Článek vyšel v květnovém čísle měsíčníku o science fiction, fantasy a hororu - Ikarii.

Vlado Ríša: Slovo překladatel je pro normálního člověka zahaleno rouškou tajemna. Představují si geniálního člověka ovládajícího cizí jazyky lépe než domorodci, tedy na úrovni, které běžný člověk nemůže dosáhnout. Co tedy musí dobrý překladatel umět?

Viktor Janiš: Dobrý překladatel je především mistr mateřského jazyka. Výborná aktivní znalost cizího jazyka samozřejmě přijde vhod, ale jde to i bez ní, stačí pasivní znalost, spousta slovníků a umět vyhledávat na Googlu. Jan Zábrana taky neuměl kdovíjak anglicky, to mu ale nebránilo skvěle přeložit třebas romány od Josepha Conrada či Grahama Greena, o detektivkách Eda McBaina nemluvě. A právě Jan Zábrana říkával: „Pro překladatele jsou důležité dvě věci: pochopit a umět. Všimněte si, že o ,sebeidentifikaci‘, o ,vciťování‘ a ,splývání‘ hovoří zpravidla nepříliš dobří překladatelé...“

VR: Může být překladatelem každý? Co k tomu potřebuje?

VJ: Může být každý gymnasta? Do jisté míry ano. Ty i já, Vlado, bychom snad ještě zvládli kotoul. S trochu cviku možná i hvězdu. Přesně do téhle míry se může naučit překládat každý a každý takové základní dovednosti uplatní na cestách: pro sebe si přeloží návod k použití budky Toi-Toi či manželce přetlumočí domorodcův výklad, kterak se dostat do nejbližšího hostelu. Jenže umělecký překlad klade na své adepty trošku jiné nároky, stylistické ekvivalenty trojných vrutů – překlad neologismů, slovních hříček, nářeční mluvy, archaického jazyka... a samozřejmě ustavičné balancování na ostří nože, mezi věrností originálu a věrností duchu mateřského jazyka.

Z praktického hlediska potřebuje člověk dobrou referenční knihovničku (já mám v té své přes šedesát slovníků, několik encyklopedií, osmidílný Slovník spisovného jazyka českého a Bibli), počítač s připojením na internet (nedávno jsme se s Petrem Kotrlem shodli, že nechápeme, jak jsme vůbec mohli překládat bez Googlu), nadprůměrné analytické schopnosti (dobrý překladatel je především vynikající interpret původního textu), vynikající znalost reálií země, z jejíhož jazyka překládá, a suverénní stylistické schopnosti.

VR: A potřebuje k tomu vystudovat specializovaný obor tlumočnictví-překladatelství?

VJ: Ne nutně. Nějaký humanitně zaměřený VŠ obor samozřejmě pomůže, mnozí anglisté vystudovali anglistiku (z té absolutní špičky jmenujeme třeba Jiřího Hanuše, Pavla Dominika, Šimona Pellara či Antonína Přidala), jiní ale vystudovali něco úplně jiného: Ljuba a Rudolf Pellarovi DAMU, Jan Zábrana kvůli bdělým bolševikům jen pár semestrů teologického semináře, geniální Tomáš Hrách zase matematicko-fyzikální fakultu.

Na katedře translatologie si mladí adepti mohou pod vedením skutečných profesionálů dovolit luxus práce nanečisto. Mohou konfrontovat svoje řešení s řešeními zkušenějších kolegů, uvažovat o překladatelské teorii a nemusí prozkoumávat všechny slepé uličky.

VR: Jak se ale z překladatele stane vynikající překladatel?

VJ: Bez talentu, bez té božské jiskry to nejde. Lze zajisté odnaučit mnohé nešvary, ale nelze se naučit správná řešení. Vtip je v tom, že přesný překlad mnohdy vůbec není adekvátní – co v jednom jazyce zní elegantně, může v druhém jazyce znít nabubřele. Překladatel musí usilovat o psychologicky výstižný překlad, tedy o to, co by v konkrétní jazykové situaci bylo daný, řekl český mluvčí. Ale zpátky k otázce: pořád platí slova anglického překladatele Jména růže Williama Weavera: „Překladu se člověk nejlépe učí překládáním.“ Zkušeným simultánním tlumočníkem se člověk stává tak po 5000 hodinách v kabině, zkušeným překladatelem tak po překladu deseti románů. Šlechtí samozřejmě zpětná vazba od zkušených odpovědných redaktorů. Člověk na sobě musí pracovat – číst překlady svých nejlepších kolegů i domácí literaturu, aby mu neujel jazykový vlak, aby si rozvíjel slovní zásobu. A taky by neměl být příliš zamilovaný do svého honoráře: dobrý překlad se musí poctivě vysedět, vede k němu leckdy dost trnitá cesta přes nekonečné revize, redakce a korektury. Pokud někdo na tyhle „postprodukční“ práce vědomě, chladnokrevně rezignuje, hodí je na nakladatelství, nikdy se nestane ničím jiným než literárním nádeníkem.

VR: Jak ses dostal k překládání ty?

VJ: Poměrně přímočaře, z jazykového gymnázia na Ústav translatologie při FF UK a odtud jsem plynule do praxe. Ale dalo by se to pojmout i jinak: ve svých šestnácti letech jsem jako recepční v hotýlku u hranic překládal s pomocí středně velkého Poldaufova slovníku Forsythovu novelku No comebacks, jen tak pro zábavu, jestli se mi to povede. Hned na první stránce jsem narazil na obrat „he had a razor-sharp brain“ a já si lámal hlavu, jestli mozek, notoricky měkká substance, může být ostrý jako břitva. Myslel jsem si, že mi to na translatologii vysvětlí, ale tam jsem nakonec vyrozuměl, že na podobné problémy je překladatel vždycky sám a musí se spolehnout na jazykový cit. Tu čtyřicetistránkovou novelu jsem nakonec nedodělal, ale posloužila jako mocný impuls. Fascinovala mě představa, že by mi za tak zábavnou práci mohl ještě někdo platit.

VR: A jak se tedy člověk dostane „plynule“ od teorie k praxi?

VJ: V mém případě to bylo zčásti cílevědomým úsilím, zčásti šťastnou náhodou. V prvním ročníku na VŠ na mě udělal slušný dojem thriller The Eagle has Landed od Jacka Higginse, a tak jsem se ho rozhodl převést do češtiny. S kolegyní Zuzanou Šťastnou jsem přeložil prvních sedmdesát stránek a s nimi jsem obešel na knižním veletrhu pět nakladatelů. Poslední z nich, jistý Tomáš Jirkovský, mi řekl: „To je ale náhoda, já zrovna na Orla koupil práva.“ A protože se náš ukázkový překlad líbil, dopřeložili jsme i zbytek. Postup to byl dost riskantní, nikomu bych ho dnes nedoporučoval, ale zafungoval. Ani ne rok nato jsem se na Bohemiaconu nabídl, že budu tlumočit Terryho Pratchetta, a protože se lidé při překladu smáli na správných místech, prostřednictvím inzerátu v Interkomu si mě vyhledal Vlasta Talaš a dal mi příležitost překládat a redigovat pro Talpress, za což jsem mu dodnes velmi vděčný. Každý rok jsme takhle se Zuzanou přeložili o prázdninách jednu knížku, takže jsem po škole už neměl nouzi o zakázky.

VR: Proč děláš sci-fi?

VJ: Baví mě to a navíc mám příležitost vybírat si vlastní autory a od nich specifické romány – můžu tedy obohatit tu naši pestrou nakladatelskou mozaiku o pár vlastních střípků. Takhle připravuji vlastní výbory z povídkové tvorby Bruce Hollanda Rogerse a Terryho Bissona, v nakladatelství Argo mi tenhle podzim vyjdou překlady povídek Kelly Linkové a snad se konečně dostanu i k Hráči od Iaina M. Bankse.

VR: O tobě se ovšem ví, že jsi dostal i ceny za překlady mimo sci-fi, jaké?

VJ: Cenu Jiřího Levého a cenu Tomáše Hrácha za překlad Mandolíny kapitána Corelliho od Louise de Bernierese. Tenhle autor, kterého jsem nakonec převedl do češtiny celého, mi nesmírně sedl, máme velmi podobný smysl pro humor, a tak se u něj se jako překladatel vůbec nemusím stylizovat. Ty ceny jsou samozřejmě příjemné, ale překládat Bernierese je samo o sobě odměnou, čiré blaho, i když je to kvůli hustotě nejrůznějších reálií pekelně těžké. A když už jsme u těch cen, další dvě jsem dostal za překlady komiksů Neila Gaimana a Alana Moora.

VR: Je překládání sci-fi těžší než normální překládání?

VJ: Záleží na autorovi: takový Líc a rub od Iaina M. Bankse se stylistickou náročností vyrovnal čemukoli, co jsem do té doby přeložil. Žánr je to charakteristický častým výskytem neologismů, vysokou náročností technických pasáží a obludným rozptylem témat. Jak říká Richard Podaný: „Když překládáte Waltera Scotta, nehrozí vám reálie z fyziky plazmatu. V SF a komiksu musíte čekat naprosto, opakuji naprosto cokoli.“

VR: Dá se s tím uživit?

VJ: Dá, ale není to úplně jednoduché. Začínal jsem na 120 korunách za normostránku (tj. 1800 znacích včetně mezer), po 14 letech, šesti překladatelských cenách a víc než padesáti překladech mám teď o 30 korun na stránku víc, což vzhledem k inflaci znamená reálný propad příjmů. Jinak řečeno, abych jako podnikatel přežil, musím přeložit cca 2200 stránek ročně, což je při náročnosti mých projektů opravdu hodně. Nejde jen o vyťukání těch písmenek, stovky hodin zaberou revize textu, dohledávání reálií, korektury a náhledy korektur. Pokud nepřekládáš hodně rychle – a to já želbohu nepřekládám –, požere ti to veškerý volný čas. Žádné víkendy, žádné dovolené. Zato máš nelíčené uspokojení z odevzdané práce – překládáš pro tisíce lidí absolutní světovou špičku, autory, kteří mají opravdu co říci a vědí, jak to říci. Pravý opak technického překladu: ten je sice až třikrát lépe honorovaný, ale po jazykové stránce chudičký a uspokojení z něj není žádné, výsledný text si většinou přečtou jeden dva lidi.

VR: Na překládání je, mimo jiné, zajímavé to, že člověk pracuje doma (tedy když nemluvíme o těch, co překládají simultánně na akcích) a kdy se mu chce. Jak tohle zvládáš? Musíš se do práce nutit, nebo usedáš každé ráno k písni na rtech k počítači, jen abys už mohl začít?

VJ: Práce doma je požehnání i prokletí zároveň. Člověk neztrácí dvě hodiny denně dojížděním a může si přispat. A littera scripta manet, písmenka ti neutečou. Jenže práce překladatelská je, jak známo, prací termínovanou, takže je potřeba usedat k práci každý den a každodenně odevzdat jisté penzum práce – k čemuž je zapotřebí sitzfleisch neboli železný zadek. Neexistuje žádný čistý předěl mezi prací a volnem, takže člověk má tendenci pracovat dlouho do noci. Josif Brodskij kdysi řekl, že si člověk může vybrat mezi životem a uměním – obojí se stihnout nedá. Takže mnohdy je to záležitost silné vůle a zaťatých zubů. Naopak vysloveně miluju poslední fáze překladu, poslední revize, při nichž tu či onde poopravím slovosled, zpřesněním formulaci, vyměním slovo za jeho synonymum. Já bych se ve svých překladech mohl rýpat věčně, naštěstí jsem přece jen omezen termíny.

VR: Je nějaký typ překladu, který ti vyloženě nesedí, nebo by sis na něj netroufl?

VJ: Jednou jsem si zkusil kyberpunk a naznal jsem, že podruhé ho budu překládat už jen s revolverem přiloženým ke spánku. To opravdu není můj šálek čaje, stejně jako vyloženě technická SF, dejme tomu Baxter. Vázané verše taky raději ponechám té hrstce talentovaných.

VR: Vím, že se překládá dvěma způsoby – „buď doslova a do písmene“ nebo se překladatel drží hlavně děje a atmosféry. Který tobě vyhovuje víc?

VJ: Spor mezi „věrný“ a „volným“ překladem je podle mě falešný – ve skutečnosti je mezi těmito dvěma póly tolik mezistupňů, kolik je odstínů šedi mezi černou a bílou. Můj oblíbený učitel doktor Volejník na tuhle otázku odpovídal: „Překládejte tak přesně, jak je možné, a tak volně, jak je nutné.“ Záleží na textu: překladatel se jím nemůže nechat pasivně uvláčet, vždycky musí vzít v potaz ducha češtiny i možnosti naší mateřštiny: pokud například Angličané nemají zdrobněliny, ještě to přece neznamená, že v překladech nebudeme mít žádné. Ale abych ti z té otázky nevyklouzl: vždycky jsem zastával názor, že nepřekládáme slovo za slovo, ale význam za význam. Úkolem překladatele je v odlišném jazykovém systému vzbudit u čtenáře překladu odlišnými jazykovými prostředky stejný dojem jako čtenáře originálu. Což je tím lehčí, čím menší kulturní vzdálenost panuje mezi jednotlivými literaturami. Laici se domnívají, že překlad je záležitostí mechanické náhrady slov za jiná slova, ale ono je to naneštěstí složitější: jde o překlad jedné kultury do druhé, což se mnohdy neobejde bez ztrát.

VR: Znám lidi, kteří, když mají něco napsat musí k tomu mít klid, pohodu, třeba i sklenku dobrého vína. Jak je to u tebe? Dokážeš pracovat třeba v hlučném prostředí, pod tlakem...?

VJ: Překladatel je z definice poustevník. Pro svou práci drtivá většina z nás potřebuje ticho, přísnou klauzuru, klid. Já se na těch deset hodin práce musím zavřít před světem, pustit si barokní hudbu a ponořit se do textu. Sklenka dobrého vína je naprosto vyloučena: to funguje dejme tomu ve společnosti, když se člověk chce při rozhovoru s cizincem uvolnit, ale koncentraci a přesnému myšlení to nesvědčí. Práce pod tlakem je naopak spíš normou – stačí abych se s jednou knihou zpozdil a všech šest dalších, které čekají ve frontě, se zpozdí automaticky. Nepříjemné je to pro všechny zúčastněné, ale raději román zpozdím, než bych odevzdal práci, za kterou si stoprocentně nestojím.

VR: A na závěr: co jsi překládal naposledy?

VJ: Tak na něco takového člověk hned tak nezapomene, protože bezmála tisícistránkový román Jonathan Strange a pan Norrell od Susanny Clarkové jsem překládal bezmála rok. Je to nádherně anglická kniha s rozkošatělou zápletkou, bohatým jazykem a jemnou, specificky anglickou ironií, za kterou by se nemusela stydět ani Jane Austenová. Když Neil Gaiman prohlásil o Clarkové, že píše jako anděl, nebyl to žádný reklamní trik. Susanna je skutečně velice originální a dokázala poměrně rigidnímu a předvídatelnému žánru jako fantasy pro jednou vdechnout život. Jonathan Strange a pan Norrell je přesně ten typ románu na dlouhé zimní večery, kdy se člověk může usadit do houpacího křesla a ve sporém světle krbu se ponořit do propracovaného fantastického světa, v němž se bojuje nejen s Napoleonem, ale i o vzkříšení dávné anglické magie. Což v dnešní uspěchané době nevypadá jako recept na úspěch, ale kupodivu to funguje, u odborné kritiky i u statisíců čtenářů.