6.12.2016 | Svátek má Mikuláš






KNIHA: Bordely Prahy

18.12.2013

Mezi holkami, co v Praze sjížděly asfalt nebo brousily beton, se daly najít jedinečné kousky. Radim Kopáč

Nějaký čas už existuje edice Zmizelá Praha a nyní v ní Paseka vydala knihu o prostitutkách a bordelech o 248 stranách, kterou napsal i jinak plodný Radim Kopáč, autor knihu ustavující studie Co zmizelo z noční Prahy, ve které vychází také z vlastních zkušeností, jak mi aspoň tvrdil. Obrázky a komentáři doplnil tento potenciální bestseller Josef Schwarz.

Plakal jsem, neboť řada, ba většina tady propraných podniků je v tahu. Kupříkladu v aljašském Dawson City, kam nejezdívám (nejsa Jarda Štercl) se nevěstince z času zlaté horečky dochovaly, byť ne všecky, a neplní sice původní účely, vydělávají nicméně dolary turismem. Taky Obrázky z erotického života Pražanů, jak zní podtitul knihy Nevěstince a nevěstky, jsou koncipovány coby průvodce a nějakých 250 fotografií (tříděných podle čtvrtí) tu doplňují dobové kresby od často znamenitých výtvarníků.

Takzvané Venušino umění zažilo v Čechách éru zlata mezi 13. a 16. stoletím, zatímco do té doby byly "kočindy" pronásledovány křesťany a později je zaskočila syfilida. Vůbec nejsvobodněji se pražským děvkám tedy žilo již ve 14. století, kdy se hojně vyskytovaly v ulici U Starého hřbitova, tenkrát ovšem Hampejské. Ve středověku se pak centrála rejdů odsunulo do Bartolomějské, která se sídlem mravnostního stala teprve později. Prvé takříkajíc kontrolované domy veřejné zavedl již hodný císař Josef II., ale nejstarší řemeslo se i dál dělilo na potulné, šenkovní a bordelní.

Rok 1815 prvně představil tzv. koncesovanou nevěstku pro vojsko a jak plynul čas, zůstává nám víc a víc dokladů. V ulici Prvního pluku je už roku 1854 doložena kavárna Johanna Jakesche, jenž si vydržoval amazonky veselosti, a v rocích padesátých počalo se po francouzském způsobu s evidencí i zdravotními prohlídkami. Jakýkoli hampejz maskovaný od té doby pak za putyku mohl přijít o dvě stě zlatých a zákon z roku 1871 umožnit "vábenky" kalupem a s ostudou posílat, odkud přišly, často i do malých vsí. Pokus zarazit poběhlictví naprosto ale ani Rakousko nemohlo zvládnout, jako to nezvládne nikdy žádný stát, a vydrželo ono zaražení sotva dva roky (1873-75). Přeryv to přesto byl, což o to, a směly pak už fungovat jen evidované nevěstince a evidovaná šlapadla alias cajdrnožky neboli bludičky. Roku 1896 definitivně zapovězeno slučovati pohostinství a "pichhaus", počínaje minulým stoletím již "fangle" nesměly obsluhovat v nálevnách. Jednou věcí je, pravda, vždy psaný zákon, a druhou praxe, jak tomu bylo i za americké prohibice, a obzvlášť v odvětví pichhausů jsou pasáci neustále o krok napřed. "Co zavřený krám, to brloh nevěstek," říkalo se svého času o Pařížské ulici, ale víc se s přelomem 19. a 20. století šlapalo v Jilské. Prvenství jí brzy sebralo okolí kostela sv. Haštala a Prašné brány, o níž psal již ctnostný Josef Kajetán Tyl (1833). Někde měli "sazí" jen pár, kupř. taková Masáková v Jakubské jich však nabízela patnáct (1907). Roku 1911 se stalo vítaným prostorem nočňátek staveniště magistrátu na Mariánském náměstí a ze špeluňky zvané Omnibus na náměstí Malém právě před sto jedním rokem vykročila kurva Karolina, aby ji odpravil řeznický pomocník Turek. V ulici Na Bojišti, známé z finále Švejka, zas bujela bytová prostituce, jako i na většině Žižkova. Nadbytkem podniků lehčího typu se vedle Myší díry a uličky Na Františku stala ostudnou i ulice Břetislavova. Nezvali ji nicméně Kopáčovou, nýbrž Umrlčí.

Také jeden pozdější laureát Nobelovy ceny těmi místy bloumal koncem první světové války a ňadra jedné krásné rozáry v okně, děvuchy dívky s copem, ho natolik očarovala, že se tam pak (Seifert) vracel jako posedlý, nežli ho odradila obrovská krysa a postarší kuplířka. Místem sexu zůstávají dodnes parky, řekl mi Radim Kopáč, a zřejmě nejhorší pověst už zůstane Kaizlovým sadům, kde dělaly animírky holky ze sousední Libně.

V ulici Husitské ulici, poblíž hlavního nádraží, zase provozoval hodinový hotel jistý Antonín Myška. Pověstnou se pak stala Kischem vylíčená (1914) noční taverna Tunel u "nejnavštěvovanějšího hodinového hotelu" Ungelt. Harapannami se rojila jako včelín. Na seznamu žhavých ulic a uliček však nechybí ani "Foglarova" Řásnovka, mezi proslulými podniky nezapadá ani Jedová chýše v Apolinářské, rozbořená až roku 1935, a právě u ní si údajně zošklivil sex jedenáctiletý Hašek. Tolik o brlozích, avšak dokonce U Medvídků, což je dodnes slušný podnik Na Perštýně, svého času drželi pokojíček zvaný Džungle, kam se vodily subrety rovnou ze šantánu. Typické to ostatně bylo a girls Rokoka či "pražské Moulin-Rouge", což bylo dnešní Hudební divadlo Karlín, dříve Variété, propadaly prostituci a mizely pod povrchem velkoměsta. Účelem Arény či Rokoka se vlastně částečně stalo semlíti poctivou holku na "Anku s čárkou". Přinejlepším pak skončila v hodinovém hotelu U Města Vídně v Hybernské, což je dnešní Meteor, kde se nebojím.

"Frcínky" se často musely krýt skoro jako v zákopech první války. Třeba U Kočků v Karlově ulici se vydávaly za švadleny a květinářky (1935). Ty nejdražší, většinou Němky a Rakušanky, jste potkali Na Příkopech a bordely se, pravda, dělí dle úrovně. Je tomu přesně sto let, co cestovatel a spisovatel Joe Hloucha založil zábavní Alhambru (v hotelu Ambassador), ale tu jistě neoznačíme za ryzí doupě neřesti. Přesto právě tady tančila slavná narkomanka Anita Berberová (1899-1928), explicitní sexuální symbol 20. let.

Jeden z nejluxusnějších nevěstinců provozoval v Josefově někdejší detektiv Leopold Friedman. Jeho kolega od fochu Emanuel Kaucký pohádkově bohatl i díky luxusnímu kurvinci v Platnéřské. Tam začínala slavná Tonka Šibenice, vl. jm. Antonie Havlová, hrdinka klasické povídky E. E. Kische o Nanebevstoupení (1921). Hned vedle vedl levný bordýlek pan Grossmann - a při asanaci vzaly zasvé oba dva. Naproti se otevírala sklepní nálevny Batalión, policejně ovšem uzavřená už roku 1893, a Na Zábradlí provozoval "benátský dům" policejní konfident Werner v kostele sv. Jana Křtitele, zbořeném, pravda, roku 1896.

S Radimem Kopáčem ještě dodejme, že agent byla častá funkce majitele vykřičeného domu a i mnohé "koštěkotky" bývaly policejními informátorkami. Ten vůbec nejluxusnější nevěstinec, salon Gogo, sídlil U Červeného páva v Kamzíkově, kam se chodilo "na lov kamzíků", jak pamatoval i Jiří Brdečka. Tady komponoval Mahler, sem se šel po bitvě u Hradce uklidnit Bismarck (1866). Dům ještě stojí, ale ti prostí Prušáci měli tenkrát (doložené) orgie "pouze" na Žofíně.

Proti bývalému klášteru v Kozí vedla už ve 20. století pajzl Anna Pelichová a v Rybné vás čekal hodinový hotel U Karlových Varů (U Karlovarů), původně špeluňka Žbluňk, i doupě hráčů, srdce podsvětí a noclehárna, prý pro sto osob. Majitel toho Mamert Deyl spáchal sebevraždu (1892) obdobně jako Alois Florian (1843-1901), který vedl zapadák U Lojzíčka v Dlouhé. Fotografie v knize ovšem nezachycují jen místa, nýbrž i konkrétní "zebry". Studentskou Luisu zvanou Studentskej almanach. Mandu Fík. Zlatovlasou Elsu alias Lilii ze žižkovských pecí. Tu vykoupil pozdější císař Karel. A taky Otýlii Vranskou (1911-1933), jejíž vražda spolehlivě nebude nikdy objasněna na rozdíl od mordu Anežky Bémové, jíž se dopustil čtrnáctiletý Robert Páv. V afektu. Jak zpívá Šlapeto. Z jednoho snímku na nás důstojně zírá i slavný - a Švejkem zmiňovaný - komisař mravnostního Ladislav Drašner. A ostatní podobenky?

Svaté obrázky Pepky Kaprál, Barbory Upejpavé, Koktavé Bětky, Černé Máry, Psí mámy, Fanky Vzteklé kočky, Apačky Tonky Myši fórové, Tonky Šejdrem, Voňavý Káči, Fandy Prevíta či Bety Rukavice bohužel autoři nenašli. Důvod? Zdravotní knížky byly s výjimkou Budějovic a Klatov skartovány aboličním zákonem (1922), nu, ale historii to změnit nemohlo ani o chlup. Turistický bedekr majitele slavného Montmartru Josefa Waltnera doporučuje navíc jistou Sášu, bytem U Pavouka v Celetné. Za tou jednou zajedu.

Zrušení nevěstinců přiživilo prostituci pouliční. V tu ránu byly bordely nahrazeny tzv. zábavními lokály. Každý hampejz žil v zajetí paradoxu, upozorňuje Kopáč, že mu stát daroval život - a permanentně ho drží pod krkem.

Publikace zachycuje i podniky pro gaye vč. Batexu, Huňkova restaurantu, Stoleté kavárny a pozdější Koruny a zmiňuje pokusy postavit se prostituci útulnami pro venkovanky, které původně přišly pracovat poněkud jinak. Paradoxně je ale čekala např. útulna v ulici Křižovnické (pak v ulici Hradební), kde všude právě prostituce jen bujela. To Armáda spásy aspoň podobný útulek zřídila až u Michelského lesa v Krči. Chovanky se měly polepšit během roku, nebo jen půlroku, a u sedmi procent prý to i vyšlo (odhad z léta 1923).

Mimo otisků výtvarných nám knížka přináší i literární otisky prostituce – a vedle Kische čerpá, inu odkud jinud než z nedocenitelného znalce Karla Ladislava Kukly a Konce bahna Prahy (1927), ale taky z textů pánů Nerudy, Haška, Čapka, Ignáta Hermanna, Zikmunda Wintera a z Barušky (1853) Boženy Němcové. Ani novela Na úsvitě od Karolíny Světlé není zapomenuta, ani Macharův román ve verších Magdalena (1893). Můj oblíbený dekadent Arnošt Procházka, který prý návštěvy zásadně přijímal vleže, vydal jen rok Magdaleně Prostibolo duše. Poláček později do pokladnice přispěl aspoň novelou Lehká dívka a reportér (1926). Dokonce Meyrinkův Golem se v erotickém směru dotýká šenků U Lojzíčka a Bataliónu. "Kuplířky s prameny bílých vlasů a cvakajícími čelistmi zdravily z oken a klepaly, kývaly a vrkaly horlivostí i uspokojením, když se jim někdo chytil do pavoučí sítě," píše Paul Leppin v povídce Strašidlo židovského města – a Jiří Karásek ze Lvovic opěvuje ve Vzpomínkách kavárnu Jana Kaisera na Václavském náměstí. Jako nezúčastněný divák.

Zdrojem informací pro Kopáče a Schwarze stal se dokonce poetický Ripellino či odborná publikace Sex a tabu v české kultuře 19. století (1999). A Dufourovy Dějiny prostituce. Do české literatury, konkrétně do Včeličkova románu Policejní hodina, pronikl i bordel bývalé uzenářky Barbory Dvořákové na rohu Pinkasovy, zatímco na Malostranském náměstí fungovala koncem 19. století noční kavárna U Leflerů, o které píše Mrštík v románu ztracených iluzí Santa Lucia. Student z Brna Jiří Jordán prožije tu románek s číšnicí Bertou a Praha se mu zjeví jako padlá žena. Až si pořídím Wellsův stroj času, opatrně využiji Kopáčovu a Schwarzovu práci, ale své Jorice to raději nepovím.



Diskuse


J. Schwarz 887
12:53
19.12.2013

I. Fencl
7:10
19.12.2013

Z. Kulhánková
1:00
19.12.2013

J. Farda
19:21
18.12.2013

I. Fencl
20:12
18.12.2013

J. Farda
21:31
18.12.2013

I. Fencl
0:19
19.12.2013

E. Vašátko
5:59
18.12.2013

I. Fencl
9:05
18.12.2013

E. Vašátko
9:37
18.12.2013

L. Krajíček 577
1:27
18.12.2013

počet příspěvků: 12, poslední 19.12.2013 12:53









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.