„Vyrůstal jsem v osvícené intelektuálské rodině otevřené světu, pacifisticky naladěné,“ píše. První světovou válku prožíval jako dítě, až po jejím skončení začal rozum brát. Nicméně z hovorů dospělých si dělal první závěry. „Atentát v Sarajevě pouze spustil dávno připravovaný a vytoužený konflikt. Můj otec říkal: Vinu na válce nesou všechny zúčastněné státy, přičemž ovšem Německo se provinilo vpádem do Belgie (neutrálního státu – poznámka KP) a ponorkovou válkou zvláště těžce.“

Dvacátá léta byla obtížná. „Stoupající nezaměstnanost Němců zvyšovala počet příznivců radikálních stanic a podporovala tendenci dát přednost jiné vládě.“ To bylo podhoubí pro nástup Adolfa Hitlera k moci, který lidem nasliboval všechno, po čem toužili. Autor tvrdí: „Náš národ je od přírody lehkověrný a dá se snadno svést.“ Myslím, že to neplatí jenom pro Němce, ale i pro jiné národy včetně nás, Čechů. Proč by u nás v roce 1946 volilo tolik lidí komunisty, proč jsou dnes pro mnohé důležité „sociální výdobytky“?

„Obyvatelstvo se málo zajímalo o zahraničněpolitické události. Až do roku 1941 by se díky nespornému ekonomickému růstu vyslovila ve svobodných volbách většina německého národa pro Hitlera.“

Když se Hitler chopil moci, jenom málo fyziků uvěřilo nacionálnímu socialismu. „Současně však bylo málo těch, kteří proti nacismu vážně bojovali. Fyzici, které jsem znal, chtěli zůstat apolitičtí a skláněli se před zlem v naději, že tak budou moci nerušeně pokračovat ve vědecké práci.“

Holzmüller odmítl vstoupit do Hitlerovy NSDAP, a proto začal mít v zaměstnání potíže. Nedostal stipendium, nemohl být povýšen. Nepřipomíná vám to nic?

Hitlerovo Německo se radostně chystalo na válku. Padlo Rakousko, Československo, Polsko, Francie, Belgie, Holandsko, Dánsko… Zdálo se, že německá armáda není k zastavení. „V rozhlase se neustále ozývaly zvláštní zprávy o dosažených vítězstvích. S nadšením zaznívala píseň Budeme pochodovat dál, až všechno obrátíme v trosky, neboť dnes nám patří Německo a zítra celý svět.“

Když padla výsada „nepostradatelnosti“ mladých vědeckých pracovníků, oblékl i dr. Holzmüller uniformu a narukoval k vojenské meteorologické službě. Tím se vyhnul útrapám na frontě.

Proč Němci bojovali až do trpkého konce, kdy spojenecké armády z východu a západu obsazovaly německá území a kdy anglo-americké bombardéry všechno ničily? Cožpak neviděli, že se blíží tragédie?

Holzmüller uvádí čtyři důvody: 1. „V Německu po staletí panující přísná poslušnost vrchnosti, kterou lze považovat jako ,poslušnost až za hrob‘.“ 2. Víra v zázračné zbraně, kterou živilo Goebbelsovo ministerstvo propagandy. 3. „V Německu neexistovala vhodná vedoucí vrstva, která by se nepodílela na zločinech nacistů.“ 4. „Strach před gestapem. Lidé se báli i poslouchat cizí rozhlas.“ Nepochybně pravdivé důvody, ale dost hrozné – ukazují, kam může zavést slepá poslušnost živená dobře stravitelnou propagandou i strachem.

Když obsadili Rusové město Schildau, kde Holzmüller s rodinou přechodně žil, udělali z něho Rusové radistu. Po návratu do Berlína začal vést laboratoř pro výzkum umělých hmot. A jako důležitého specialistu ho Sověti 22. října 1946 vyzvedli i s rodinou a poslali do města Gorkij (dnes opět Nižnyj Novgorod). Sověti si tyhle zlaté mozky odváželi se vším, co si Němci nadiktovali. Paní Holzmüllerová koupila z posledních peněz klavír, který ji tam také odvezli.

Žili tam dobře, měli vyšší platy než jejich ruští partneři, spoustu zboží posílali příbuzným do východního Německa, kde byla bída. Nicméně tamní systém se mu nelíbil. Všechno dopředu nalinkováno, naplánováno, životní úroveň nízká, lidé měli strach z tajné policie – jako v nacistickém Německu. „Téměř z každé rodiny byl někdo odsouzen.“

V Sovětském svazu pracovalo na 3000 německých odborníků. „Později byly výkony německých specialistů ve vývoji atomové bomby a raketové techniky přeceňovány. I sami Rusové měli velmi schopné a tvůrčí inženýry a výzkumníky. Chyběla jim však vlastní iniciativa, která se předpokládá na Západě.“

Hodnocení odpovídá skutečnosti. Avšak Rusové měli tvůrčí lidi schopné iniciativy – jenže tu podvazovala byrokracie a buranský způsob řízení komunistickou stranou. To zřejmě Holzmüller nepochopil.

Když Sověti německé odborníky vysáli, začali je vracet. Holzmüller měl smůlu – pustili ho víc než rok po tom, co odjela jeho rodina, až v květnu 1952. Po pádu komunismu se dověděl patrný důvod – ve spisech NKVD měl napsáno, že je světoobčanem, který se nikdy nestane komunistou.

Na rozdíl od mnoha svých kolegů neodešel na Západ. Důvody nám bohužel Holzmüller nevysvětlil, i když ho „tísnilo omezení svobody myšlení“. Zůstal ve východním Německu, tedy v NDR, i když se jako nestraník opět potýkal s potížemi – stejnými jako za nacismu. Vstup do strany odmítl už v roce 1953, později se odmítl bavit s důstojníkem tajné policie Stasi.

Sovětský svaz později navštívil mnohokrát – služebně i soukromě na dovolené. Ke svému úžasu tam „pozoroval postupný odklon od původního marxismu k imperialismu a vlastenectví“. A dodává: „Přitom byl tento pseudokomunismus překryt kultem osobnosti, pro západní poměry nepředstavitelným.“

Škoda, že nám neříká, kdy tyhle imperiální sklony Moskvy poprvé pocítil, jestli už v padesátých letech, nebo později. Zřejmě dost dlouho žil s klapkami na očích – vždyť snahu pohltit Západ proklamoval už Stalin, který zemřel v březnu 1953. Ale je třeba připustit, že mnoho lidí ho nebralo vážně. Podle Holzmüllerova názoru se počítalo s celosvětovou konfrontací až po roce 1960, což je omyl.

Východoněmecká vláda si inteligenci předcházela do doby, než postavila berlínskou zeď. Pak už utíkat nemohli, proto jim postupně mnohá privilegia odřezávala.

Pád berlínské zdi a sjednocení Německa prožíval profesor Holzmüller už jako penzista. „Pro většinu Němců to bylo zcela překvapivé. Byli už zvyklí na oddělený život a po staletí trvající společný osud byl zapomenut.“

Holzmüllerův příběh je ukázkou osudů řadového německého intelektuála, který se jenom málo liší od toho, co prožívali jeho přátelé v Československu. Ovšem mám dojem, že byl příliš úzkostlivý, aby si nezadal, a proto i mlčenlivý, kritizoval jenom potichu. Možná, že mu křivdím, že v NDR se kvůli vševidoucí Stasi nemohl vůbec ozvat.

Když jsem dospěl k písni, která říká …dnes nám patří Německo a zítra celý svět, trochu jsem se vyděsil. Nezačínají se opakovat dějiny? Nechce Německo, tentokrát spolu se svým věčným rivalem Ruskem, znovu ovládnout Evropu? Někteří moji kamarádi z Ameriky, kteří prožili druhou světovou válku a později působili v americké zpravodajské službě, mne už dřív na to několikrát upozorňovali.

Prožité dějiny nejsou čtením na dobrou noc, ale připomenutím pro intelektuály. Zaplaťpánbůh, že takové knihy někdo vydává – v tomto případě nakladatelství Karolinum.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz