala všechno, čeho se kdy dotkl, a jezdila se na něj dokonce dívat, zatímco on sám o lidi nadále nestál a bydliště Bangor prý si na mapě státu Maine dokonce úmyslně vyvolil jako místo "z ruky", kam se vypraví opravdu jen ti, co už opravdu moc a moc chtějí...

Nu, a pak je tu ještě jedna podstatná charakteristika. Jistě: je realitou, že neuvěřitelná vnímavost lidí Kingova typu je pramenem dalších a dalších námětů. I jen krátká zastávka na WC u dálnice inspiruje povídku. I pouze nečekaný úhel pohledu z vlastního sklepa do vlastní zahrady dá vzniknout románu (Skryté okno do skryté zahrady). A tak to i pokračuje, ale ve skutečnosti leží inspirace pana Kinga především na daleko bezpečnějších policích jeho vlastní obrovské knihovny čítající minimálně sedmdesát tisíc svazků, jak se dočítáme. Ano, a také leží ve filmu. A Rogaková zachytila i ten zajímavý moment, když stanula v jeho domě před poličkou s asi třiceti svazky, nad kterou stálo: Nepřečtené.

"Ale vše ostatní zde v domě manžel opravdu přečetl," uslyšela. Musím říct, že tomu na rozdíl od paní Rogakové zcela nevěřím, neboť King sám se v knize O psaní přiznal, že je poměrně pomalý čtenář, a... A vydělte si to! Nicméně ať už přečetl knížek sedmdesát tisíc anebo pět tisíc – a zbylými jen listoval, právě i odsud přišla valná část námětů a inspirace. Ale zrovna tak z filmů hororového žánru, které sbírá či sbíral, a bude to právě znalec kinematografie, kdo se při čtení kingovek mnohokrát zastaví a poběží se podívat na datum vzniku nějakého filmu, z něhož si bude pamatovat obdobnou scénu. A hle, datace vždy předchází datum vydání Kingova příběhu, ale vadí to snad? Vadí, že krátká Doylova povídka zůstává v pozadí Zelené míle? Naprosto ne. Co četl, co viděl, King vždycky povýší a prodá maximálně účinně a smiřme se i s pravdou z nejpragmatičtějších, že každý příběh a po právu vždy náleží až tomu, kdo ho odvypráví nejlépe.

Tak, a tím jsem toho nakecal až dost a radši si od Kinga už jděte něco dalšího přečíst.

Jestli jste ale nováčky, musím vás varovat - a věřím, že mi to odpustí.

Nuže, King nerad vysvětluje - a z hlediska pravověrného scifisty je podřadný.

To je první upozornění. Dále je především vizuální vypravěč, který však paradoxně šetří popisy svých hrdinů, takže... Ty si představte sami.

Nerad taky píše explicitně o sexu, protože ho vždycky normálně a dost provozoval, a to má společné kupř. se Spielbergem. Nu, a konečně věří v Boha. Nikde to sice - podobně jako Charles Dickens - neproklamuje, ale čím ho čtete víc a dál, tím hloub si tohle uvědomujete - a vůbec nechci přehánět, ale občas mi tak trochu připadá až jako "agent Vatikánu". A jinak?

Je to, opakuji, geniální vypravěč a jeho sláva zůstane úplně oprávněná, nicméně existuje určitá hranice, za kterou nedokáže vstoupit. Tu hranici neumím definovat, ale taky pro Kinga platí, že vlastní stín skoro nikdy nepřekročíš.

A nepřekročíme. A čím budete Kinga číst víc, tím víc si budete uvědomovat tuhle nedefinovatelnou hranici, až ho třeba i najednou zase odložíte v touze po "něčem víc"... A zeptáte se (když už vás ale "naučil číst"): "Ach, pro Krista, je to dobré, co on píše, a je to dokonce úžasné, ale jak to, že je tenhle člověk málem nejúspěšnějším vypravěčem na světě a prodal toho skoro miliardu, zatímco takový..."

A odpověď? I se svým šarmem by ji tu asi nejlépe poskytl pan Slavomil Hubálek. Jak to?

Třetina lidstva je podprůměrná, třetina průměrná a jenom zbylá třetina trochu nadprůměrná. Nu, a totéž "pokrytí" nejspíš platí pro čtenáře.

Nu, a Stephen King dokázal oslovit část té nadprůměrné třetiny a zřejmě i veškerý zbytek.